Mimořádně krásná a sympatická Victoria pochází z Jihoafrické republiky. Už deset let ale žije se svojí rodinou v Praze. Během té doby se jí podařilo s českým prostředím dokonale sžít, obstojně zvládnout český jazyk a především naplnit své představy o kariéře zpěvačky. Před dvěma lety vydala své debutové album se dvěma singly Cry a Hotel California, které ovládly české rozhlasové žebříčky s taneční hudbou. Teď přichází Victoria k posluchačům se svým čerstvým albem Velvet, o jehož zrod se postaraly špičky severské producentské školy – Patrik Lorentzon, Tim McEwan a Johnny Pederson. „Jsem z té desky nadšená. Vůbec se s ní nebojím jít za hranice,“ řekla usměvavá Victoria.

S tou první jste se bála?

Spíš jsem cítila, že na cizinu nestačí. Ne, že bych byla nespokojená s písničkami z té desky, ale její produkce mohla být určitě lepší. Na druhou stranu je třeba přiznat, že jsem v té době byla naprosto neznámá – zraky a uši národa se navíc upínaly k soutěži Česko hledá SuperStar – a od svého debutu očekávala až moc. Každopádně mi ale pomohl dostat se do pozice, ve které dnes jsem.

Dá se říct, že vám otevřel cestu k zahraničním producentům?

Určitě, byl to ale boj se k nim propracovat.

Povídejte, jak vlastně ta spolupráce s nimi vznikla?

Celé to začalo někdy v roce 2006, kdy jsem byla na jednom hudebním festivalu ve Švýcarsku. Zaujal mě tam takový mladý kluk, teda spíš jeho tři čtyři písničky. Po koncertě jsem se ho zeptala, kdo mu je produkoval. Řekl mi, že za ním stojí producentská skupina Seveřanů, která pracovala například i s Jamelií či Sugababes. S potěšením jsem si od něj vzala kontakt na jejich webové stránky a okamžitě jim napsala, že bych byla ráda, kdyby si můj hlas na přiloženém CD poslechli. Jenže oni se vůbec neozvali. Když jsem se pak po pár dnech vrátila do Čech, věděla jsem, že se myšlenky o spolupráci s nimi nevzdám. Shodou okolností jsem měla v té době naplánovanou cestu ke známým do dánského Copenhagenu, takže se mi naskytla ideální příležitost navštívit mé vysněné producenty přímo v jejich kanceláři. Bohužel jsem se k nim nedostala, ale na recepci jsem o sobě znovu zanechala veškeré informace. No a po tomto druhém ataku mi už odepsali, že se do té spolupráce můžeme pustit.

Takže odvaha vám nechybí.

Ne, vůbec. Myslím si, že pokud chce člověk něčeho dosáhnout a je o kvalitě toho, co dělá, přesvědčen, nesmí se bát zaklepat tam, kde by mu mohli pomoct.

Zahraniční producenti vám nakonec napsali tři písničky na desku, pod dalších osm jste se podepsala sama?

Vlastně ano. V praxi ta naše spolupráce na dálku probíhala tak, že jsem jim každou písničku i s vokály nazpívala, poslala a oni pak kolem ní vytvořili hudbu. Funguju prostě trošku jinak.

Prý jste ale docela dlouho čekali na výrazný hit, který by dal vaší desce – na níž se mimochodem posouváte od stylu r´n´b k popu – výraznou tvář…

Singl Boneshakin´ Hot nám, pravda, vydání alba trochu komplikoval. Čekali jsme na něj dlouho, ale vyplatilo se to, protože se velmi povedl. Spadá do kategorie těch, které jsou nabízeny největším světovým hvězdám.

Jak k vám vlastně ty písně přicházejí, kdy vás napadají?

Napadají mě ve snu. Zničehonic prostě uslyším hotovou písničku, v tu ránu se probudím a okamžitě si ji nazpívám do mobilu. Hned za čerstva pak volám jednomu známému Američanovi, který má v Praze studio, že k němu musím přijít. Celý rozespalý mi říká, prosím tě, přijď, ale až ráno.

Hudebnost z vás přímo prýští, máte ji v rodině?

Neodmyslitelně k naší rodině patří, otec hraje na kytaru, máma každou neděli zpívala v kostele. Sama jsem se od devíti let učila hrát na klavír. Vzpomínám si, že ještě když jsme žili v Jihoafrické republice, tak už z mostu klenoucího se nad dálnicí jsem při návratu ze školy slýchala, jak u nás doma hlasitě vyhrává hudba.

Dá se říct, že kdyby nebylo vašeho vystoupení v Karlových Lázních, tak by vaše hvězda tak rychle nestoupala?

Nevím, to je těžké říct, každopádně bych ale zpívala. Tehdy v těch Karlových Lázních jsem si vlastně poprvé vyzkoušela, jak na mě publikum reaguje, a bylo to příjemné. Kdybych se nenechala holkama ze třídy přemluvit, abych tam s nimi zašla na diskotéku, kde měl zrovna ten večer šanci vystoupit každý, kdo chtěl, tak bych možná dodneška seděla doma u klavíru.

Místo toho teď budeme vyrážet s kapelou za zády na koncerty…

Na to se moc těším. Kapelu jsme začali dávat dohromady už minulý rok, abychom mohli v létě několik festivalů objet. Doprovázet nás bude i taneční skupina, tak pevně doufám, že se budeme publiku líbit.