VYBERTE SI REGION

Kapelník Míla Vaváček: Středověkou hudbu máme všichni v genech

Tábor /ROZHOVOR, VIDEO/ - Hráč na historické nástroje Míla Vaváček se chystá se svou skupinou nastudovat písně z Jistebnického kancionálu. Rád by také v Táboře založil akademii staré hudby.

3.11.2012
SDÍLEJ:

Kapelník Míla Vaváček sní nad jemnými tóny gotické harfy. Foto: Josef Musil

Jedním z hudebních souborů, na něž může být Tábor hrdý jako na rodinné stříbro, je Dei Gratia. Čtveřice muzikantů, kteří s velikým zápalem hrají středověkou hudbu. Z množství místních kapel vyčnívají i tím, že jsou profesionály. O to, aby se hudbou uživili a při tom neslevovali ze stylového zaměření, pečuje jejich vedoucí, devětadvacetiletý Míla Vaváček.

Kdybyste měl možnost jet strojem času na výlet do středověku, co byste si odtud přivezl?
Ticho. Aspoň den středověkého ticha. Vždyť co tehdy dělalo nějaký hluk? Příroda vydávala své přirozené zvuky a lidé byli hluční jen tehdy, když se spolu hlučně bavili. Občas zazvonily zvony na věži a kovář zabušil na železo. Když vesničané mlátili obilí, ozývaly se ze stodoly údery cepů. Jinak nic. V takovém světě nebylo třeba hrát na hlasité nástroje.

Ale přece když dneska jdete na koncert, hudebníci zpravidla také hrají do ticha…
To je pravda, jenomže naše uši jsou už postavené jinak. Máme  v sobě  povědomí o všudypřítomném hluku a vyžadujeme od hudby silnější zvuk. Proto v 18. století musely tiché loutny ustoupit kytarám a od druhé poloviny 20. století většinou akustické nástroje neobstojí bez elektrického zesílení.

A co vaše středověké dudy? Když je pořádně zmáčknete, myslím, že by se hlasitostí vyrovnaly i rockové kytaře. Máte je nějak upravené?
Vůbec ne. Hraju na co nejvěrnější středověké repliky. Lidé si i tehdy uměli postavit zvukově silné nástroje. Ty dudy, o kterých mluvíte, jsou gotické. Zvuk v nich vytváří dřevěná píšťala se dvěma plátky. Například tehdejší šalmaje nebo trumšajty byly také poměrně hlučné. Ale muzikanti věděli, kdy je použít. Hráli na ně na širokých prostranstvích pro davy lidí, zatímco všude jinde používali tiché nástroje.

Vaše skupina to dělá také tak?
Na tiché nástroje hrajeme v kostelích, hradních komnatách a vůbec malých prostorách. Třeba gotické koledy hrané na komorní nástroje znějí nádherně a na posluchačích je vidět, že brzy přeladí uši „na středověk" a užívají si tu zvukovou krásu. Zato pod širým nebem, třeba na slavnostech nebo hradních nádvořích, musíme znít hlasitěji. Okolo se neustále ozývá plno hluku, který člověk běžně ani nevnímá, a tiché nástroje by v něm zanikly. Tam často používám právě gotické dudy a spoluhráči se zvukově přizpůsobí tím, že odloží nástroje se strunami z ovčích střev a vezmou si ty, které vydrží napětí kovových strun. Bubeník vymění středověký buben za současný. To je ale náš jediný ústupek současné době. Duch středověké hudby zůstává.

Proč se vlastně věnujete takové hudbě? Určitě jste si před lety jednoho dne neřekl: Budu hrát jako ve středověku.
To ne, ale zčistajasna jsem si řekl: Chci hrát na dudy. Bylo mi šestnáct a chodil jsem do druháku na střední škole.

Žádný zážitek tomu nepředcházel?
Vůbec ne. V dětství jsem se učil na kytaru, pak jsem přešel na mandolínu a hrál jsem v bluegrassové kapele. O tom, že dudy existují, jsem věděl stejně jako každý člověk, který dával při hudební výchově pozor nebo o nich četl v pohádce. Ale naživo jsem je nikde hrát neslyšel. Opravdu se mi stalo, že jsem se jednoho dne probudil a – no, já jsem si vlastně neřekl, že chci hrát na dudy, spíš jsem měl pocit, že mi jakási Prozřetelnost určuje: Ty budeš dudákem!

Škoda, že vám v té chvíli nedala dudy rovnou do ruky…
Zařídila to jinak. Zrovna se konala Táborská setkání, já se tam šel podívat, a koho nepotkám. Dudáka! A shodou okolností z Tábora. Hrál tam pan Karel Kaštánek se svým souborem Písnička. Tehdy mu bylo něco přes sedmdesát, ale jak pěkně mu to šlo! Měl klasické české dudy. Rovnou jsem se ho zeptal, jestli by mě byl ochotný učit.

