VYBERTE SI REGION

Zelenková: Nechci se nechat unést událostmi, chci přinést příjemné chvíle

Praha - Zpěvačka Jitka Zelenková o své autobiografii Sem tam i vánoční šňůře s Václavem Hybšem.

22.11.2015
SDÍLEJ:

Zpěvačka Jitka Zelenková o své autobiografii Sem tam i vánoční šňůře s Václavem HybšemFoto: Jarmila Hybšová

Navzdory negativním zprávám a podzimním chmurám neztrácí optimismus. Jitka Zelenková, temperamentní dáma s podmanivým sametovým hlasem, si totiž řekla, že půjde ‚proti proudu'. „Je potřeba, aby se jím někdo vydal, jinak nás ty hrozné zprávy, co se na nás hrnou ze všech stran, všechny smetou. Odstřihla jsem se od nich tím, že jsem přestala odebírat denní tisk, samozřejmě abych byla v obraze, mám puštěnou ČT24. Nechci se nechat unést událostmi, chci publiku přinést aspoň na chvíli příjemné chvíle. Chci přenášet na posluchače při koncertech s mojí kapelou pozitivní energii. Jakmile vidím, že jsou šťastní, jsem šťastná i já," říká zpěvačka, o jejímž bohatém profesním i soukromém životě vypovídá kniha autorů Jaroslava Kříženeckého a Jana Adama nazvaná Sem tam, která se objevila na předvánočních pultech.

Potěšila vás zpráva, že o vás vyjde knížka? Jaká je její geneze?
Trošku delší, měla totiž vzniknout už k mým kulatým narozeninám před pěti lety, kdy vyšlo 3CD – Zlatá kolekce mých hitů, srdcovek a duetů a trií. Nejdřív ze všeho jsem si říkala, že knížek o různých interpretech je moc, navíc nejsem ten typ, který by musel mít všechno. Kamarádi mi ale říkali, že by to bylo hezké, a tak jsem se touto myšlenkou začala zaobírat. Dokonce mi poradili i autora biografií Jaroslava Kříženeckého, s nímž jsme se brzy na to začali scházet. Jenže to už bylo po narozeninách, najednou bylo léto a stalo se, co občas mívám, že se mi do toho přestalo chtít. Tak jsme to nechali být. Uběhl rok, dva, tři a Jaroslav se ozval, že by tu knížku přece jen dodělal, navíc ji chtělo i nakladatelství. Jeho materiál byl ale nehotový, chyběla v něm podstatná část o mé práci – o koncertech a deskách –, a tak jsem oslovila ještě dalšího autora, Honzu Adama, se kterým se znám od roku 1983. Chodí na všechny mé koncerty, permanentně mě sleduje, udělali jsme spolu sedm mých výběrů (CD). Není totiž tolik kolegů – novinářů, kteří toho ví o mém profesním životě tolik.

Je nějaké zásadní sdělení, které chcete prostřednictvím knihy posluchačům vzkázat?
Rozhodně. Posluchači, co mě nesledují, nejsou to prostě fanoušci, kteří chodí pravidelně na koncerty, můžou lehce podlehnout dojmu, že jsem interpretka tří dokola omílaných, třicet let starých písniček. Je to problém napříč rozhlasovými stanicemi. Přitom jsem za svou kariéru nazpívala ohromnou spoustu kvalitních a nadčasových věcí. Myslím, že by bylo záhodno, aby se o tom lidé dozvěděli. V knížce najdou i docela hezký pohled mých kolegů a kamarádů na mě, množství fotografií, taky nějaké vzpomínky…

