VYBERTE SI REGION

Václav a Jan Neckářovi: Život běží ve vlnách, chvíli jste nahoře, chvíli dole

Praha /ROZHOVOR/ -  Václav Neckář ve středu s kapelou Bacily vystupuje v pražské Tipsport areně. V rozhovoru pro Deník s bratrem Janem říkají: „Dřív mluvil Vašek za mě, teď je to obráceně a dělám mluvčího já jemu," říká mi Jan Neckář. Když v tom přichází jeho starší bratr Václav.

19.12.2012 1
SDÍLEJ:

JANA A VÁCLAVA NECKÁŘOVI od sebe dělí necelých šest let. První letos v únoru oslavil 63. narozeniny, druhý v říjnu 69. „To už ani nestojí za nějaké slavení,“ říkají. „Spíše je pozoruhodné, že jako Bacily jsme spolu vydrželi už 41 let."Foto: Šíp/Tilen Vajt

Přes 40 let provozují kapelu Bacily. Když spolu v 70. letech hudebně začínali, Václav Neckář měl za sebou angažmá ve slavném triu Golden Kids a byl na vrcholu. Svého o pět a půl roku mladšího bratra Jana tehdy vykoupil z vojny. „V Praze jsem nikoho neznal a Vašek mi tady byl oporou, všude mi otevíral dveře," popisuje Jan. V posledních letech si role vyměnili. Když se loni Václav spojil s hudebníky z Umakartu a nahrál s nimi desku Dobrý časy (mimochodem, mezi alby tuzemských popových hvězd jde o jasnou desku roku!), byl Jan tím, který spojoval hudební i lidské cesty mezi generačně i žánrově rozdílnými umělci. Jan se také při našem rozhovoru první ujal řeči. Ale nenechte se zmást tím, co se občas píše v bulváru. I ve Václavovi stále na první pohled je trochu toho nesmělého a rozpustilého kluka z pohádky Šíleně smutná princezna. Ostatně, když letos vystupoval na letních festivalech Votvírák nebo Okoř, svojí energií nenechal na blížící se sedmdesátiny ani pomyslet. Ve středu má před sebou jeden z největších koncertů kariéry vůbec: od 19.00 vystoupí s Bacily v Praze v holešovické Tipsport areně.

Musím se vám, pánové, svěřit, že když jsem poprvé slyšel loňskou desku Václava Neckáře Dobrý časy, měl jsem ohromnou radost. Konečně někdo z domácích popových hvězd nahrál upřímné album, na kterém se nestydí za svůj věk, ale zároveň je to zvukově současná věc, kterou si klidně může pustit mladý člověk bez pocitu trapnosti. Díky za ni.

Václav: Díky za chválu.

Jak k vašemu hudebnímu sblížení s muzikanty z Umakartu, kteří desku skládali, došlo?

Jan: Honza Muchow mi poslal na email demosnímek Půlnoční a z toho se odvinula schůzka s autory, s Dušanem Neuwerthem a Jaromírem Švejdíkem. Na té nám pustili další čtyři pracovní demosnímky a nabídli nám spolupráci. V podstatě jsem bráchu přesvědčil, že se mu to musí líbit (směje se).

A Václav měl o těch písničkách pochybnosti?

Jan: Tak bych to neřekl. Líbily se mu taky. Ale jsme ve věku, kdy už jsme trochu zpohodlněli, jsme zvyklí na svoje autory a těžko se pouštíme do změn a nových věcí. Člověk mnohem víc váží, než dřív…

Václav: Když se ti mladí ozvali, že se mnou chtějí nahrávat písničky, říkal jsem si, co mají za lubem (usmívá se)…

Jan: Brácha měl navíc obavy, jestli to zvládne zazpívat a vyjádřit tak jako na těch demosnímcích Jaromír. Nakonec to zvládl úplně bezvadně a během deseti dnů nazpíval celou desku.

Václav: Písničky byly posazené níž, než je můj hlas, takže jsme je museli upravovat a někdy nám bylo docela líto do toho zasahovat. Ale nakonec, myslím, vše dopadlo dobře a s Jaromírem a Dušanem jsme se během natáčení i pěkně spřátelili.

Z nahrávky je to poznat. Jak jste reagoval, když jste si četl texty? Třeba nostalgická slova „bejvávalo, to jsme byli ještě mladý, stačila láhev vína, deka, cigarety…"

Václav: Napsali to tak, že jsem měl pocit, jako bych ta slova napsal sám. Něco podobného jsem cítil, když mi psal texty Zdeněk Rytíř.

A teď máte před sebou velké halové vánoční koncerty. Napadá mě, že to asi muselo být před současnými docela dilema. Na jednu stranu máte veselé až žertovné písničky jako Čaroděj dobroděj, na druhou vážná, osobní vyznání z poslední desky… Jak to propojit dohromady?

Jan: To je přesně ten problém, který jsme řešili. Měl jsem představu, že půjde o ortodoxní, vánoční koncerty, což ale v našem případě nejde, protože lidi přijdou na Bacily a Neckáře a chtějí prostě slyšet písně, které znají. Nakonec jsme s kapelou došli k tomu, že zahrajeme náš tradiční repertoár a „jen" ho zabalíme do toho vánočního papíru. Nejen vizuálně, ale i muzikantsky. Tedy přidáme i dvě vánoční písně, které brácha zpívá, máme vzácného hosta, Marušku Rottrovou. A zpívá s námi chlapecký sbor z Prahy 7, jenž dá Vaškovým písničkám zase trochu jinou barvu.

Václav: Přípravy na takové koncerty jsou docela náročné, jsou to velké sportovní haly a zpívám nové písničky.

Jan: To víte, člověku jde všechno pomaleji. Učení se v důchodovém věku je blbost (usmívá se). Ale když jste muzikant, musíte se učit do konce života.

Ale Václava jsem letos viděl na letních festivalech a přišlo mi, že když vystoupí na pódium, energie má pořád na rozdávání.

Václav: To jste koukal, že? (směje se) Ale tohle dělám celý život, spíše Dobrý časy byly taková odbočka k druhé části mého já. Samozřejmě, i tyto nostalgičtější, niterní písničky jsem v minulosti zpíval, třeba Tomu, kdo nás má rád, ale lidé mě asi mají spojeného s těmi veselejšími.

Na začátku našeho setkání jste mi, Jane, říkal, že teď Václavovi děláte mluvčího. Dřív to bylo naopak?

Jan: Úplně. Když jsem byl malej, téměř jsem nemluvil. Někteří si dokonce mysleli, že jsem němý (usmívá se). Václav mi hodně pomáhal.

Václav: Víte, že jsem ho vyplatil z vojny?

Jan: V době, kdy brácha začal být hvězda, jsem akorát dokončil vojenskou hudební školu v Roudnici a 1. srpna 1968 jsem nastoupil k posádkové hudbě v Milovicích.

Václav: Což byla největší divize v Československu.

Jan: Předisponovali nás na Slovensko do Topolčan, kde sice vařili dobré pivo, ale zbytek života jsem tam zrovna strávit nechtěl (usmívá se). Chtěl jsem se dostat do Čech, nejlépe do Prahy, ale jiná cesta než zaplatit takzvané školné nebyla. Brácha mě tehdy vyplatil, takže říkám, že od té doby máme nepsanou dohodu, že mu budu sloužit.

Kolik takové vyplacení z vojny stálo peněz?

Václav: Bylo to 15 000 korun. Když si vezmete, že jsem tehdy v Rokoku měl plat 1 100 korun měsíčně, šlo o docela velké peníze.

Vy jste tehdy, Václave, hrál ve filmech i zpíval, co bylo tím okamžikem, který rozhodl, že se zaměříte na hudbu?

Václav: Ano, dělal jsem obojí a někdy toho bylo docela dost. Třeba v 67. jsme v létě natáčeli Šíleně smutnou princeznu i Kulhavého ďábla. Hrál bych i dál. Ale v 69. roce přišli Skřivánci na niti, pěkný film, který se však nelíbil režimu, šel do trezoru, a tím byl s nabídkami na natáčení prakticky konec. Hudebně jsme tehdy fungovali jako Golden Kids, do roku 1970, kdy Martě Kubišové zakázali zpívat.

Jan: To byla velká škoda, Golden Kids podle mě měli ohromný potenciál, kdyby směli pokračovat, mohli udělat podobnou kariéru jako ABBA, která v té době, mimochodem, ještě nebyla. Bohužel, soudruh tomu nepřál.

Čas od času se někde objeví spekulace o možném návratu Golden Kids. Je to už zcela uzavřená kapitola, nebo je to tak, že ještě o tom občas uvažujete?

Jan: Bráchovi se o tom nechce mluvit a já se necítím kompetentní k tomu hovořit. Ale za sebe si myslím, že je to jak říkáte uzavřené. Boban Ondráček, který byl duchovním otcem Golden Kids a zároveň člověk, který dokázal tyto rozdílné tři osobnosti spojit, už mezi námi není. A Vašek, Helena i Marta jsou už dnes úplně jinde, než tehdy. Jsou mnohem starší a lidsky i hlasově by bylo těžké to stmelit.

Zeptám se tedy na něco úplně jiného. Vy jste, Václave, známý milovník koní. Ještě jezdíte?

Václav: Je to moje dávná láska. Bohužel už nějakých 20 let jsem na něm neseděl. Hledám takového, který by mě neshodil.

Jan: Já mu to totiž 20 let zakazuji (usmívá se). Musíme myslet na kapelu.

Přesto, dá se říct, že doby, kdy měli posluchači obavy, že už vás neuvidí na pódiích, jsou momentálně naštěstí pryč? Zase přišly dobrý časy a jste na koni?

Jan: Neřekl bych, že je Vašek na koni, ale oba vnímáme, že život se odehrává ve vlnách. Prošli jsme si tím oba, chvíli jste nahoře, chvíli dole. A je pravda, že jednu dobu už to vypadalo, že se nahoru nevyškrábeme. Že ta vlna nepřijde. A nebo, že přijde nějaké tsunami, které nás semele úplně.

Václav: Ale zaplaťpánbůh, jsme zase na vlně. A věříme, že hned tak nenarazíme na břeh.

Autor: Ondřej Leinert

19.12.2012 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:
AKTUALIZOVÁNO

Průměrná mzda v ČR se ve 3. čtvrtletí zvýšila na 27.220 Kč

Praha - Průměrná mzda v Česku ve třetím čtvrtletí meziročně vzrostla o 1170 korun na 27.220 Kč, tedy o 4,5 procenta. Reálně, po odečtení inflace se lidem výdělek zvýšil o čtyři procenta. Informoval o tom dnes Český statistický úřad (ČSÚ). Podle něj na růst mezd v mnoha oblastech tlačil nedostatek pracovníků, o které zaměstnavatelé mezi sebou soutěžili. Růst výdělků se shoduje s odhady analytiků.

Případ úplatků Horkého a lobbistky Mrencové se vrací do Chebu

Plzeň - Krajský soud v Plzni zrušil původní verdikt a vrátil případ k novému projednání do Chebu.

Děti na Hájích ve Slaném našly cestou do školy mrtvolu

Slaný - Děti ve Slaném na Kladensku zažily v pondělí ráno šok. Cestou do základní školy totiž narazily na mrtvolu. Mladý muž, který nejevil známky života, ležel nedaleko nemocnice v lesoparku Háje. Podle informací kladenské policejní mluvčí Michaely Novákové přivolaný lékař konstatoval smrt a zároveň ale předem vyloučil cizí zavinění.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies