VYBERTE SI REGION

Ivan Ženatý: Umím všechny Bachovy sonáty, číslo mobilu si ale nepamatuji

Tábor /ROZHOVOR/ - V Táboře 16. března pro Kaňku vystoupil houslový virtuos Ivan Ženatý… Život houslisty Ivana Ženatého je ověnčen nejrůznějšími úspěchy, které se mu na konto připisovaly tak nějak odjakživa. Brzy se stal profesorem i vítězem prestižních soutěží.

26.3.2013
SDÍLEJ:

Houslista Ivan Ženatý. Foto: David Peltán

Uměleckou dráhu virtuosa zvláštním způsobem ovlivnil Tábor, ale osud připravil i zkoušky, z nichž se zlatou nevyšel. Zatímco každodenní život patří hudbě, jeho srdce dětem, třem synům a jedné dceři.

Táborské divadlo nedávno okouzlil ve společnosti Komorního orchestru Bolech, když společně hráli ve prospěch Centra Kaňka. Ve městě strávil čtyři dny, během nichž si našel čas na rozhovor pro Táborský deník.

Amatérský Bolech a houslista světového jména. Jak dojde k takovému spojení?
Před rokem jsem v Táboře hrál s Jihočeskou komorní filharmonií, ale se stejným orchestrem jsme tady hráli i v roce 1996 a v tomto roce jsem dostal nabídku profesury v Německu. A loni v tutéž dobu jsem dostal nabídku odejít do Ameriky. Vždycky se to rozhodlo právě v Táboře, pokaždé ten týden, kdy jsem byl tady. Tak si říkám, co se stane letos. Loni po koncertu mne navštívili z Bolechu a zeptali se, zda bych s nimi vystoupil. Podařilo se nám najít termín, což bylo podstatné, a já jsem moc rád, že se to mohlo zrealizovat.

Žádné dlouhé přesvědčování?
Ne, a k tomu mám obzvláště dobré důvody. Jako malý kluk, v podstatě ještě dítě, jsem u nás v Lomnici nad Popelkou začínal v podobném orchestru. Tehdy jsem to prožíval jako velké vyznamenání, protože v něm hráli učitelé a lékaři. Byl to amatérský Podkrkonošský symfonický orchestr a vedl ho velmi přísný dirigent. Mně se dostalo té cti, že jsem ještě jako žák základní školy s nimi směl každé pondělí zkoušet.

U vás vůbec bylo všechno hodně brzy. Jako dvacetiletý jste se dostal do finále Čajkovského soutěže v Moskvě a o čtyři roky později vyhrál Pražské jaro, velmi brzy jste se stal sólistou filharmoniků, odešel do ciziny a získal profesuru. V kolika jste s houslemi začínal?
V šesti. Ale vůbec jsem nebyl něco jako zázračné dítě.

Nepovídejte.
Ne, opravdu. Zároveň jsem dělal atletiku, lyžoval a bruslil. A teprve když mi bylo asi jedenáct, tak jsem housle začal brát velmi vážně. To už jsem chtěl utéct do Prahy. Od té doby už mi bylo jasné, kudy a kam chci jít.

Jaké disciplíny jste v atletice dělal?
Sprint a dálku. Dokonce jsem byl držitelem žákovského krajského rekordu ve skoku do dálky, na to jsem pyšný.

Kolik jste skočil?
Pět osmdesát devět, to se mi tenkrát nějak povedlo. Ten den si dodnes přesně vybavuju, jako ve filmu. Teď mám podobný zážitek z táborské Kaňky, kde si jeden chlapec pamatuje všechno přesně na datum. On řekne, že si před rokem rozbil koleno a když se ho zeptají kdy, přesně ví datum. To byl pro mne hodně silný zážitek. V Kaňce jsem se s dětmi zapojil do hodiny muzikoterapie. I to je jeden z důvodů, proč jsem spolupráci s Bolechem přijal.

Obrovskou pamětí jste ale přece obdařen i vy?
Víte, proč mne to u toho chlapce překvapilo? Protože to je úplně jiný druh paměti než mám já. Umím všechny Bachovy sonáty a partitury nazpaměť, můžu vám hrát hodinu, dvě, čtyři, šest a pořád to budou noty, které jsou někde zapsané a já je mám v hlavě. Ale když jsem si teď v Americe pořizoval nový mobilní telefon, trvalo mi měsíc, než jsem si zapamatoval svoje číslo.

Celý orchestr hraje z not, ale sólista zpaměti. To je právě známka virtuosity?
Myslím si, že virtuosita je souhra okolností a že bez talentu to taky nejde, ale patří k tomu i obsesivní touha pracovat na doraz. Ta u mne byla už v dětství. Já jsem od určitého okamžiku přestal chodit s klukama hrát fotbal, protože mě víc bavilo cvičit na housle. Nebo jsem ráno vstával v půl sedmé, abych ještě před školou stihl cvičit, a ve škole jsem zase úkoly psal ještě o přestávce, abych doma odpoledne mohl hrát. To je to postižení, jenže kdybych tohle období neměl, tak bych nemohl být na moskevské soutěži.

A kdy si tedy hráč zaslouží označení virtuos?
Já si myslím, že z určitého pohledu je to virtuální realita. (smích) Když se podívám, a zvláště u nás v Čechách, na dnešní hudební scénu, tak mnohdy se přičítá lidem, kteří nikdy nic kloudného nezahráli, ale mají tu velkou public relations. Nepřikládal bych virtuositě tak velkou váhu, pro mne je daleko důležitější, když mi lidé, třeba z Bolechu, řeknou, jak jsou rádi, že mi sláva nestoupla do hlavy. To je pro mne daleko víc a daleko přednější, než kdyby mi říkali, že jsem houslový virtuos.

Ale říkají vám tak, stejně jako vám říkají Mistře.
To je různé, třeba v Německu se vám to nestane. Tam mi říkali pane profesore. Teď mám ale jednoho výborného studenta z Argentiny a ten mi zásadně říká Maestro a nejde to změnit.

Působil jste dlouhá léta na vysoké škole v Drážďanech, jak jste se tam dostal a proč jste ji zase opustil?
Dostal jsem se tam vlastně z trucu. U mužů se to tak někdy stává, že když přijdou do Kristových let, začnou hledět na svět z jiného úhlu. Mě v tom věku napadlo, že nechci jen jezdit po světě a hrát, ale že bych chtěl pracovat s mladými lidmi jako pedagog. Tou nejpřirozenější cestou, která mne napadla, bylo navštívit školu, v níž jsem vystudoval. To znamená Akademii múzických umění a nabídnout jim svoji službu a energii. Ovšem nesetkal jsem se s porozuměním a ani zájmem. A zrovna v té době přišla nabídka z Drážďan. Tím jsem se dostal do Německa a zároveň se poučil, že každá záležitost, která vypadá jako mírná křivda, se v životě může proměnit ve výhru. Teď se mi ještě znásobila tou nabídkou z Clevelandu.

Takže svého rozhodnutí, které vás ještě víc vzdálilo od domova, nelitujete?
Ta nabídka je skvělá a vypadá to, že krok, který jsem učinil a který byl trochu bláznivý, byl správný.

Jde o omezené nebo trvalé působení, i když, co je trvalé, že?
Ano, i ne. Víte, clevelandský Institut of Music je kompletně privátní školou. To znamená, že pokud máte výsledky, žáci k vám chtějí a máte s nimi úspěch, můžete jít dál. Pokud ne, tak končíte. To je mimochodem aspekt, který mne velmi lákal. V Německu jsem měl profesuru na doživotí a ať se dělo, co se dělo, chodil mi každého patnáctého plat a ať se dělo, co se dělo, musel jsem mít nějaký svůj úvazek. A pak by mi v určitém roce řekli: Děkujeme, na shledanou, jdete do důchodu. Znám několik lidí, kteří v plné síle museli odejít do důchodu a šíleně se trápili. Mě najednou začala lákat ta volná soutěž v Americe, že je to riskantní a že když to nevyjde, budu na ulici.

