Zpěvák Luboš Rosenkranz: Schelinger zůstal v srdci lidí

Ovlivnil vás nějaký muzikant nebo vaši rodiče?

Vůbec nejsem z muzikantské rodiny, nevím, kde se to vzalo. Pamatuju si jen střípek z dětství. Bydleli jsme v rodinném domě, kde s námi žila prababička. Chodil jsem po schodech, zpíval jsem si a ona rozhodla, že budu jejich zpěvák. To mi byly asi čtyři roky. Nevzpomínám si, že by u nás někdo na něco hrál. Když jsem byl v první třídě, vybírali u nás do lidové školy umění. Tenkrát jsem chtěl hrát na klavír, ale krachlo to. Byl drahý a nebylo pro mě místo.

Kdy jste si našel cestu k hudbě?

V patnácti jsem se učil hrát na kytaru, kterou mi doporučil bratr. Říkal, že když budu hrát na kytaru, můžu na to balit holky u táboráku. Zůstal jsem u toho jen v tom směru, že jsem hrál u ohňů, na narozeninách, jenom pro kamarády.

Jakou muziku máte rád?

Mám poměrně široký záběr. Ale nepamatuju si názvy na rozdíl od našeho baskytaristy. Moje srdeční záležitost jsou Pink Floyd, Deep Purple, z českých Olympic, Blue Effect, Jiří Schelinger. Ale poslechnu si i věci typu Brontosauři. Když mi to má co říct textem nebo melodií, nebráním se ničemu. Rád si poslechnu od Smetany Mou Vlast. Ale na to musí být nálada, nejde to v autě, když jedu po dálnici do Brna. Chce to mít atmosféru, nasadit si sluchátka.

Kdy jste se stal muzikantem?

Po roce 2000 jsme se sešli s kamarády. Byl tam bubeník, který si po rozvodu koupil bubny a učil se znova hrát. Jeden z nich byl zase baskytarista. Mně pak říkali, že když umím na španělku, ať si koupím elektrickou kytaru a začneme hrát. Ukecali mě, koupil jsem si kytaru a založili jsme si kapelu. Pochopitelně bez zkušeností. Já a basák jsme skládali svoje věci a začali jsme hrát veřejně. Muzika mě tak chytla, že jsem začal chodit na koncerty a pohyboval jsem se v téhle skupině lidí. Poznal jsem se kapelou Milana Schelingra a pak přišla od nich nabídka, abych s nimi zpíval místo Milana.

Jak jste se k nim dostal?

Je to jeden z příběhů, který uvádím jako příklad, že existuje něco mezi nebem a zemí. Znal jsem se s kluky z kapely a s bubeníkem jsme občas zašli na pivo. Jednou jsem šel spát už v deset večer, protože jsem brzy vstával. Najednou rána, rozbité sklo. Probudil jsem se a pomyslel jsem si, že jsem asi špatně uložil nádobí. Asi spadla sklenička. Jenže na zemi ležely rozbité skleněné hodiny. Na takovém háčku visely asi rok a půl a najednou spadly. Díval jsem se, že hodiny spadly přesně o půlnoci.

Co bylo potom?

Šel jsem hned spát a ráno, když jsem se probudil, jsem pustil počítač. Měl jsem tam zprávu, psal mi Milan Schelinger, že dnes by se bratr dožil 63 let. To ale nekončí. Celý den jsem o tom přemýšlel. Večer jsme šli s partou ven a v jedenáct mi volal bubeník od Schelingra. Byl to člověk, kterého jsem si vážil. Říkal mi, že zrovna sedí spolu celá kapela a že tam padl návrh, jestli bych s nimi nezpíval. Pro mě to byl šok. Okamžitě jsem řekl, že si nebudu nic rozmýšlet, že je to něco, po čem celý život toužím.

Začali jste hned zkoušet?

Bubeník domluvil manažera, který pracuje pro Petra Koláře. Jemu se to líbilo a první velký koncert byl na podzim v Praze za účasti Aleše Brichty a Petra Koláře. To bylo pro mě něco. Ze světa, kde jsme hráli v klubu pro třicet lidí, najednou narvaný sál šesti sty lidmi. Měl jsem z toho neskutečné nervy a trému. Ta ale ze mě spadl ve chvíli, kdy za mnou po zvukové zkoušce přišel Petr Kolář. Vzal mě kolem ramen a řekl mi, že je to úžasné, ať se tomu věnuju. Na koncertě jsem už neměl takovou trému.

Nechal některý koncert ve vás neopakovatelný dojem?

Zpívali jsme také v Mladé Boleslavi a bylo to zase trochu něco jiného, protože to byl akustický koncert. Bylo tam publikum na Petra Koláře, takže dámy, slečny od osmnácti do šedesáti. Malinko jsem se bál, co řeknou na Jiřího Schelingra. Pak nám promotér říkal, že měl docela strach, ale že takový úspěch tu ještě předkapela neměla.

Takže zájem o vás je?

Rozjíždíme se a lidé se o nás musí dozvědět. Velkých koncertů jsme odehráli asi patnáct. Když už se někam do klubů vracíme, přijde na nás zase více lidí. Jak já říkám, největší reklama je spokojený zákazník. Fungujeme na sociálních sítích, zadávám tam fanouškům termíny koncertů. Lidi to tak nemusí nikde hledat, pustí počítač a ví, že hrajeme za týden tam a tam.

Jaký je to rozdíl zpívat s amatéry a profesionální kapelou?

Tady jsou muzikanti, kteří mají školu nebo deset dvacet let hrajou, píšou pro hudební server recenze na hudební aparáty. Musel jsem se sám na to vrhnout, začal jsem chodit na soukromé hodiny zpěvu k profesorovi konzervatoře. Tam jsem zjistil, že vlastně vůbec nic neumím. Dneska už jsme kamarádi, už k němu nechodím jako k zubaři, že se bojím.

Jak vypadá koncept kapely?

Máme v tuto chvíli asi dvouhodinový pořad s písněmi Jiřího Schelingra. Snažíme se vybírat věci, které jsou hodně známé mezi lidmi. Když si vezeme jeho fanouška, který má jeho desky, je mu víceméně jedno, co zahrajeme. Pak jsou lidé, kteří ho znají okrajově, líbí se jim Holubí dům nebo Jahody mražené. Tomu jsme přizpůsobili repertoár. Vybíráme si skladby písní i podle publika, před kterým budeme hrát. Co je hudba budoucnosti, je, že bychom si i skládali vlastní písně.

Jakou písničku nejradši zpíváte?

Na koncertě mám nejradši ty, na které lidi hodně reagují. Jedná se o písně, v nichž slyším odezvu, například Jahody mražené, Simsalabim, Šípková Růženka. Přiznám se, že jak často zpívám, mám rád věci, které tolik neznám. Často si jeho písničky totiž pouštím a znovu je objevuju. Má tam nádherné věci, jako Jabloňový list. Obsahují i klávesy, smyčce a trubky. V tuto chvíli bych je nerad hrál, možná jenom se španělkou. V tomto složení by neměly správný zvuk a nevystihly by písničku.

Říkal jste, že si ho posloucháte, studujete ho ještě dál?

Znám jeho soukromí, jsem také ve spojení s jeho dcerou. Hodně informací mám od Františka Ringo Čecha. Pouštěl jsem mu nějakou naši nahrávku, chvíli na to koukal a pak říkal: Čeče, máš hodně podobný hlas. Ale Jirka by ti vynadal, protože u toho sedíš. Viděl totiž akustický koncert. Snažíme se Ringa taky zapracovat do programu, aby s námi občas vystoupil. I když se tomu trochu brání, protože už je mu sedmdesát a už tolik neobjíždí republiku. Oslovili jsme i bývalé členy kapely, jestli by s námi nechtěli občas vystoupit jako hosté. Je to v jednání, některé výsledky už jsou. V Malostranské besedě s námi zabubnoval Pepa Havlíček, který s Jirkou odehrál asi šest set koncertů před jeho smrtí. Tam s námi také zahrál bubeník Zbyněk Šemnický, který s Jirkou Schelingerem a skupinou Faraon nahrál například Holubí dům.

Je Jiří Schelinger pořád fenomén?

Když čtu názory lidí, kteří ho poslouchali dřív i dnes, říkají, že je to člověk, který měl nenapodobitelný hlas v Československu. Je nenahraditelný a já s nimi souhlasím. Působil jako sympatický blonďák, měl charisma, zpěv a projev. Skládal krásné písničky. Dodnes se v Česku nenarodil takový člověk, který by ho z mého pohledu překonal. Pro spoustu lidí je fenoménem. Nevím, jak by to dopadlo, kdyby neumřel a pokračoval dál. Jestli by ho smetla tato doba. Nedokážu to odhadnout. Zůstal v srdcích lidí.

Dá se říct, že to byl odchod včas?

Je to smutný, ale je to tak. Je spousta umělců, co odešli do třiceti let.

Jakou máte šňůru teď v létě?

Máme dobrý management, který nám vybírá dobré koncerty, i lidé nám volají s nabídkami. Máme i menší zakázky. Měli jsme tři koncerty za sebou od čtvrtka do soboty. Ještě hrajeme v Nymburku a pak máme v srpnu dovolenou.

Zkoušíte často?

Pokud je šňůra, sejde se pět až šest koncertů do měsíce. Uděláme zkoušku před tím, ale já říkám, že koncert je lepší než pět zkoušek. Je to křest ohněm. Zkoušky využíváme k tomu, že se sejdeme třeba v delší pauze mezi koncerty. Budu rád, až budeme zkoušet po prázdninách, abychom rozšířili repertoár a do budoucnosti připravili vlastní písně ve stylu Jiřího Schelingra. Jsme všichni zaměstnaní, podnikáme. Baskytarista hraje ještě s Alešem Brichtou, tak se stane, že hraje někde na Moravě, musíme si občas půjčit baskytaristu z jiné kapely.

Chcete se naučit hrát na další nástroj?

Rád bych se naučil hrát na klávesy, protože v kapele chybí. Kdyby se podařilo, že bych se naučil zahrát podklady, určitě by skladbu obohatily a byla by pestřejší. Ale jak říkám, když se budu věnovat ještě klávesám, budu muset zpěv trochu ošidit.

Neplánujete si koupit klavír teď?

Na klavír není nikdy pozdě, ale říkám si, že se budu věnovat zpěvu a hraní na kytaru. Zjistil jsem, že není dobré věnovat se oběma činnostem najednou. Když řeším jenom zpěv, jsem zase o kus dál. Více se soustředím, nehledám akordy a věnuju se tomu na sto procent.

A čím se živíte v civilním životě?

Jsem osoba samostatně výdělečně činná, podnikám ve stavebnictví, dělám interiéry a podobně. To mě živí. Je to dobré v tom, že když si řeknu jako šéf nevstávej, nemusím. Ale na stavbě, kterou řídím, se lidé neptají, že jsem byl včera na koncertě. Jsou to těžce vydělané peníze. Ve stavebnictví je v našem státu krize. Takže se snažím nepřijít o zákazníky a dělat to tak, aby mi zavolali i příště.

Co konkrétně děláte?

Dělám sádrokarton, ať už jsou to byty, nebo komerční prostory. Poptávka je a pochopitelně i velká konkurence. A protože práce není až tolik, lidi podráží ceny, aby dostali zakázku. Tím pádem musím i já níž. Dělám v Praze a okolí. Zakázky daleko se mi musí vyplatit finančně.

Dá se propojit vaše práce a muzika?

Vlastně ano, jednou jsem dělal v Košicích asi půl roku, kde se stavělo nákupní centrum. Po večerech jsem se tam nudil, tak jsem vyrazil na zábavu. Kapela poznala, že nepatřím mezi skalní fanoušky. Začali jsme se spolu bavit i s jejich zpěvačkou, která mě pozvala na mejdan do nahrávacího studia, kde jsem ve čtyři ráno mluvil s majitelem, který mi nabídl, že se mnou a amatérskou kapelou natočí cédéčko. Jenže to by nás vyšlo na padesát tisíc, když je to tak daleko. Napadlo mě něco jiného. Složím duet pro mě a pro zpěvačku. Nakonec jsem ho opravdu složil.

Jak to dopadlo?

Včera mi volala z Německa, jak jsem na tom, že skladbu pouští lidem, kterým se to líbí. Musím už s tím něco udělat. Když si poslechnu hudbu, jakou pouští v rádiích, je to vyhnané prášky. Lidem se to omílá pořád dokola. Muzika je dneska slyšet úplně všude, v restauracích, obchodních centrech, na záchodě, až si řeknou, že to znají a líbí se jim to. Je to takový hudební smog.