Dá se prožitých hudebních pětapadesát přirovnat i k obdobné etapě v lidském životě? Se všemi nadějemi, úspěchy a propady?

Zdena Tichotová (Z.T.): U tohohle projektu – jak se dnes s oblibou říká – jsem teprve jedenačtyřicet let. Ale je to celý můj dospělý život, jiný profesní jsem neměla (když nepočítám dvacet let s Nedvědy a kapelou Brontosaurus). A musím říct, že to tak asi opravdu je: byly v něm vlny úžasu, entuziasmu i propadů - byť nebyly nikdy nijak strašlivé nebo fatální. Prostě jako v povedeném manželství.
Jiří Tichota (J.T.): To by mě zajímalo, co ty víš o povedeném manželství?
Jiří Holoubek (J.H.): V mém případě jde o jedenáct let. A to, jak éra naší kapely kopíruje život lidský, je myslím nejlépe vidět na posluchačích, co chodí na koncerty. Těch, kteří přišli před padesáti lety a přijdou i dnes. Což je skvělá známka pro kapelu. Že si publikum dokázalo na našich písních najít něco ve dvaceti a zároveň ho oslovují i v sedmdesáti. Stejnými momenty, kterými prochází jedinec v životě, procházela i naše kapela. Kdyby to tak nebylo, v nějakém bodě by se minuli. Ale to se neděje, v publiku sedí jak vrstevníci mí, tak Jirkovi…
J.T.: Tedy, pokud je tam někdo doveze…
J.H.: …a pokud většinu programu neprospí, jako Jiří.

Jakým způsobem se koncipoval výběr skladeb pro vaše nové album a DVD?

J.T.: Jedno čtyřalbum jsme už od Supraphonu dostali k padesátinám kapely. To byl průřez celou naší tvorbou. Teď pojalo vydavatelství jakousi sběratelskou ideu. Spojilo prvních osm kompletních cédéček, která jsme natočili, s jedním s písněmi, jež na albech nebyly, a druhým s úplně novými. Jako bonus přidalo DVD shrnující koncertní historii Kvintetu.

Křest má být na Velký pátek. Je v tom nějaká záměrná symbolika?

J.T.: Ne kvůli Velikonocům, jde o tradiční termín našich koncertů v DBK. I když je pravda, že jednou nám kdosi vytkl, že v ten den pořádáme koncert. Ale ono je to tak, že Divadlo Bez zábradlí, kde se křest koná, nám tohle datum nabídlo jednou provždy. Takže se tím řídíme. Navíc si myslím, že i pro lidi, kteří chtějí světit Velký pátek, může být zážitek z koncertu jistou alternativou, jak tento den uctít. Není to nic, co by někoho mělo urážet.

Když jsme u toho přirovnání kapely k manželství, do jaké míry vám všem Kvintet vstoupil a vstupuje do soukromí? U některých z vás ovlivnil i výběr životního partnera…

Z.T.: Ano, je pravda, že Kvintet je celá naše existence. Potkáváme se doma i v práci, už si to nedokážu představit jinak. Ne že bych od mládí plánovala, že hudba bude mým životem, ale nakonec to tak je.
J.H.: Zdenička a Jirka, ti dva jsou pro mě zázrak. Že tu sedí, jsou zdraví a nezabili se navzájem. Přestože jsou spolu doma, v šatně, na pódiu, v hotelu, na zkouškách… Zvládají to báječně. U nás ostatních, kde není kapela s rodinou tak propojena, je to trochu jinak. Ale je to asi ideál se tímhle způsobem potkávat.

Bylo těžké se nezabít? To teď patří manželům Tichotovým… Jaký je váš recept na úspěšné partnerství v hudbě i mimo ni?

J.T.: Nebylo to těžké. Není to vlastně nic jiného, než když hrajete s někým čtyřicet let v kapele a díky toleranci a porozumění si vyhovíte. To, co nás spojuje, jsme si vybrali sami. A s tím, co nás rozděluje, nic nenaděláme. Je to jen věc rozumu, žádné poučky není třeba vymýšlet. Nezabráníte nedorozumění, ale když víte, že není nutné ho hrotit a dělat předčasné závěry, ustojíte to.