Nepřekvapilo ho, že se na dudy chce učit takový mladík?
Docela ano. Později mi vyprávěl, že i on v mládí oslovil v Praze dudáka a ten mu pomohl s prvními krůčky. Mezi dudáky to nejspíš takhle chodí. Jeho první otázka byla: „Máš dudy?" „Nemám."  Pozval mě k sobě domů a půjčil mi svoje. „Tohle je výjimečné, protože dudáci svoje dudy nikomu nepůjčují," řekl.

Jaké jste měl pocity?
Že je to krásný, ale strašně obtížný nástroj. Hráč ho na sebe vlastně obléká a musí dobře koordinovat spoustu pohybů, aby udržel stálý tón bez kolísání. Nejdůležitější předpoklad ale je, že to prostě zvládnout chce. Pan Kaštánek se začal hned poptávat po známých, jestli by někdo neprodal starší dudy, ale neúspěšně.

Kde jste je nakonec sehnal?
Objednal jsem je od výrobce Pavla Čípa. Předtím bylo třeba dát dohromady nějakých sedmnáct tisíc korun. Celé prázdniny jsem chodil na brigádu v oblasti likvidace odpadů. Tvrdá práce. Ani den volna. Ale na konci prázdnin jsem peníze měl a pan Číp mi nástroj poslal poštou. Rozbalil jsem balík – a ani nedokážu popsat tu radost, když jsem v něm dudy uviděl rozložené.  Hned  jsem  s nimi uháněl k panu Kaštánkovi a on mi je sestavil a seřídil. Každý čtvrtek jsem k němu poctivě chodil na hodiny.

Za jak dlouho jste se naučil hrát?
Pod jeho skvělým vedením jsem už za čtrnáct dní zvládl první písničku. Brzy mě přizval do svého souboru jako druhého dudáka.

Ale dneska hrajete jinou hudbu a umíte na spoustu starých nástrojů…
Zase jako by o tom rozhodla Prozřetelnost. Po roce hraní na české dudy jsem chtěl zkusit jiný zvuk. Znovu jsem chodil celé prázdniny na brigádu a pak jsem si od pana Čípa nechal poslat středověké dudy. Nástroj to byl výborný, bez ústní píšťaly jako české dudy, takže se při hraní dalo  zpívat.  Jenže  jsem  se s ním nějak nemohl sžít. Cítil jsem, že potřebuju něco jiného. Několik dní nato jsem se šel podívat na Táborská setkání.  Před  radnicí  stála zvláštní kapela a nesly se od ní zvuky, které ve mně vyvolaly vzpomínky na hrady a středověkou historii, což jsou  moje  veliké  koníčky. Skupina se jmenovala Musica  Canora.  Hrají  dodnes a jsou to naši kamarádi. Jejich dudák měl gotické foukací dudy. Podobné těm, na které teď  hraju. Šel jsem za ním jako ve snách a ptám se: „Odkud to máš?" „Z Německa. Za čtyřicet tisíc."

Takže další dvě celoprázdninové brigády?
Tentokrát to bylo jinak. Po tomhle zážitku jsem přesvědčil kamarády z kapely, že necháme bluegrass bluegrassem a přejdeme na středověkou hudbu. Vlastně jsem je ani nemusel přemlouvat; kluky stará muzika chytla jako mě. Brzy jsme získali stálé angažmá v krčmě v Dětenicích. Z vydělaných peněz jsem si postupně pořizoval další nástroje a hlavně ty vysněné foukací dudy.

Učili jste se podle nahrávek podobných souborů?
Ze začátku ano. Moc toho ale nebylo. Vždyť předchozí komunistický režim vůbec nepodporoval oživování hudby feudálního období. Prosazoval jen husitství. Středověké hudbě se částečně věnoval Spirituál kvintet a Traxleři, ale ti to měli spíš laděné do folku. Nevím o žádné tehdejší ryze hradní kapele, která by vystupovala nekompromisně s dobovými nástroji a v kostýmech. Pravda je, že i na Západě aktivní zájem o tuhle hudbu přišel až tak v 80. letech minulého století. U nás myslím jako jedna z prvních začala skupina Gothart roku 1993.

Kdo vám tedy dával rady?
Takového člověka jsem shodou  okolností  sehnal v Praze. Jmenuje se Jirka Wehle, výborný hudebník. Poprosil jsem ho, jestli by mě vzal  do  učení.  Přišli  jsme k němu domů a já se ocitl v království staré hudby. Místnosti plné šalmají, ni-něr, dud, kvinteren, harf… Na všechny uměl. Měl velikou radost, že doma cvičím a jezdím na výuku. A hlavně mi vysvětlil princip středověké hudby. Které používat stupnice, jak tvořit doprovod, jak rozvíjet melodii.

Odkud čerpáte písně?
Materiálu je plno, jen se do něj ponořit. Středověké kancionály, písňové sborníky, tvorba středověkých básníků, kteří byli zároveň hudebníky,  a  především  veliký sborník Cantigas de Santa Maria. Vznikl ve Španělsku ve 13. století za vlády Alfonse X. Kastilského. Tento vzdělaný panovník na svém dvoře soustředil obrovské množství hudebníků a nechal jejich tvorbu nejen zapsat, ale i vyobrazit  tehdejší  nástroje. Dnes není problém získat přepisy do současných not nebo si je nechat udělat.

Kdy jste se rozhodl, že se budete takovou hudbou živit?
Před sedmi lety, když už jsme měli koncertů tolik, že kluci nestíhali vlastní zaměstnání. Rozhodnutí tehdy padlo jednomyslně.

Ani současná krize vám zatím nezpůsobila problémy?
Krize ne, jen loni jsme přechodně zaznamenali mírný úbytek příležitostí, protože se objevili muzikanti, mimochodem profesionálové, kteří si vychytrale řekli: „Středověká muzika frčí, tak koupíme za třicet táců dudy, buben a  půjdeme  holit."  Z jejich hudby čišela jen snaha po rychlém výdělku, ale žádný duch středověku, žádné srdíčko. Posluchači to brzy poznali a několik takových narychlo svolaných uskupení zase zaniklo.

Čím to, že se středověká hudba tolik líbí?
Máme ji v sobě, aniž o tom víme. Generace našich předků ji poslouchaly po dlouhá staletí. V celé západní Evropě se hrála podobně. Má mnoho poloh výrazu; je hluboká, důstojná i rozšafná. Posluchačům není třeba nic vysvětlovat – v publiku vedle sebe stojí   Čech,   Němec   nebo Francouz a všichni si to užívají stejně. Tahle hudba lidi skutečně spojuje bez ohledu na národnost.

Jaká je vaše původní profese?
Vystudoval jsem na Pedagogické fakultě v Budějovicích učitelství pro první stupeň. Nikdy jsem ale v oboru nepracoval a myslím, že profesorům  bylo  jasné,  kam směřuju. Fandili mi, zajímali se o nástroje, na které hraju, a solidárně mě uvolňovali, když jsem musel odjet na vystoupení. I při státnicích mě předseda komise vyzkoušel jako prvního, abych nezmeškal koncert. Moc rád na ty lidi vzpomínám.

Co nového s kapelou připravujete?
Hodlám postupně nastudovat skladby z Jistebnického kancionálu. Z něj se běžně hraje jen chorál Ktož jsú boží bojovníci a občas Danielis Prophetia. Ostatní písně slyšel málokdo, a to je škoda. Už jsem objednal noty a sháním odborníky na konzultace. Ale plánů mám víc. Jednou bych rád v Táboře založil akademii staré hudby. Naše město má historii, na kterou může být právem pyšné, a právě taková instituce do něj patří.

Kdo je… Míla Vaváček

Hraje na středoevropské gotické dudy, španělské gotické dudy, holandské renesanční dudy, irské loketní dudy, šalmaje, renesanční flétny, gemshorny, chalumeau, platterspiel, signální roh, cistru, niněru, loutnu, gotickou norimberskou harfu, darbuku, tamburinu, rolničky a buben. Spolu s ním tvoří skupinu Dei Gratia Martin Kolář (cistra, trumšajt, brač, buben), Daniel Klug (fidula, djembe, buben) a Pavel Heřmánek (buben,
djembe).

JOSEF MUSIL

Autor: Redakce

3.11.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Babiš je nejvlivnější Čech. Na vyhlášení v Bruselu ale nebude, je nemocný

Praha – Zatímco v tuzemsku Andrej Babiš schytává kritiku za elektronickou evidenci tržeb a musí vyřešit i svůj střet zájmů, aby postavení politika a podnikatele sladil se zákonem, ve světě ho vnímají jako významnou osobnost. Po ceně časopisu GlobalMarkets pro nejlepšího ministra financí rozvíjejících se evropských zemí za rok 2016 ho nyní bruselský server Politico.eu vybral jako Čecha, který letos nejvíc přispěl k formování Evropy. 

Pes vběhl na cizí pozemek, majitel mu ustřelil přirození. Teď jej soudí

Klatovsko – Nelehký úkol stojí před klatovským okresním soudem. Musí rozhodnout, zda je Zdeněk Skalický (53 let) nebezpečný pistolník, který ustřelil samonabíjecí pistolí psu přirození jen proto, že vběhl na jeho pozemek, nebo šlo jen o nešťastnou náhodu, když se chovatel snažil bránit své ovce před útočícím predátorem.

AKTUALIZOVÁNO

Tragédie u Draženova. Mladý řidič zemřel po střetu s nákladním autem

Draženov - K tragické dopravní nehodě došlo po půl šesté večer na hlavní silnici od Domažlic na Draženov nedaleko odbočkyna Petrovice.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies