VYBERTE SI REGION

Tata bojs: Těší nás, že lidé už naši novou desku znají

Raškovice /ROZHOVOR/ – První vystoupení měli ještě v době, kdy byli dospívajícími dětmi. Tehdy bylo v kalendáři datum 29. červen 1988 a dva nerozluční kamarádi Milan Cais alias Bublajs, který je bubnujícím zpěvákem, a baskytarista Marek Huňát, jehož však každý hudební fanoušek zná pod přezdívkou Mardoša, na druhý den dostali poslední vysvědčení na základní škole. Hanspaulští Tata bojs, které momentálně kromě Bublajse a Mardoši tvoří ještě kytaristé Dušan Neuwerth s Vladimírem Bárem a klávesák Jiří Hradil, od té doby vydali celkem čtrnáct alb a s tím prozatím posledním, s Ležatou osmičkou, právě dokončili podzimní turné, které sami označují jako největší. Podzimní maraton koncertů završili parádní show možná trochu překvapivě v Raškovicích, kde Deníku Mardoša s Bublajsem ochotně poskytli exkluzivní interview.

5.12.2011
SDÍLEJ:

Pražská, respektive hanspaulská skupina Tata BojsFoto: archiv VLP

Máte za sebou podle vašich vlastních slov historicky největší kapelové turné. Bylo ještě i něčím jiným specifické? Nezjistili jste třeba, že vás už začíná poslouchat jiné publikum?

Bublajs: Ta nejzásadnější změna byla v rozsahu. My jsme doposud nikdy během jednoho turné neobjeli tolik destinací, kdežto s Ležatou osmičkou jsme kromě českých měst byli i na Slovensku. Dohromady to bylo dvacet koncertů během necelých dvou měsíců. A další změna byla v jakési velkoleposti scény, i když v těch menších místech, jako byly třeba i Raškovice, je uspořádání pódia stále podobně bláznivé, jako jsme to mívali i v minulosti. Tu velkolepost jsme si hlavně užili na konci října v Praze, to byl opravdu nejvýpravnější koncert v historii Tata Bojs.

Mardoša: Co se týká momentálního složení publika, těžko říct, kdo na nás převážně chodí. Ale víme o jedné studentce, která právě na tohle téma v rámci nějaké své studentské práce dělá na koncertech sociologický průzkum. A nás ten výsledek samozřejmě bude zajímat. Jsme fakt sami zvědaví, co z toho vypadne, jaké skupiny lidí nás poslouchají.

Bublajs: Ještě jsem si vzpomněl, ten rozdíl byl od počátku v tom, jak mají už tu poslední desku lidi naposlouchanou. Že si písničky z Ležaté osmičky s náma od počátku notujou. To se v minulosti nedělo. Je fakt, že tu desku jsme vydali na jaře, a její část jsme hráli už na festivalech. A navíc žijeme v době, kdy se hudba všude možně stahuje. Ale bylo to už na Flédě v Brně, na úplně prvním koncertě tohohle turné, hodně příjemné zjištění.

Stahování je asi momentálně v hudbě největším morem? Jak tuhle věc Tata Bojs vnímají?

Mardoša: Odevzdaně. Jak jinak se na to dívat dá?

Bublajs: S tím se nic moc dělat nedá, ale zas na druhé straně je příjemné zjištění, to o čem jsme mluvili před chvilinkou – lidi tu desku znají…A možná je ten koncert pak přesvědčí o tom, aby si to album nakonec koupili. A věřte, že takoví lidi jsou. A dokonce mám pocit, že se to obecně v tomhle ohledu zlepšuje. Posluchači jsou opět schopni pochopit, že ta deska je nějaké úsilí, nějaké časové období, které vytvoření alba kapela musí věnovat, a že není úplně košér si to zadarmo vzít. I když současný stav věcí tohle nabízí. Teď se nám dějou i takové věci, že přijde mail, ve kterém člověk je píše, že doteď měl všechny naše desky stažené, ale že teď se doslova zastyděl, a proto by nám rád poslal peníze a všechny naše cédéčka by si rád koupil. Ať mu napíšeme číslo účtu (usměje se)… Ale Ležatá osmička tour potvrdilo, že si na koncertech lidi desky fakt kupují. Prodala se toho spousta.