Vy ale přece nostalgický typ nejste, jak už jste dříve řekla.
Moc ne, nemám to ráda. Proto si ani neschovávám novinové výstřižky, doma mám akorát krabici s fotkami, které bych si potřebovala srovnat, ale nejsem schopná se k tomu donutit. A alba – neprohlížím si je se slovy – ach, to bylo krásné… Vůbec ne! Věřím totiž, že je ještě spousta času před námi a že je potřeba udělat hodně práce, dokud má člověk energii, sílu a chuť. Víte, tak jako je dneska povrchní doba, já ve své tvorbě nejsem povrchní ani trochu. Jdu do důsledků a nenechávám náhodě absolutně nic. Jsem tak zvyklá z dob, kdy se koncerty a televizní pořady pečlivě zkoušely, což ale v současnosti neplatí, protože mám často pocit, že jde jen o rychlý zisk. Tak to u mě opravdu není. Sice pak narážím na překážky, občas i nastanou hádanice o něco… Když chci ale docílit něčeho, o čem jste přesvědčená, tak i za cenu sporů.

Ale vraťme se k těm písničkám…
Ráda vám řeknu historii té, kterou nemám ráda. Jmenuje se Když se narodíme (jde o velký hit z repertoáru italského tria Ricchi e Poveri M´innamoro di te) s krásným textem Eduarda Pergnera, který mi v mých začátcích napsal devadesát procent repertoáru. Tu písničku jsme vybrali do televizní show Karel Gott v Lucerně, v níž se sešly i ratolesti členů orchestru a sboru Ladislava Štaidla. Nikdy jsem ji nezařadila na desku, vyšla jen jako singl. A je zvláštní, že po revoluci, kdy se vynášelo to, co zůstalo dobrého ze staré popmusic, sáhli v rádiích – mně z neznámých důvodů – právě po tomto songu. A začali jej omílat tak, že posluchačům vlezl do hlavy. Takže jsem jako zpěvačka pomalých balad s náročnými, krásnými texty prezentovaná téměř touto jedinou písní. A to mě můžou vzít čerti.

Přesto ji ale na koncertech zpíváte dodnes, ne?
Musím, ze slušnosti k posluchačům, protože ji prostě chtějí slyšet, neznají tu historii. Připomenu ji ale jen jednou slokou, navíc mi ji kluci z kapely upravili, takže mi tak nevadí. Byla i doba, kdy jsem říkala, že ji zpívat nebudu, taky ve zmiňované knize spadá do kapitoly Prokletý hit. Ale pozor, není to nic ojedinělého, stává se to i světovým hudebníkům. Například Ennio Morricone nemá rád titulní skladbu z filmu Tenkrát na západě. Lidé ji po něm pořád chtějí, přitom napsal tuny nádherné hudby.

Jak už jste řekla i vy sama, nazpívala jste spoustu kvalitních a nadčasových věcí. Ráda při jejich výběru saháte do zahraničí…
Ano, jsem příznivec předělávek, což je běžná praxe na celém světě. Když po starší písničce sáhne Američan, píšou se o něm ódy, když totéž udělá Čech, říkají – no, zpívá převzaté věci… Je ale třeba říct, že si je vybírám proto, abych jim vtiskla vlastní tvář, nepotřebuju někoho kopírovat. Často jde o písně mužských interpretů a už tím, že je zpívá ženská, dostanou úplně jiný rozměr. Na některé písničky si čekám, nosím je v hlavně třeba několik let, než je můžu (kvůli protahům se schválením českého textu, pozn.) realizovat. Je to třeba případ písničky Já v sobě dál mám blues (Still Got The Blues) od Garyho Moorea s českým textem Eduarda Krečmara. Zpívám ji v originální tónině, je to moje zamilovaná věc. Stejně jako Bez lásky láska není s textem Edy Pergnera (v originálu I Want To Know What Love Is americko-britské rockové kapely Foreigner)… Obecně vzato, chci dělat písničky, které se mi líbí a za kterými si můžu stát. Z domácích autorů mi je bohužel nikdo nenabídl.

Pár českých věcí se ale taky povedlo.
Ano, děkuji Jirkovi Zmožkovi za písně Drahý vánků můj nebo Rád, Petru Hapkovi se Zdeňkem Rytířem za song Mít svůj kout, Vítězslavu Hádlovi za písničku Jak se to vůbec může stát… Vrátím se ještě k té prvně zmíněné: na mou prosbu ji v polovině osmdesátých let zaranžoval senzační slovenský muzikant, který dnes žije v New Yorku, Peter Breiner, s nímž jsme se potkali v orchestru Gustava Broma. Sám navrhl, že nahrávání hudebních základů obstará Slovenská filharmonie, čímž vyrazil dech nejen mně. A udělal z ní veledílo, na které jsem dodnes pyšná.

V knížce nechybí ani kapitoly o vašich partnerech, o nichž mluvíte naprosto otevřeně. Neměla jste s tím problém?
Proč? Byli přece součástí mého života… Z neznámých důvodů si mě mnozí lidé zařazují do škatulky – „chudák opuštěná, všichni jí zemřeli, nikoho nemá, ani pejska, ani kočičku". Přitom jsem „jen" zdravě emancipovaná. Muže samozřejmě miluju, ale vím, co chci. Tento život mi vyhovuje. A pokud jde o otázku dětí a mateřství, ta je už dávno překonaná, v žádném případě nebyla moje povinnost mít potomky, o čemž v knížce taky mluvím. Takže věřím, že když si ji někdo přečte, získá na mě jiný, skutečný pohled. Ne ten vybájený, tudíž nezasloužený, kterým opravdu celá ta léta strádám.

Co nového pro posluchače připravujete?
Miluji živé koncerty, nejraději mé recitály s mými muzikanty Františkem Rabou a Lvem Rybalkinem. Za rok a čtvrt mám další oslavu – padesát let pěvecké činnosti, což si zaslouží nějaký pěkný koncert, nejenom jeden. A zase chystám i nějaké zajímavé CD. Ze všeho nejvíc se ale momentálně raduju z toho, že mě oslovil dirigent Václav Hybš, který letos oslavil osmdesátiny, abych s ním a jeho kapelou jela velkou vánoční šňůru, čítající pětatřicet koncertů po Čechách a Moravě. Začínáme ji 23. listopadu a končíme 26. prosince. Pražský koncert se uskuteční hned dvakrát, a to 13. prosince v Divadle ABC. Kývnout na jeho pozvání jsem považovala za svoji povinnost, protože je to jeden z kapelníků, se kterým jsem začínala. Něco takového se už navíc nemusí opakovat. Takže se moc těším a všechny srdečně zvu!

Autor: Gabriela Kováříková

22.11.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Forejtův případ je varující zprávou o poměrech na Hradě, píše tisk

Praha - Odchod ředitele protokolu Pražského hradu Jindřicha Forejta, který se v úterý vzdal svého místa, je drsnou a varující zprávou o poměrech na Hradě. V komentáři to dnes píšou Hospodářské noviny. Případu se věnují všechny české deníky. Lidové noviny si v souvislosti s tím všímají bezpečnostních hrozeb, kterých je podle nich Hrad plný. Právo se pozastavuje nad "úpornou snahou dvou pochybných individuí" dostat kompromitující materiál do seriózních médií.

Babiš obhajoval rozpočet, dle něj je podstatné, že deficit klesá

Praha - Vicepremiér a ministr financí Andrej Babiš (ANO) před jednáním Sněmovny obhajoval navržený deficit státního rozpočtu na příští rok ve výši 60 miliard korun. Podle něj je podstatné, že se od začátku funkčního období vlády daří deficit postupně snižovat, stejně jako státní dluh. Odmítl také výtky opozice, že je v rozpočtu málo investic.

Vysmívaný uklízeč z Rijádu získal po kampani na netu šperky

Rijád - Bangladéšský uklízeč ze saúdskoarabské metropole Rijádu, jemuž se na sociálních sítích vysmívali za to, jak na fotografii zírá do výlohy klenotnictví, po internetové kampani na jeho podporu získal sadu zlatých šperků. Lidé mu také přislíbili tisíce rijálů, informovala televizní stanice CNN.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies