„Potopení Titaniku je otevřené dílo a čas od času k němu přidávám nový materiál," vysvětluje Gavin Bryars. Novinkou v pražském uvedení bude vizuální materiál Billa Morrisona a Laurie Olinder, kteří celou skladbu provázejí projekcemi. Připojí se rovněž multimediální skladatel a improvizující hráč na gramofony Philip Jeck, jenž opusu dodává nové, zajímavé zvukové zabarvení.

Praskot a zvuky starých desek z Jeckových gramofonů, použití píšťal vyrobených stejnou firmou, která dodávala výbavu pro Titanik, originální vizuální pojetí projektu i autentické výpovědi svědků zapojí do prožitku všechny smysly a vtáhnou diváka do mnohovýznamového příběhu intenzivněji než některé pozdější filmové či literární adaptace. Podle amerického veřejnoprávního rádia NPR „Potopení Titaniku zní stále stejně svěže, neotřele a naléhavě jako v roce 1969…"

Zásadní postava minimalistické a experimentální hudby

Gavin Bryars patří po desetiletí mezi zásadní hybatele minimalistické a experimentální hudby. Za svou bohatou uměleckou kariéru spolupracoval s řadou u nás dobře známých umělců, jako jsou například Brian Eno, Robert Wilson, Merce Cunningham, Jiří Kylián či kanadský soubor La La La Human Steps.

Bezprostředně po představení bude následovat diskuse s Gavinem Bryarsem a autory vizuální složky projektu Billem Morrisonem a Laurie Olinder. Moderuje šéfredaktor časopisu HIS Voice Matěj Kratochvíl.

Vstupenky lze zakoupit ve Festivalovém a informačním centru (hlavní pokladna Národního divadla), síti Ticketpro a hodinu před začátkem koncertu v místě konání. Více informací na www.strunypodzimu.cz.

Opus Potopení Titaniku měl premiéru v roce 1969

Opus Potopení Titaniku je od své premiéry v roce 1969 dodnes považován za základní kámen britské minimalistické a experimentální hudby. Dílo připomíná nejen aktéry tehdejší tragédie a jejich úděl, ale v širším filozofickém významu i věčnou neuchopitelnost tenké dělící čáry mezi životem a smrtí.

Gavin Bryars začínal v šedesátých letech jako kontrabasista v jazzovém triu s kytaristou Derekem Baileym a bubeníkem Tony Oxleym, záhy se však začal věnovat hlavně komponování. Na kontě má řadu skladeb; vedle The Sinking of the Titanic stojí za zmínku například kompozice Jesus' Blood Never Failed Me Yet z roku 1971, která je vystavěna na nahrávce zpěvu této hymnické písně neznámým bezdomovcem (v její pozdější nahrané verzi se objeví i hlas Toma Waitse). Z mnoha dalších zajímavých tvůrčích spoluprací během dlouhé kariéry uveďme taková jména jako hudebník a producent Brian Eno či legendární a u nás dobře známý režisér Robert Wilson. Jeho violoncellový koncert Farewell to Philosophy nahrál Julian Lloyd Webber, spolupracoval s Balanescu Quartetem, jeho skladby hráli legendární kontrabasista Charlie Haden, ikona newyorského downtownu John Zorn i věhlasný Hilliard Ensemble.

Je to kříženec, důvtipný, ale citlivý a hluboce dojímající

V současné době je v centru pozornosti jeho zpracování motivů Waitsových písní spolu s tématy Kurta Weilla v projektu Mercy and Grand z letošního roku. Vloni pod názvem Anail Dé završil šestiletou spolupráci na zhudebnění starých irských duchovních textů s i v Čechách známým irským bardem Iarla O'Lionardem.

Kanadský spisovatel srílanského původu Michael Ondaatje, autor slavného Anglického pacienta, říká o Bryarsovi a jeho hudbě: „Nezapadá do žádné škatulky. Je to kříženec, důvtipný, ale citlivý a hluboce dojímající. Je to jeden z mála skladatelů, kteří vedle sebe umí položit grotesku s těmi nejsilnějšími základními emocemi. Umožní vám stát se svědky nových zázraků ve světě okolních zvuků a tónů tím, že je přiblíží z úplně jiného úhlu – slyšených  třetím uchem…" Nyní se o tom mohou na vlastní uši i oči přesvědčit návštěvníci Strun podzimu.

(zdroj: SMART Communication)