„Osobně se příliš neznáme, ale vím, že je to také rockerka, takže se těšte na dva rockové koncerty každý večer," prozrazuje žena, která k nám poprvé zavítala už v roce 1979. Tehdy její hity jako Stumblin' In, Can the Can nebo If You Can't Give Me Love zpívala zaplněná pražská Sportovní hala. A na největší hity dojde i teď. „Bude to takové ohlédnutí za těmi 50 lety. Máme sice i novou písničku The Girl From Detroit City, ale hrát ji zatím nebudeme, chceme lidi potěšit hlavně těmi písněmi, co znají a mají rádi," zve Suzi Quatro.

Byla jste jednou z prvních ženských rockových hvězd. Mají to dnes ženy v rock'n'rollu snazší než v době vašich začátků?

Troufám si tvrdit, že jsem nebyla jedna z prvních, ale první. Protože v 60. letech, kdy jsem začínala, jsem prakticky žádnou další ženu, která by úspěšně dělala podobnou hudbu, neznala. Určitě se to pro ženy hodně změnilo, ale popravdě, nevidím ani teď moc ženských rock'n'rollových hvězd. Je hodně zpěvaček elektronické a popové hudby, je tady Lady Gaga nebo Rihanna, ale kolik je tady opravdu slavných žen, které dělají rock'n'roll?

Proč je jich tak málo?

Je to divná práce. Nemyslím, že by ji moc žen chtělo dělat. Kytara je těžký nástroj, zkuste ji tahat 50 let a nevypadat při tom hrozně. Musíte se udržovat hodně ve formě. Chodím do posilovny, běhám. Je mi 64 let a bez cvičení by to už vůbec nešlo.

ROCKOVÁ LEGENDA Suzi Quatro vystoupila ve čtvrtek v malé  hale ČEZ Areny v Pardubicích. Když jste zmiňovala málo žen v současném rock'n'rollu, baví vás vůbec současná rocková produkce?

Jsem produktem svojí generace, takže poslouchám hlavně její tvorbu. Ale nemůžu říct, že by mě současná hudba míjela – hodně se mi líbí třeba Bruno Mars, Red Hot Chili Peppers nebo Coldplay.

Takže nesouhlasíte s písní, ve které Lenny Kravitz už v roce 1995 zpíval, že rocknroll je mrtvý?

Rock'n'roll nikdy nezemře. Nikdy. Bude tady navždy.

Můžeme čekat i od vás v blízké budoucnosti nějaký nový rock'n'rollový příspěvek?

Určitě ano. K oslavě 50 let na rock'n'rollové scéně vydávám v říjnu set čtyř CD, bude na něm nový singl nazvaný The Girl From Detroit City. Je to píseň o mně a mém životě.

Jak říká název té písně, pocházíte z amerického Detroitu. Ale už od mládí žijete ve Velké Británii. Kde se cítíte doma?

Moje srdce vždycky bude v Detroitu, kde jsem se narodila a vyrostla. Je pravda, že už v 21 jsem odešla do Anglie, kde jsem strávila většinu života, ale vždycky budu holka z Detroit City (směje se). Člověk by neměl ztratit svoje kořeny.

Na konci sedmdesátých let jste, opět jako jedna z prvních, západních rockových hvězd vystupovala v tehdejším Československu. Vybavujete si ještě něco z tehdejší návštěvy vyprodané Sportovní haly?

Pamatuji si to, na internetu jsem viděla i záznam toho vystoupení. Pamatuji si, že publikum bylo ohromně vřelé. Vnímala jsem velmi příjemnou atmosféru, když se mnou plná hala zpívala písničky jako If You Can't Give Me Love, patřilo to k momentům, na které těžko zapomeneta.

Americká zpěvačka a baskytaristka Suzi Quatro zahrála Brnu.A samotná Praha vám něčím utkvěla v paměti?

Tím, jak byla šedivá. Skoro všechny domy byly šedé. Dnes je vaše země mnohem barevnější.

V jednom videu na internetu, které bylo natáčeno ve vašem domě, jsem viděl, že jste velká sběratelka. Zaujala mě třeba kolekce několika stovek slunečních brýlí vystavených na zdi. Máte stále doma i svoji první basovou kytaru, co vám dal táta v roce 1964?

Jsem jedním z těch lidí, co si všechno schovávají. Takže tam samozřejmě nemůže chybět a taky ji mám pověšenou na zdi. Nahoře v podkroví mám ostatně doma místnost, které říkám „Ego Room" a v té je skutečně všechno. Oblečení, v kterém jsem vystupovala, kytary, plakáty, visačky, videa…

Co se vám vybavuje, když si v této místnosti prohlížíte svoji první kytaru?

Vybavuji si, jak to všechno začalo. Když jsem začínala hrát v kapele, bylo mi 14 let. Tou dobou už jsem sice několik let hrála na piano a bicí, ale chtěla jsem se naučit hrát na basu. Tak jsem svému tátovi, který byl muzikant, řekla, jestli o nějaké neví, a on na to, že mi dá nejlepší basu, jaká na světě je: Fender Precision Bass z roku 1957. A když jsem měla nejlepší basu, mimochodem, je ohromně velká, ovládnout ji nebylo nic snadného, jako by to bylo napsáno ve hvězdách, že se ze mě jednoho dne musí stát skutečně dobrá basistka. A že teď mohu oslavit 50 let na scéně? Mám z toho velkou radost!