Ani vy jako žena jste si neosvojila lety nějaký rafinovaný princip, jak zachovat klid v rodině i kapele?

Z.T.: Pud sebezáchovy.
A občas musí nastoupit ta úklona – ano, ty jsi ten, kdo rozhoduje. A platí to i na kolegy. Ale když si člověk na druhou stranu myslí, že něco je pro kapelu či rodinu lepší, je dobré to říct. Tak to sem tam my ženy v kapele předneseme - a dej se vůle páně.
J.H.: Zdenička má pravdu. V kapele neexistuje demokracie. Byť má každý prostor pro svou připomínku, musí být někdo, z uměleckých i osobnostních důvodů všeobecně respektovaný, kdo dá projektu tvář a rozhodne. Stejně jako to manželství - když se budeme o věci dohadovat týden, měsíce, nic nevyřešíme. Někdo musí říct, co a jak bude dál.

Pojďme trochu do historie. V dobách totality lidé hledali ve vašich textech určité jinotaje a na koncertech byl znát pocit jistého spiklenectví, spříznění mezi vámi a publikem. Je to zkušenost, jaká se už nedá opakovat a která byla pro vás nejsilnější nebo lze zažít podobně jiskřivé chvíle i dnes?

J.T.: Měli jsme to štěstí, že v kapele byli lidé v těch nejdůležitějších věcech zajedno, teď nemyslím jen muzikantsky, ale i jaksi politicky. Jeden druhému jsme mohli věřit, žádné spory nebyly. A s publikem jsme si rozuměli - dodnes dostáváme krásné dopisy. Zábavné je, že někdy i něco, co jsme původně ani nijak metaforicky nezamýšleli, lidé přesto právě tak chápali. Pro příklad – když zemřel druhý z oné dvojice ruských politiků s krátkou životností, tuším, že Andropov, měli jsme večer koncert. Už léta před tím jsme zpívali Čelakovského a ten den jsme ho prostě chtěli lidem zahrát. Ale jakmile jsme začali zpívat: „Ještě nezažil jsi jeden, máš tu druhý smutek…" , plný sál se začal smát. A už nikdy nikomu nevysvětlíme, že to nebyl záměr. Naštěstí v sále neseděl žádný donašeč, tak se nic nestalo. Nám to pochopitelně docvaklo až ve chvíli, když jsme ta slova vyřkli.

Ale některé texty jste přece jen zpívali tak trochu s vědomím určitého dvojsmyslu…

J.T.: Jistě. Velice nás bavilo využívat utlačované „černochy": Až se k nám právo vrátí! Třeba při skladbě Černá zem si ve slovech „černou zem dostat ven, ven z okovů" lidé dosazovali běžně „českou zem" a podobně. Cenzoři to samozřejmě vždycky hlídali. Ale stávalo se, že i v místech, kde byste to nečekala, se našli lidé, co se snažili pomoci. Třeba jednou v Roudnici napsala členka strany v Litoměřicích udání, které někomu nadiktovala do stroje a nechala je poslat na Pražské kulturní středisko a krajský výbor KSČ. Ten den jsme měli koncert v Lucerně a tam nám kdosi přinesl průklep tohoto udání přímo z krajského výboru. Dodnes nikdo z nás neví, co to bylo za slečnu. Dala si tu práci, že kvůli nám jela až z Litoměřic do Prahy, abychom věděli, až půjdeme na kobereček, co nás čeká a co máme říct. Tihle anonymní lidé, kteří vás včas z vlastní iniciativy varovali, to byly nesmírně cenné momenty, jen se o tom už dnes nemluví.
Z.T.: V tehdejší době byl společenský život poznamenaný totalitní ideologií. Lidé, kteří chodili na koncerty, si sedli a řekli – tohle je konečně ten normální svět. Ne to, co žijeme venku. Mezi námi a jimi panovala určitá spřízněnost. Dnes je to jiné. Radost z hudby zůstala, ale ta zátěž už není.

Předpokládám, že stejně jako u jiných kapel se od vás na koncertech chce, abyste hráli staré známé hity. Jak se vám daří v tom manévrovat a zároveň hledat nové texty a hudbu?

J.H.: Objevovat nové je čím dál obtížnější, protože ty nejslavnější písničky už dávno někdo udělal. S větším nebo menším úspěchem. Je pravda, že publikum žádá to, co zná. Chová se stejně jako diváci televize nebo posluchači rádia. Ale kapela by nemohla fungovat pětapadesát let, kdyby hrála čtyřicet pět let to, co prvních deset. To by nefungovalo.

A ta otrava pro vás hrát pořád totéž…

No právě. Představte si, že by Jirka celou tu dobu zpíval stokrát do roka Kocábku náramnou…
J.T.: No možná by to už i šlo, protože bych si nepamatoval, že jsme ji hráli včera…
J.H.: Je fajn se vracet občas ke starým věcem, ale jestli má muzikanta bavit hraní dlouho, musí být neustále tvůrčí, scházet se s ostatními, vymýšlet jiné věci. Vyvažovat. A je zásluhou Jirky, že se to daří, protože velmi uvážlivě sestavuje repertoár kapely pro koncerty.
J.T.: Chtěl bych ještě říct maličkou poznámku… kterou jsem ovšem právě zapomněl…
Co to bylo… Jo že ještě jedna věc znemožňuje, proč nemůžeme ustrnout. V tak komorních obsazeních jako čtyři nebo sedm lidí, v nichž hrajeme, je důležité, kdo právě na pódiu stojí. Ne každý může zpívat všechno, záleží na jeho hlasových dispozicích. Musíme se snažit uplatnit to, co je zrovna předností kapely. Když přišla Veronika, zpívají se krásné balady – skotské, irské, Irena před ní byla zase dravá zpěvačka, která měla ideální hlas pro spirituály. S věkem se navíc čas pro každou píseň zkracuje. Dříve se jedna hrála třeba čtyři pět roků, dnes mě začne nová skladba nudit už po dvou letech.

Není to pro zpěváky oblíbená otázka, ale přesto: našli byste pár svých písní, které se vám z nějakého důvodu zadřely pod kůži?

Dušan Vančura: Vybírejte ze stovky písní. To je jako s ženami. Je jich spousta. Je to opravdu záludná otázka, navíc se ona obliba, myslím, mění. V žádnou roční dobu to není stejné… Když začneme hrát vánoční repertoár, užívám si náladu těchto písní, když náhodně doma něco pustím, často se podivím – sakra, tohle je dobrý. To se nám ale povedlo!

A kdybyste měli zvolit nejšťastnější nebo nejpřínosnější období?

D.V.: Každá sestava měla své, např. čas s Nedvědy považuji za velmi dobrý. Přibyla jistá živelnost, kterou my akademici – jak nám někdy říkají - do té doby neznali. Přizpůsoboval se jim repertoár, navíc byli výsostní muzikanti.
J.H.: Pro mě bylo šťastné i období, v němž přišla Zdenička. Vnímal jsem ho jako velké zvukové obohacení kapely. Bylo i dost dlouhé, takže pro hodně lidí je to klíčová kapitola v historii Kvintetu. Navíc se odehrála v socialistické éře, což jí dodalo to napětí, o němž byla před tím řeč.

Čili poslední a vzhledem k vašemu jubileu nezbytná otázka – co byste si k pětapadesátce Spirituálu přáli?

D. V.: Zdraví. Od toho se odvíjí spousta věcí, včetně naděje. A peníze! A aby lidé přišli na naše jubilejní koncerty letos 15.—17. října v Lucerně!
Z.T.: Jako žena si přeji, aby hlavně nepřicházely žádné různice.
J.T.: Všechno je dočasné. Ale hrát pětapadesát let je krásný úděl. A vědět navíc podle plných sálů, že lidem nevnucujete věci, které nikoho nezajímají, je velké plus. Zatím to tak nevypadá, ale kdo ví, i Kvintet skončí. Proto přeji sobě i kolegům, aby pak člověk neměl pocit, že ta léta s kapelou byla proflákaná…