To nezní špatně, v Táboře se v létě hraje i na ulici.
Zatím to ale u mne na ulici nevypadá. (smích)

Kdo jsou vaši studenti?
Jsou z celého světa, momentálně mám nejvíc amerických Číňanů, kteří tvoří vrchol nejen mé třídy, ale celého institutu. Mám výbornou studentku z Rumunska, učím jednoho z Ruska…

Z Čech nikoho?
Zatím ne, ale už probíhají nějaké kontakty. Ono mnoho českých maminek má na základě určitých předsudků problém pustit své dospívající dítě do Ameriky.

Zrodí se z návštěvy Tábora nějaká další spolupráce s Bolechem?
Mám pocit, že jsme si kápli do noty a že se třeba ještě něco podaří. Ale máme společné plány i s Jihočeskou filharmonií a také krumlovským festivalem.

Při benefičním koncertu pro Kaňku jste hráli Beethovena, je vaším nejoblíbenějším?
Tuhle otázku dostávám docela často, nikdy na ni ale nedokážu jednoznačně odpovědět, protože by mi připadalo nepoctivé vám říkat, že hraju nejradši Bacha, když zítra mám hrát Beethovena. Pokaždé vcházím na pódium s tím, že to, co právě sděluji, je to moje největší. Potom to zabalím a cvičím zase něco jiného a je to pro mne zase to jediné, co v tom okamžiku existuje. Kdyby to tak nebylo, tak hraju jen jednoho autora. Mě ale láká široký rozlet, to ochutnávání. To je jako když mám návštěvu: protože rád vařím, připravím vždy malé porce, ale hodně chodů, aby se ochutnávalo.

Jenže to je pak práce v kuchyni na celý den…
To nevadí, mám ji propojenou s velkým pokojem, kudy procházím a cvičím na housle a mezi tím něco zamíchám.

To musíte cvičit i u toho vaření?
Není na světě nikoho, kdo by nemusel. Realita je taková, že zažijete velký koncert a pak velký úspěch, ale druhý den zase cvičíte stupnice. Je to nemilosrdné, ale je to tak. Na druhé straně mě to drží 
v reálu a duševním zdraví.

Kolik používáte nástrojů?
Momentálně dva velmi krásné…

… to znamená velmi staré…
Ano, zároveň velmi staré. A zároveň jsem dostal šanci hrát na Guarneriho nástroj z roku 1740, který patří nadaci v New Yorku, jež mi ho zapůjčila. Ty rozhodně nejsou v mých finančních silách. Moje vlastní jsou jedny z počátku 19. století a druhé z 18. století.

Kde doma uchováváte všechny partitury, aby byly přehledné?
Od truhláře jsem si nechal udělat celou jednu stěnu s takovými fochy, v nichž je mám naskládané. Když přijdete a řeknete: Mozart, koncert čtvrtý, tak jsem schopen vám popsat, v jakém fochu je.

Prosím?
No, tak to mám. Tento druh pořádku je mi blízký. Nemyslím si, že bych byl nějak zvlášť pořádný, ale v notách ho mám rád.

Existuje ve vašem životě něco, kdy si řeknete, tak tohle se mi nepovedlo!
V mém případy jsou profesní úspěchy vykoupeny neúspěchy v privátním životě, neboli v mých vztazích. Na druhé straně, kdybyste se mě zeptala, jak bohatý se cítím, řekl bych, že nejbohatším na světě. Ačkoli teď hraju na housle, které stojí několik milionů, tak si uvědomuji, že pro mne je největším štěstím a bohatstvím být se svými dětmi. Když si večer čteme Ferdu mravence, tak to je teď pro mne naprostý vrchol štěstí. (smích)

Máte za sebou rozpad dvou manželství, víte, kde jste chyboval?
Znáte tu legendu o Ikarovi? Obě ženy mi v určité době říkaly, že se se mnou cítí nejšťastnější ženou na celém světě. V tom okamžiku jsem také cítil velké štěstí. Bylo to, jako by se mnou vzlétly k nebi a prožívaly i to úchvatné opojení z cest, pódií a slávy. Jenže to je nebezpečné, protože když letíte moc vysoko, tak i pád je velký a o to horší. Myslím, že právě to se stalo. Ale mně se zdá, že jsem se v Táboře s Bolechem zase vznášel v nebesích (smích), protože se stále snažíme dotýkat nebeského života. To je smysl života hudebníků: dotýkat se Beethovena. Bylo by velmi nepoctivé a falešné chápat tuto práci tak, že chci ukazovat sám sebe, protože já jsem jenom prostředníkem mezi tím „velkým" (ukazuje k nebi) a publikem. To dotýkání je úchvatné, ale člověk se často ocitá i mimo kontakt s pevnou zemí.

V Čechách máte nový dům, podle čeho jste vybíral lokalitu?
Měl jsem představu, že budu žít na půli cesty mezi Prahou a Drážďany, protože jsem cítil určité propojení s Prahou, kde mám spoustu přátel a kontaktů na orchestry. Přes kamarády jsem našel vesničku pod Řípem, kde již existoval projekt a jen čekali na investora. Hlavně kvůli dětem jsem se pro něj rozhodl. Ve chvíli, kdy jsem měl objednané stěhováky, mi ale zavolal prezident clevelandského institutu s nabídkou odejít do Ameriky. Nicméně se sem vracím s pocitem, že tady už mám domov.

Takže stále říkáte „tady u nás" a ne „tady u vás"?
Určitě, a tak to i zůstane, mateřština se nedá ničím nahradit. Mám dva domovy, ale ten český je samozřejmě srdečnější.

Kdo je… Ivan Ženatý

V současnosti ve světě nejuznávanější český houslista, profesor Ivan Ženatý (1962), pochází 
z Lomnice nad Popelkou.

Tady absolvoval základní školu 
a poté pokračoval ve studiích
na Pražské konzervatoři a AMU 
v Praze. Hru studoval i u Josefa Suka. V roce 1996 přijal nabídku profesury na Vysoké hudební škole Carla Maria von Webera 
v Drážďanech, kde působil 16 let. Od roku 2012 střídavě žije 
v Čechách a v americkém Clevelandu, kde učí na prestižním soukromém Institutu of Music.

Mistrovské kurzy profesor Ženatý vedl v Německu, Španělsku, USA i Kanadě. Je dvakrát rozvedený, má čtyři děti. Nejstarší syn (27) žije v Čechách, ostatní tři děti v Německu. Nejmladším dvojčatům je 3,5 roku.

Autor: Alena Šatrová

26.3.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Ústavní soud ve středu rozhodne o stížnosti vyhoštěného Iráčana

Brno - Ústavní soud (ÚS) ve středu vyhlásí nález s přímou vazbou na uprchlickou krizi a právní úpravu azylu v Česku. Rozhodne o stížnosti Iráčana zajištěného loni v listopadu a brzy poté vyhoštěného do vlasti. České orgány se podle stížnosti vůbec nezabývaly jeho obavami z mučení a násilí. Policie údajně také nezohlednila jeho úmysl požádat o mezinárodní ochranu.

Povstalci v Halabu řekli Američanům, že město neopustí

Damašek - Povstalci v syrském Halabu oznámili Spojeným státům, že obléhanou východní část města neopustí. Reagovali tak na výzvu Moskvy, která je prý připravena jednat s Washingtonem o stažení všech rebelů. Informovala o tom agentura Reuters. Podle syrského vojenského zdroje má Damašek v plánu získat plnou kontrolu nad Halabem během několika týdnů.

Z izraelského nákupu ponorek prý bude profitovat i Írán

Tel Aviv - Aféra kolem nákupu dalších tří ponorek pro izraelskou armádu nabrala nové obrátky. Objevily se totiž informace, že v německé společnosti ThyssenKrupp, která je měla dodat, má podíl i úhlavní nepřítel židovského státu Írán. Informovala o tom agentura AFP.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies