„Zhruba rok po vydání Čecháčka jsem nechal vzniku nových písniček volný průběh. A v momentě, kdy jsem jich měl asi šest, jsem si říkal, že bychom je mohli pomalu nahrávat. Nicméně než se ve studiu u Dalibora Cidlinského ml., který se ujal produkce a hudební režie alba, uvolnil termín, měl jsem jich připravených už deset. Začaly mi dohromady dávat smysl, teda až na dvě, které jsem rovnou vyhodil. Shodou okolností to byly ty nejstarší – napsal jsem je ještě předtím, než se dotočil Čecháček. Takže nová deska vznikala opravdu s ‚čistou tabulí', nejsou na ní žádné věci vytažené ze šupliku, z archivu," říká Xindl X.

K vyhozeným písničkám se už nikdy nevracíte?
Moc ne, ale je pravda, že v písničce o milostných katastrofách Mýval mám starší text. Akorát jsem na něj napsal novou melodii a ta si řekla o delší text, takže jsem potom ještě doplňoval refrény… Při psaní jednotlivých písní jsem došel v určitý moment ke zjištění, že v žádné takřka nerapuju a že mají pravidelnější melodie – na rozdíl od těch na minulých deskách, ve kterých mám spoustu slov a rychlou dikci. Tady jsem zkoušel, jak se dá s jazykem pracovat, když za sebou nejsou slova tak těsně nasekaná. Vznikla mi sada čistě folkových věcí, k nimž jsme si s Daliborem sedli s cílem, aby se v nich otiskl čistě zvuk naší kapely, bez přizvaných hostů.

S Daliborem jste si zjevně sedli, spolupracujete už poněkolikáté…
Kvadratura záchranného kruhu je naše čtvrtá společná studiová deska. Samozřejmě, vždycky je to dvojaké, protože na jednu stranu člověk ví, že se mu s někým komfortně spolupracuje, na té druhé je pro něj důležité, aby nedělal v malých obměnách jedno a totéž. Myslím si ale, že jsme to zatím s Daliborem dokázali vybalancovat. Každá z těch desek je jiná i proto, že za dobu, co spolu děláme, přicházíme na to, že chceme dělat některé věci jinak. Mění se i zadání, protože minulé album jsme začali točit jako trio, zatímco v tomto případě jde o kapelní záležitost – jednoduše jsme už věděli, jak znějí písničky na koncertech, a chtěli jsme, aby tak zněl i náš nový materiál na CD.

Vaše písně jsou příběhy ze života, které všichni zažíváme – zajímá mě, jak se vám píše text z čistě ženského pohledu, což je případ písně Popelka?
Nijak jsem se k tomu nenutil, abych tohle téma zpracoval. Nebudu si ale ani ubírat zásluhy a říkat, že ta písnička přišla tak nějak sama, protože člověk musí do každé z nich vložit něco ze sebe – minimálně invenci a čas. Je také důležité říct, že úplně nerozlišuju, z pohledu koho tu kterou píseň píšu. Většinou se pokusím vtělit do nějaké postavy, což je jednodušší, než psát přímo o sobě. I když mám dojem, že tady mi to „prosáklo", že některé věci jsou opravdu částečně auto-bio, než že by to byl pohled na někoho zvenčí.

Je to těžší, vkládat do písniček to auto-bio, vlastně se trošku „odhalovat"? Nebo to neřešíte?
Neřeším, píšu a pak se nestačím divit, co jsem to vytvořil. Jenom si vždycky říkám, jestli to bude držet pohromadě… Naštěstí si myslím, že se to povedlo – i když nejde o tak úzce kompaktní desku, jako byla ta minulá. Na „Kvadratuře" najde posluchač písničky od veselých po depresivní, takové ty vyloženě společensko-kritické jsou tam tři.

K těm vážnějším patří třeba Na palubě Titanicu, kde se zpívá o rozpadu společnosti během krize, nebo Žáby v hrnci, v níž říkáte, že „ve strachu z netolerantních ztratili jsme toleranci". K veselejším zase patří skladba Mušle. Vypěstoval jste si k některé z nich nějaký zvláštní vztah?
Snažil jsem se, aby mě bavily všechny. Nejdřív jsem říkal, že mě nejvíc baví právě Mušle, což je písnička, v níž na jednoduchém přirovnání vyřeším veškeré problémy světa. Pro neznalé jde o skladbu pojednávající o přeměřování si pindíků na záchodech, tedy o „ego bojích", které jsou v naší společnosti poměrně znatelné, a o to horší, když se promítají do nějakého společenského kontextu. Od té doby jsem ale napsal už zmíněnou a vlastně zatím nejnovější písničku Na palubě Titanicu. Ta mě asi baví nejvíc, myslím, že se mi do ní povedlo vtěsnat pocity ze současného dění ve světě.

Za sebou máte turné po Slovensku, na to česko-moravské se s hostem Petrem Lüftnerem rozjedete až na jaře.
Ano, myslím si, že je vždycky dobré dát posluchačům čas, aby se s novým materiálem obeznámili, než jim ho zahrajeme naživo, a navíc jsme u nás letos už jedno turné absolvovali. Nic se nemá přehánět. Co se týče Petra Lüftnera – je to můj kamarád, talentovaný písničkář, kterému jsem pomáhal natočit jeho první album Až se příště narodím. Jedná se zároveň o můj producentský debut, když teda nepočítám svoji první desku, což je ale něco jiného… S Petrem jsme se seznámili někdy před dvěma lety na festivalu Labské létě, kde hrál svou písničku Ty jsi to Ústí, takový protest song o Ústí nad Labem, hrozně mě to nadchlo. Nabídl jsem mu, že by se mnou mohl někdy vystoupit, a on říkal: „No, ale já mám jenom jednu písničku." Tak jsem mu odpověděl, aby napsal další. Po čase se ozval, že už má hotových pět šest dalších věcí, a začal jsem ho s sebou brát na koncerty jako předskokana. Poměrně logicky to vyústilo v užší spolupráci – dával jsem mu rady, jak zkrátit formu písničky, co upravit v textu, aby byla jasnější pointa… Pomohl jsem mu najít i muzikanty, co s ním natočili jeho desku, což jsou částečně i kluci z mojí kapely. Takže se na jaře potkáme i na mém turné – odstartujeme jej 28. února v pražském Lucerna Music Baru.

To je od vás hezké, že pomáháte ostatním – úzce spojený jste mimochodem i se Slzou, která sklízí úspěchy a s níž se podílíte na jejích textech. Je to z důvodu vašeho hudebního přetlaku, vnitřního pnutí?
Když se mi někdo hudebně líbí, třeba jako Petr Lüftner, Slza nebo Mirka Miškechová, rád pomůžu. Ve finále to ocení i posluchači, protože kvalitní předkapely, které s vámi jedou na stejné vlně a je třeba je nějakým způsobem „uvést", jsou potřeba. Tisíckrát lepší, než brát někoho, koho vám přidělí label nebo pořadatel koncertu.

Říkám si, na kom si vaše písničky „testujete", než je vypustíte do světa. Je jejich prvním posluchačem vaše žena?
Monika není první, ale spíš nultý posluchač, protože jí hraju i rozpracované verze. Když jsem jí třeba hrál písničku Na vodě, kde už jsem měl hotový text, ale pořád jsem se nemohl rozhodnout pro hudbu, tak jsem jí hrál celý víkend dokolečka asi čtyři varianty na melodii a vyzvídal, která se jí líbí víc. „To je jedno! Hlavně si už nějakou vyber a už toho nechej," řekla. Tak jsem si jednu vybral a doufám, že dobře.