Posvátná jednoduchost Vana Morrisona

Skutečně – od CD Back On Top nenatočil nic tak skvělého, prostého, a přitom tak hlubokého. Jeho aktuální nahrávka, nazvaná příznačně Keep It Simple (Nekomplikujme to), přináší poselství, že se v dnešním složitém světě potřebujeme vrátit k něčemu prvotnímu, esenciálnímu.

„Psal jsem o tom, co ve svých životech nepotřebujeme. Nikdo mi nerozuměl. Jenže my prostě musíme začít žít jednoduše, musímese zachránit.“ Jako nedostižný zpěvák a skladatel argumentuje Van Morrison především hudbou – co nejefektivnějšími aranžemi, použitím „domácích“ nástrojů typu ukulele a melodiemi, které si každý zapamatuje. Jde na to podobně jako Paul Simon, jenž dokáže sdělit řadu nepříjemných věcí díky vemlouvavým nápěvům.Vprvní řadě se však stálice irské muziky baví, a až potom nabádá.

„That’s Entrainment,“ zpívá v jedné písni, s jejíž pomocí chce definovat důvod, proč už bezmála půl století kráčí nepohodlnou cestou uměleckého snažení. „Entrainment“ znamená „unášení“. A unést posluchače z reality plné bezobsažných, leč o to zašmodrchanějších frází, to umí Van Morrison fantasticky. Snad i proto se scat, jímž zakončuje některé ze svých písní, mění v jeho podání na nekonečné opakování citoslovce „blablabla“. Jako by se pokoušel zvednout laťku i té nejzoufalejší hlouposti.

Trochu to připomíná Quijotův boj s větrnými mlýny, nicméně Morrisonovi jsou posměšky druhých upřímně ukradené. To on se touto hudbou vykupuje, to on se z ní těší. Vše další je pro něj pouhý bonus. Na dnešní dobu má jasný názor: „Žádné odpovědi, jen mlčení, a nic není, jak by mělo být.“ Z takové skutečnosti jsou ovšem pouze dvě cesty: skrze blues a skrze soul. Blues je zde deklarováno už tmavomodrým obalem cédéčka a prvními tóny úvodní skladby How Can A Poor Boy?

Soul je název předposlední písničky, v níž si Morrison mimochodem vystřihl slušné sólo na saxofon. „Soul není barva tvé kůže,“ zpívá se v ní. „Soul je to, číms prošel, čemu věříš, kam směřuješ, co uděláš.“ Autor tento svůj text podává nebývale pokorně, jako by se v něm dotýkal čehosi, co je pro něj posvátné.

Nejsem legenda

„Nepřemýšlím o sobě jako o legendě,“ říká na jiném místě nahrávky, a my víme, že mluví pravdu. Dvaašedesátiletému rodákovi z Belfastu je image vskutku ukradená, hlavní je rituál, jak zdůrazňuje v závěrečném čísle alba, impozantní dvacetislokové oslavě „dostávání se do nálady“ s názvem Behind The Ritual. Píseň začíná pomalu a líně, Van skoro neartikuluje – na rozdíl od předešlých kousků mu tentokrát nejde o sdělení, jež se dá pochopit slovy.

Prostě jen donekonečna opakuje, kombinuje a variuje několik holých vět, které se jako v kaleidoskopu spojují v stále jiné obrazy. „Behind the ritual you find the spiritual,“ zvěstuje jako v transu a jeden by myslel, že ho tato mantra opravdu pozvedne k vyšším sférám. Neboli z malých věcí povstávají velké, kteréžto přísloví rovněž dobře vystihuje smysl desky Keep It Simple.