Mardoša: Začíná to mít funkci suvenýru. A moje neteř Kiki, která v tom našem stánku na koncertech prodává všechny ty naše srandy, říkala po koncertě ve Zlíně takovou legraci, že si partička přišla k pultu vybírat a jedna holka řekla: „Ležatou osmičku si nekoupím. Tu nemám ještě tolik naposlouchanou.“… (smích)

Bublajs: Je to možná i odraz toho, jak k té hudbě dnes ti mladí lidi přistupují. Je to součást jejich života, ale jen si z ní vyzobávají ty drobky, které je baví. Když se jim líbí jedna písnička, tak si ji stáhnou do telefonu a víc je nezajímá. Zkrátka k tomu nepřistupují, jak dřív my. Asi jsem trochu konzervativní, ale koupení desky je pro mě pořád svým způsobem svátek. Mít to album i s bookletem před sebou. A navíc si na to chci udělat čas, ne při tom něco dělat. Proto paradoxně hudbu nejčastěji poslouchám ráno u snídaně. Odvedu Evelínku do školy, cestou zpátky si koupím čerstvé rohlíčky a doma si k těm dvěma rohlíkům a kafi rád něco pustím.

Neuvažovali jste při plánování turné Ležatá osmička o větších halách?

Bublajs: Pro nás je lepší vyprodat menší prostor, než hrát ve velké hale a mít tam půlku lidí. Takže jsme na Ležaté osmičce udělali jen jednou větší halu v Praze na Letné, a tam jsme si navíc ověřili, že máme velké oči v tom, že jsme uvažovali o dvou koncertech v ní za sebou. Ale předprodej nám jasně ukázal, že ne. Tenkrát jsme potřebovali mít tři neděle dopředu vyprodaný první koncert, abychom šli i do toho druhého, ale to se nestalo. I když se nakonec před koncertem na všechny lidi nakonec nedostalo.

Mardoša: Bylo by to tak, že jeden koncert by byl vyprodaný a na tom druhém by bylo sto lidí. Je to zkrátka otázka poptávky a tu musejí sledovat promotéři v daném místě. Nikdo nechce prodělat, že? Když si tak vzpomínám, jeden z nejkrutějších koncertů byl kdy¨si v pardubické Duhové areně, kam se vejde okolo deseti tisíc lidí, a na nás přišlo tři sta padesát posluchačů. To by pro klub bylo super, to není málo lidí, ale v té obrovské hale to bylo fakt šílené. Zkrátka nikdo neví, kolik lidí přijde. To kdyby se vědělo, dělaly by se ty šňůry nejlíp.

Trošku nezvyklé, i z hlediska toho, že jste Pražáci, byl závěr celé podzimní šňůry. Poslední koncert jste odehrál v Raškovicích…

Mardoša: Někde to skončit musí. Nemůžeme jezdit pořád. (směje se).

Bublajs: Je to o dohodě s promotéry, kteří nabídnou nějaké termíny a s těmi pak i my pracujeme. My jsme tady v Raškovicích vykouzlili to datum prvního prosincového pátku s tím, že ještě v dalším týdnu pojedeme na dva další koncerty. Ale to se nakonec nepodařilo domluvit, takže nakonec vyšly Raškovice jako závěr. A nám to navíc přišlo jako skvělý nápad, hrát v takové malé vísce a udělat právě v Raškovicích, kde víme, že nějaké koncerty a dobré koncerty už proběhly, závěr turné, které sami považujeme za historicky naše největší. Tady jsme neměli strach, že to nedopadne, kluci z Priessnitz, nám to popsali jako dobré místo. Že to tady zkrátka funguje. Teď když se na to dívám přímo na místě činu, připadá mi to jako křižovatka cest a navíc příjemné místo, kam se lidi podle mě rádi vracejí. A předprodej na Raškovice vypadalo od začátku výborně. Líp než třeba Zlín.

Mardoša: Tam to bylo do poslední chvíle napínavé, ale nakonec přišla i do toho Velkého divadla spousta lidí jakoby na místo.

Měli jste vůbec za těch třiadvacet let, které uplynuly od prvního koncertu, mezi sebou vy dva i nějakou krizi?

Mardoša: Měli. V osmdesátém čtvrtém či pátém. Bublajs s Kalimerem mi dělali doma bordel. A já je zavřel v kuchyni, kde dělali ještě větší bordel. Rozbili tam okno, že prý to ale rozbila lampa. A pak zdrhli, ale před tím ještě schovali do kuchyňské lavice rozbitý půllitr se šťávou. Rodiče na to přišli a já měl pořádný průšvih. To bylo mezi náma špatné, ale potom se to zlepšilo. (směje se)

Bublajs: Znovu jsme se dali dohromady o den později, když jsme šli do kina film Policajt nebo rošťák.

Mardoša: Ne, to bylo Zvíře.

Bublajs: Jasně, máš pravdu. No zkrátka žijeme již několik let ve zvláštním symbiotickém vztahu. A to jsme přitom každý jiná nátura a tak se spolu dohromady jakoby vzájemně doplňujeme. Žijeme spolu i mimo pódia. A třeba teď se naše děti domlouvaly na společné akci. Moje dcera Evelínka si strašně přála, aby Mardošova Fáňa u nás mohla někdy spát. Pro ty děti jeto přece obrovské dobrodrůžo, když můžou spát u kamarádky.

Mardoša: A taky máme už takovou tradici, vždy po Novém roce jezdíváme s rodinama na Portáš, na chatu jednoho našeho kamaráda. A taky třeba o Velikonocích, to jsme zase u nás na chalupě. A ty tradice nás baví dodržovat.

Na pódiu vypadáte, jako byste měl nohy z gumy. Neustále poskakujete a tančíte. Jak se na vystoupení připravujete?

Mardoša: Nijak. Nepřipravuju se na to, a abych sám řekl, připadám si jako slabý člověk. Zkrátka mě baví hudba a nějaký fyzický projev mi naskakuje automaticky. Jde to samo, ale po koncertě, nevím proč, jsem unavený. Když to však jede, do poslední chvíle do toho dávám tu energii. Samovolně.

A ty slovní hříčky mezi písničkami, které se už staly legendárními a mnozí diváci se při nich téměř válejí smíchy po podlaze, jsou taky otázka momentálního stavu?

Mardoša: Já nevím. A sám si legrační nepřipadám. Ale legraci rád mám. Je však pravda, že jsem vypozoroval, že občas jsem lidem směšný. Ale já jsem už takový (směje se).

Jak jste vůbec dokázal při koncertech s Ahn triem při vašem temperamentu usedět?

Mardoša: To bylo lehké. Navíc na té akustické base nemám pás, takže kdybych vstal, nemohl bych tu basu držet. A navíc, když byla židlička dobrá, dalo se na ní takovým specifickým způsobem tančit. Ovšem ty židle nesměli mít opěrátka na boku, to se mi párkrát stalo, že jsem se praštil do brňavky. Abych řekl pravdu, to sezení mě docela bavilo a i tyhle koncerty s holkama jsme si užívali.

Během koncertů a po jejich konci hodně fotíte. Jsou ty snímky někde k vidění?

Mardoša: Teď jen ve foťáku. Momentálně mám ten svůj projekt s přidáváním fotek z koncertů pozastavený. Mezi roky 2002 až 2007 však jsou u každého koncertu přidané a seřazené fotky. Doufám, že se k tomu zase vrátím, protože je to přerušené, ale ne zničené nebo ztracené. A protože nám před nedávnem nějací lidi z googlu nabídli možnou spolupráci, uvidíme, co z toho nakonec bude. Ale v tuhle chvíli platí, že všechny snímky někde jsou. A je to i archivované. A kromě toho se teď snažíme po každém koncertě si udělat kapelový autoportrét. A to jsou šílené fotky, na nich vypadáme úplně nejhůř, jak můžeme. Zpocení, unavení, často jsou ty fotky rozmazané. A teď navíc u toho děláme různé škleby… jsou to strašné fotky, na druhé straně je na nich všechno vidět.

Mardoša celý koncert proskáče, ale i vy občas na něm vypadáte, že jste tak trochu mimo prostor a čas…

Bublajs: Ne, myslím, že jsem furt při vědomí. Ale občas mám pocit jako před omdlením. Začínají mi brnět končetiny a to je dáno teď nevím, jestli nedokysličením nebo překysličením. Já na ty bubny hraju hodně silově, mydlím do toho, a k tomu se mi to občas kombinuje se zpěvem, který vyžaduje hodně nasazení. Třeba v písni Toreadorské otázka šest minut do kolečka furt jedu „Býk či nebýk“ jen s krátkýma mezírkama pro nádech. A když je k tomu všemu ještě v klubu nebo v hale neblahý vzduch, tak normálně mám pocit, že tam lehnu. Ještě se mi to naštěstí nestalo (klepe na dřevěné opěradlo židle). A když cítím, že to na mě jde, že se mi do hlavy hrne podivný tlak, přestávám v tu chvíli zpívat a jen hraju. Ovšem kombinace zpěv a bubnování je někdy smrtící. A to jsou možná ty chvíle, kdy vypadám nepřítomně.

Máte za sebou v posledních letech komponovaný projekt Nanoalbum, vystupování s korejským Ahn triem, teď jste dojeli velké turné… Co chystáte na nejbližší období?

Mardoša: V kalendáři máme napsáno: Vánoční klid.

Bublajs: Tenhle rok 2011 jsme měli hodně bohatý, takže následující rok bude si myslím klidnější. I co se týká hraní a zkoušení. A pro mě by bylo navíc skvělé, kdybych se zase chvíli věnoval výtvarným věcem, protože jsem to zanedbával. Takže budeme tak trochu stagnovat… ale hrát a koncertovat i v roce 2012 taky budeme. Jen jich bude možná víc v akustické podobě. Navíc na léto už se zase domlouvají festivaly. A rádi bychom se zase někdy propojili s holkama s Ahn triem, což teď tak trochu uhaslo.

Mardoša: Ale ne. Právě nedávno jsem, holkám posílal do New Yorku vánoční balíček. Tři cédéčka, podobizny, klíčenka, magnetky… To budou koukat. To nemaj, a přitom taková cingrlátka maj rády. No ale uvidíme, počkáme, jestli náhodou neskončí ten svět, to by byla trochu škoda rozjíždět nějakou práci.

Bublajs: Ale jestli to nebouchne, tak určitě něco vymyslíme.

Autor: Martin Maceček

5.12.2011
SDÍLEJ:

Na Kladensku se zřítilo auto ze třicetimetrového srázu

Kladensko - Kuriozní dopravní nehoda se stala v pondělí po poledni v lesním porostu mezi obcemi Svárov a Podkozí. Auto zde vyjelo ze silnice a mezi stromy se řítilo dlouhým srázem dolů na spodní vozovku pod serpentinou. Vozidlo skončilo pod kopcem na spodní vozovce převrácené na střechu. Starší řidič utrpěl zranění a byl převezen do pražské nemocnice. 

CNN: Pražské vánoční trhy jsou mezi desítkou nejlepších na světě

Praha - Mezi desítku nejlepších vánočních trhů na světě zařadila americká televizní stanice CNN tržiště na Staroměstském a Václavském náměstí v Praze. Reportér zaměřený na cestování ocenil každodenní otevírací dobu stánků i blízkost obou hlavních tržišť, stejně jako kvalitu zdejších klobás a piva.

Dijsselbloem: Hospodářské problémy Itálie po referendu nezmizely

Brusel - Hospodářská situace v Itálii se po nedělním referendu nezměnila, problémy zůstávají stejné, poznamenal dnes při příchodu na jednání ministrů financí zemí platících eurem šéf této takzvané euroskupiny Jeroen Dijsselbloem z Nizozemska. Podle něho bude muset nová vláda připravit dodatečná opatření v rámci státního rozpočtu na příští rok, aby země dodržela podmínky takzvaného paktu stability. V něm se členské státy eurozóny zavazují nemít natolik vysoké schodky státních rozpočtů nebo vysoké veřejné dluhy, které by ohrožovaly stabilitu eura a zvyšovaly inflaci v zemích platících eurem.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies