VYBERTE SI REGION

Sourozenci Hana a Petr Ulrychovi: Po padesáti letech? Nemáme problém

Praha /ROZHOVOR/ - Dodneška prý musejí vysvětlovat, že nejsou manželé Hanu a Petra Ulrychovy to ale nijak neobtěžuje. „Daleko víc nás štve, že nás někteří lidé zařazují do folkloru, že nás škatulkují. A my jsme přitom mimo škatulky," předesílá moravský představitel bigbítu, chytrého popu i tematických albových projektů Petr Ulrych, který si se sestrou Hanou připomíná v letošním roce několik výročí.

8.3.2014 2
SDÍLEJ:

Hana a Petr Ulrychovi. Foto: Deník/Martin Divíšek

On sám oslavil v únoru sedmdesátiny, Hana bude mít koncem března pětašedesát. Společně hrají a zpívají padesát let čtyřicet let ve skupině Javory. Pětiletého výročí se navíc dožívá její bratříček Javory beat. Supraphon jim u takové příležitosti vydává 3CD pod názvem Hana & Petr Ulrychovi Půlstoletí.

Každý jste se narodil v jiném městě. Vy, Hano, v Liberci, vy, Petře, v Hradci Králové. To proto, že váš otec byl operní pěvec, který prostě „putoval" v angažmá… Poznamenalo vás to nějak?

Hana: Nebylo to až tak hrozné…

Petr: Já jsem to cestování zažil víc. Coby rodák z Hradce Králové, což je ukrutná rovina, si vzpomínám, že se mi v Liberci, hornaté krajině, líbilo. Cítil jsem se a vlastně to tak dodnes mám jako horal z nížin.

Hana: Musím poznamenat, že v Liberci jsem žila opravdu jenom jeden rok, ani ne. Pak dostal tatínek angažmá v Brně, kde jsme jako rodina zakotvili.

Petr: Hanka mě přerušila, ale pro mě byl Liberec strašně důležitý, hrozně se mi tam líbilo. V Brně už nebyly ty hluboké lesy, na jaké jsem byl zvyklý, navíc mi strašně vadilo, že v takovém suchu lítají chrousti… Ten jih mi prostě vadil. Stejně jako brněnské nářečí čili hantec, když mi tam třeba říkali: „Ty, dé to do kredenca." Nebo mi říkal náš domovník, když jsem se pokoušel jako pilný chlapec zrýt kousek zahrádky za činžákem: „No, to je jak porépaný od krtice." Když na to s odstupem času myslím, tak to bylo vlastně výborné. Stal se ze mě příznivec moravského nářečí, které češtinu jako takovou obohacuje.

Brno vám teda „k žití" dělalo problémy?

Hana: Mně ne, já jsem tam byla ráda.

Petr: Mně strašně, ve městě jsem si nikdy nezvykl, pořád jsem chtěl být někde na venkově, chtěl jsem mít koně, přesvědčoval jsem maminku, že i v činžáku lze chovat nějaké větší zvíře. Nakonec mě babička dostala tím, a to byl pro mě hrozný zážitek, že jsem na Vánoce dostal koně, ale jenom jako sošku. Hrozné. Teď mám doma tři psy a ti mi stačí, s těmi jsem spokojený.

Docela mě pobavilo, a čtenář to najde i v bookletu vaší jubilující desky, že váš otec projevoval starost o vaši hudební dráhu…

Petr: Ano, říkal: Hanka ano. Ale Petr, to je slabý hlasový průměr, musel by na sobě hrozně pracovat, aby něčeho dosáhl. Dokonce říkal, že mě vyhodí z domu, ale zas tak horké to nebylo. Kolikrát sám, chudák, ani neměl kde přespat, protože když jsme u nás v bytě zkoušeli s kluky z bigbítu, byly všechny postele obsazené. Otec byl prostě bohém, domů se vracel třeba po půlnoci, otevřel si dveře a hledal místo, kde by ulehl, ale všechna byla obsazena… Pak ještě pátral po něčem k snědku v ledničce, která byla vymetená. A ráno, než odešel, po sobě zanechal papír: V ledničce není samozřejmě ani marmeláda, už je to jak za Němců.

Hana a Petr Ulrychovi.

Takže zas tak hrozné, jak by se mohlo zdát, to s tatínkem nebylo.

Petr: Ne, ne, on mě fackoval, když jsem byl malý…

Hana: Tenkrát se to ještě nepovažovalo za domácí násilí…

Petr: Řezal mě, co se do mě vešlo. Ale to bylo kvůli tomu, že chtěl, abych měl ve škole výborný prospěch. A já jsem byl spíš takový rebelující chlapeček. To Hanka byla hodná.

Na druhou stranu se tatínek nemohl divit, že tíhnete k hudbě, když jste v ní vyrůstali.

Hanka: Samozřejmě, dvakrát týdně jsem byla v opeře, tak to přece musí na člověku zanechat následky.

No právě opera vás díky otci natáhla?

Hanka: Od dětství jsem ji milovala a miluju ji dodneška. Jsem velkou příznivkyní všech našich operních pěvců.

Petr: Já jsem ji musel milovat, protože tatínek hodně cvičil, i čtyři hodiny denně. Takže když jsem ještě nechodil do školy, musel jsem poslouchat, jak se ráno rozcvičuje, pak zpívá ty árie, které jsem znal zpaměti… Moc se mi to líbilo, jak zpíval, obdivoval jsem stejně tak Carusa nebo Bena Blachuta. Ale na druhé straně jsem nepřišel na chuť některým tenorům, kteří na můj vkus příliš mečeli, a pak taky některým operním manýrám.

A vůbec vzpomínáte rádi, když na to přijde?

Hana: Určitě, vzpomínání je spojené s tím, že byl člověk mladší, to znamená, že ho nikde nebolelo, neměl žádné problémy… Hlavně, byla šedesátá léta. V pražské Lucerně jsme v té době soutěžili s různými bigbítovými kapelami, zažívali jsme úžasné období velkého nadšení. Když jsem se nedávno dívala na seriál České televize Bigbít, uvědomila jsem si, že je v něm všechno krásně zmapované, moc se mi líbil. Takže máme vlastně štěstí, že jsme to všechno prožili.

Dokonce jste v té Lucerně hráli jako předkapela Beach Boys…

Petr: Bylo to před osmašedesátým rokem, byli jsme na vrcholu popularity. Tehdy jsme dokonce měli namířeno do světa, vyhráli jsme jakýsi festival v tehdejším západním Německu… Ale záhy šlo všechno do háje.

Hana: Takže vzpomínáme rádi, spoustu krásných zážitků a krásné muziky nám přinesla i následující léta.

Mimochodem, o tom je právě i vaše zmíněné 3CD, protože písničky na něm jsou chronologicky zařazené, takže si posluchač může udělat obrázek, jak jste se hudebně a vůbec umělecky vyvíjeli…

Petr: Hudební publicista Pavel Víšek jej sestavil s velkou láskou. Myslím, že jde o nejlepší kompilaci, kterou vůbec máme. Je připravená od výborného týmu lidí. Toho si strašně vážíme.

To CD zahrnuje i dřevní věci, kdy se dělal bigbít takzvaně na koleně. Jak na to vzpomínáte?

Petr: Je pravda, že některé z nich jsme si nepamatovali…

Hana a Petr Ulrychovi. Určitě to ale není případ písničky Zachovejte klid, kterou jste prý nahrál někdy v devět ráno v den okupace sovětskými vojsky…

Petr: Je to písnička, se kterou jsem nikdy nechtěl vycházet. Na 3CD jsme ji ale zařadili proto, že byla určitým mezníkem. Nahrál jsem ji úplně naivně 21. srpna 1968 v sedm hodin jsem vstal a najednou koukám, že nad hlavou lítají antonovy. Pustil jsem si rádio a slyším: „Zachovejte klid, sovětské tanky obsazují Prahu." A pokyny: „Nedělejte zmatky, hrozí střílení do lidí a nikdo neví, jak se to vyvine." V tu chvíli jsem si prostě sedl a první, co mě napadlo, bylo udělat na tuhle situaci písničku, zareagovat na ni. A napsal jsem Zachovejte klid „Přišel k nám někdo, kdo nebyl pozvaný, děte pryč, my máme pravdu, vy jenom bič, zradu a bič…" Takže to byl takový můj emotivní ‚výlev'.

Co následovalo?

Petr: Zavolal jsem Gustavu Bromovi, který pro mě okamžitě přijel ve svém renaultu, tehdy nejlepším autě v Brně, a odvezl mě do studia. Tam jsme tu písničku hned nahráli… Vůbec jsem se stavil k následné normalizaci velice negativně, když jsem viděl, jak někteří lidé zase vyplouvají napovrch navíc nám tehdy zakázali naši klíčovou desku Odyssea, která vznikla se skupinou Atlantis. Že nemohla vyjít, bylo pro nás strašným zklamáním.

Jak byste vlastně ve zkratce charakterizovali váš hudební vývoj?

Petr: Když se vrátím k bigbítu, modlou pro mě byl Woodstock, jmenovitě Jimi Hendrix, Joe Cocker, to pro mě bylo něco úžasného. A nejvíc pro nás znamenala skupina Cream to, jak hrál Eric Clapton na kytaru, mi přišlo neskutečné, dodávalo mi to energii. Tehdy jsme chtěli být světoví a stejně jako dnešní mladí lidé jsme zpívali anglicky.

Ale pak jste bigbít opustili…

Petr: Ano, protože přišel zákaz a hlavně už mě pořád nebavilo bojovat s úřady. Našel jsem ten beat neboli puls v moravské muzice. Už dlouho před tím jsem se domlouval s Jirkou Pavlicou, který mi hrál na mé svatbě, že bychom chtěli udělat bigbítové písničky, ale s cimbálem a s houslemi. Taky k tomu došlo.

Hana a Petr Ulrychovi. Dá se tedy říct, že jste jakýmisi průkopníky žánru, kterému se dnes říká world music?

Petr: Tehdy se ještě popmusic na „škatulky" nedělila, byly prostě písničky. Hodně jsem v té době inklinoval ke klezmer hudbě a folklor, jemuž jsme se začali věnovat, stejně tak vyvěrá z nějakých kořenů. Obě hudby mají hodně společného, i když jsou od rozdílných etnik.

Hana: A tak vlastně vznikly Javory původně fungovaly ve Spálené ulici v Divadle Ateliér, kde byl azyl takových undergroundových lidí, jako byli Boris Hybner, C&K Vokal, Eva Olmerová, Josef Mára, který to všechno zaštiťoval.

Petr: Ten nám zařídil, že jsme natočili desku Nikola Šuhaj Loupežník. Fascinovalo mě to téma střetu tří kultur rusínské, židovské a československé civilizační. Vznikl tak muzikál, na němž se podíleli lidé jako režisér Ján Roháč či herec Pavel Landovský, který hrál četnického strážmistra. Tehdy letěly vtipy na policajty a on toho využíval plnou měrou. Lidé se váleli smíchy a my jsme se odbourali taky, protože on to měl pokaždé jinak.

Hana: To představení bylo hodně nezvyklé. Najednou zněly písničky v doprovodu akustické kapely a cimbálu jinak, bylo to výjimečné. A lidé si to mezi sebou řekli. Díky nim měl Nikola Šuhaj Loupežník nesmírné množství těch repríz.

Petr: Javory ale hrály celou dobu, naráželi jsme na to, že bigbít byl pořád v nás.

Takže i z toho důvodu vznikly Javory Beat?

Petr: Několikrát jsme se pokoušeli doplnit houslovo-cimbálové Javory, ale došlo nám, že to není správně, že klasické Javory fungují skvěle ve své čisté, krystalické podobě. Zároveň jsem si říkal: Zkusme se vrátit k bigbítu. A tak jsme natočili desku se studiovými muzikanty, nazvali jsme se Javory Beat, s nimiž se vlastně vracíme k hudbě, kterou jsem vždycky chtěl dělat.

Hana a Petr Ulrychovi. Obě formace zahrají v rámci vašeho narozeninového koncertu v Brně, který se odehraje 16. března…

Petr: Těch společných koncertů bude víc, třeba v Telči, v Praze v Hybernii… Navíc chystáme knížku, lépe řečeno zpěvník, který bude mapovat naše písně z let 19642014. Bude se jmenovat Půlstoletí a vyjde v brněnském nakladatelství Host.

K tomu všemu jste ještě natočili dokument, který má v dubnu odvysílat Česká televize…

Petr: Ano, odehrává se v režii Jiřího Vondráka, který šel do archivu a sestřihal věci, o nichž ani nevíme, že jsme někdy natočili. Ten snímek je vlastně po dokumentární stránce něčím, čeho bychom se těžko od někoho jiného dočkali. Točili jsme jej ve stylizované šatně, která má připomínat šatnu našeho tatínka v Janáčkově opeře v Brně, nyní Mahenově divadlě. V něm jednak vyprávíme, živě zpíváme, do toho se prolnou právě záběry z branského koncertu…

A když už spolu trávíte tolik času, jak vaše spolupráce vypadá?

Hana: Vztahy máme nastavené naprosto normálně, tak, jak to mezi sourozenci bývá.

Petr: Na spoustu věcí máme jiný názor, ale to je normální.

Hana: Někdy jsme se kvůli nim přeli, ale jsme i kvůli věku tak nad věcí, že jsme v naprosté pohodě.

Autor: Gabriela Kováříková

8.3.2014 VSTUP DO DISKUSE 2
SDÍLEJ:

Inkluze je zločin na dětech, říká Václav Klaus mladší

Havlíčkův Brod /ROZHOVOR/ - Má všeobecní vzdělání budoucnost? Je inkluze krok tím správným směrem? To byla hlavní témata přednášky, kterou v Havlíčkově Brodě nedávno připravil Okrašlovací spolek Budoucnost.

Manželé ze Kdyně se snažili zachránit život mladému sportovci. Bohužel marně

Hluboká - Silák z Hluboké zemřel za jízdy na kole. Jeho otec děkuje manželům Homolkovým, kteří bojovali o jeho život.

Nezvládnutý staford napadl na ulici dalšího psa, skončil v útulku

Olomoucký kraj – Policisté se zabývají případem nebezpečného křížence stafordšírského teriéra, který v Zábřehu napadl několik psů i lidí. Poslední incident se stal zkraje týdne poblíž husitského kostela u areálu bývalých kasáren, kde staford zaútočil na dalšího psa. Toho majitelka právě venčila.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies