VYBERTE SI REGION

Jen správné sny se plní, věří Libuše Franková

Tábor – Ačkoliv se o české zemi říká, že je ateistická, málokdo nevěří vůbec v nic. A zvláště v období Vánoc dávají někteří lidé svou víru najevo okázale. Lidé mezi námi - Libuše Franková

25.12.2013
SDÍLEJ:

VÍRA BEZ CÍRKVE.   Starožitnice  Libuše  Franková  se  každý  rok  těší  na  duchovní  atmosféru  Vánoc,  přestože  její víra  nezapadá  do  žádné věrouky.  Jako  mnoho  lidí,  kteří  jsou  bez  příslušnosti  k církvím,  věří  ve  vyšší  moc , jež  vládneFoto: Josef Musil

Přesto je ale i mnoho takových, jejichž víra se nevejde do věrouky žádné církve. Nesou si ji v sobě tiše, takřka neznatelně, a přece ji mají. Vánočního času si užívají i po duchovní stránce, byť o sobě nemohou říci, že jsou stoprocentními křesťany. Dokonce pro vyjádření své víry ani nepoužívají slovo Bůh. Dozvíte se o ní jedině tehdy, když se jich na ni zeptáte. Jedním takovým člověkem je táborská starožitnice Libuše Franková. S úsměvem o sobě říká, že je křesťanská pohanka.

Je právě předvánoční čas. Těšíte se na Vánoce?
A jak! Ale nic to není proti tomu, jak jsem se na ně těšila jako malá. Těšila jsem se doslova nepříčetně. Se sestřenicí Helenkou jsme si vyrobily kalendáříky, dychtivě jsme odtrhávaly den za dnem a pořád jsme odpočítávaly, kolik lístků ještě zbývá, než se objeví ten s nápisem Štědrý den.

Jak jste tehdy doma slavili? Třeba když vám bylo pět let.
V tom věku pro mě byly Vánoce úplně nejkrásnějším časem, jaký jsem zažívala. Nic na tom neměnil fakt, že se psal začátek padesátých let a všeho byl nedostatek. V předvečer Štědrého dne jsme s Helenkou odtrhly poslední nezajímavé lístečky v kalendářících a konečně se tam objevil ten vytoužený. Až se vzbudíme, bude Štědrý den. Jakmile jsme ráno otevřely oči, hned jsme se podívaly klíčovou dírkou do pokoje. Tam totiž měl stát nazdobený stromeček. Byl tam… Tehdy bych přísahala, že vidím i anděly, jak krouží kolem té krásy. Ano, právě oni nám stromeček přinesli. Netušila jsem, že ho tatínek s maminkou ozdobili brzy ráno v kuchyni a pak ho potichu odnesli do pokoje, dokud jsme ještě spaly.

Měli jste vánoční cukroví v těch dobách nedostatku?
Jistě. Ženy si uměly poradit. Maminka mívala připravených šestnáct druhů cukroví, a jak ho měla vyčančané.

A samotný večer?
V šest hodin jsme zasedli k večeři. Můj tatínek byl hodně noblesní a zakládal si na tom, že tradice se dodržují. Podotýkám, že pak z něho po Vánocích s úsměvem vypadlo: „Zaplaťpánbu, že už je po nich."  Nicméně vraťme se ke Štědrému dnu. Dopoledne jsme šli na návštěvu k tetičce na Maredův vrch a tatínek se odebral do kavárny. Pak jsme se doma sešli a v šest to začalo. Všechno zářilo slavnostně a nejvíc tatínek. Byla jsem úplně natřesená, co mi Ježíšek přinesl pod stromeček, ale tatínek nejdřív klidně a způsobně jedl polívčičku, pak jsme měli smaženého kapra se  salátem, a když ho tatínek dojedl, já už bych se nejraději zvedla a uháněla k stromku, ale tatínek dál seděl a kafíčko a zákusek, já už byla šílená nedočkavostí, a on si zapálil doutníček a napínal mě. Konečně usoudil, že je správný čas. Zvedl se a došel do pokoje, aby tam ještě něco vyřídil s Ježíškem, než od nás odletí. A tu se odtud ozvalo zacinkání zvonečku. Vběhla jsem tam. Dárky!

Co Ježíšek naděloval v době přídělového systému?
To si pamatuju přesně. Začátek toho dárku začal už o mých čtvrtých narozeninách. Tehdy mi tatínek koupil v Praze kočárek pro panenku. Vzhled toho kočárku ale značně připomínal ducha své doby. Vypadal jako rakev, anžto byl potažený papírem černým jako uhel. Žádný jiný asi v Praze v obchodech pro děti neměli. Styděla jsem se s ním jezdit ven. Tatínkovi to bylo líto a do Vánoc ho po večerech úhledně potáhl červenou koženkou. Vyhrál si s tím, jako kdyby byl čalouníkem. Pod stromečkem jsem pak objevila krásně červený kočárek.

Nebyla jste zklamaná?
Kdepak. A to dokonce v kočárku ležela panenka, kterou už jsem měla z dřívějška. Ale maminka mi na ni upletla nové šatečky. Přes držadlo kočárku visely loutky. Vlastně by mě ani nemusely překvapit, protože už jsem předtím loutky dostala. Tatínek mi je taky přivezl z Prahy, jen nějak nedával pozor, co mu prodavač ukládá do krabice. Doma jsme pak zjistili, že mu prodal samé Honzy. To mě mrzelo, jelikož loutkové divadlo, to bylo moje. Mívali jsme doma krásné, starožitné, odhaduju tak z konce 19. století. Tatínek se tedy vydal před Vánocemi znovu do Prahy a vyměnil Honzy za správnou sadu pohádkových postaviček. A ty se na mě na Štědrý den smály pod stromečkem.

Nevím nevím, jestli by tohle současné děti uspokojilo…
Nám stačily drobné radosti. Nesmím zapomenout na knížky.  Dostávala  jsem  je o každých Vánocích. Vždycky nejmíň deset kusů. Tatínek dohlížel, aby mi Ježíšek nosil výhradně hodnotnou literaturu, žádné dívčí románky. Už v šesti letech jsem četla Johna Steinbecka. Červeného koníčka, to byla moje oblíbená  knížka.  Takže  pod  stromečkem vlastně bývalo dárků hodně a vůbec ráda na tu dobu vzpomínám. Nedávno jsem si svoje vzpomínky sepsala, dala jsem příběhům románovou formu a jmenuje se to „Kdyby něco, tak nic". Čtenářskou obec zatím tvoří moji příbuzní, kterým rukopis půjčuju.

Jak dlouho jste jako dítě věřila na vánočního Ježíška?
Dlouho ne, asi tak do druhé třídy. Už ani nevím, jak jsem se dozvěděla, že Ježíšek nedává dárky pod stromeček, ale že mi dělají radost moji rodiče. Možná se to stalo tak, že jednou moje maminka pro mě nakoupila dárky k Vánocům a jak toho měla hodně, zapomněla mi dát pod stromeček loutku princezny. V létě jsem ji našla, když jsem se v něčem doma přehrabovala. „Co to tady je?" podivila jsem se a maminka překvapeně vyhrkla: „Ježiš, to bylo k tvým Vánocům."  Ano, takhle se to provalilo.

To ale znamenalo, že už je i na vás, abyste dávala dárky rodičům.
Dělalo mi to veliké potěšení. Za kapesné jsem rok co rok kupovala tatínkovi doutníky.

A pro maminku?
To byl veliký obřad. Na takový nákup jsem chodila s Helenkou, která potřebovala obdarovat svoji maminku. V Palackého ulici býval obchoďák Bílá labuť. Tam jsme kupovaly maminkám pud-řenky, protože tehdy se ženy rády pudrovaly. A k tomu nesměl chybět parfém. Jenomže naše kapesné stačilo jen na ten nejlevnější. Jmenoval se Živé květy. Malá lahvička a v ní v čemsi potopené  tu konvalinky, tu akát, tu fialky. Nám se líbilo, jak ty skleničky vypadají. Ale aroma parfému mělo do vůně květů hodně daleko.  To  byl  tak  příšerný puch, že by to na sebe dneska snad nikdo nenastříkal ani za trest. Maminka i tety dárek samozřejmě přijaly s velkou radostí, ale nikdy se tím nevoněly.

Na vánočního Ježíška tedy už dávno nevěříte, nicméně věříte na plnění snů?
Věřím. Nejsem sice organizovaná v žádné církvi, ale přesto, nebo snad právě proto pevně věřím ve vyšší moc, která je nad námi. A taky věřím, že když chce, může splnit i naše sny. Ale jestliže člověk po něčem hodně touží a ten sen mu nevyjde ani napotřetí, má od něj upustit. Znamená to totiž, že chce něco, co by mu ve skutečnosti neprospělo. Herečka Sophia Loren dokonce říká: „Nejhorší věc je splněná modlitba."

Není to příliš kruté?
Není, ona tím myslí právě stav, kdy je člověk hodně umanutý a pořád o splnění snu úpěnlivě prosí. Vyšší moc si třeba nakonec řekne: „Nedáš pokoj? Nechceš pochopit, že to pro tebe není? Splním ti to tedy."  Z takového splněného přání se člověk raduje jen krátce. Brzy lidově řečeno dostane nějakou ťafku. Zjistí, že se hnal za něčím, co vůbec není k jeho dobru. A mezitím spoustu dobrých věcí promeškal. Než jsem tohle pochopila, musela jsem si takových věcí několik v životě prožít.

A pak?
Pak se ze mě stal fatalista. Tím neříkám, že mě občas netrápí starosti a že neusiluju o jejich vyřešení. Ale když se dějí zásadní věci, řeknu si: „Uklidni se. Nech to plynout. Přijímej to, jak to je."

Jak tedy vnímáte život jako takový?
Jako vlak. Vyšší moc nás do něj posadila, vlak se rozjel po vyměřené trati a jednou někde zastaví a my vystoupíme. Jenomže dokud žijeme, vlak jede a nemůžeme z něj vystoupit. Smíme pomyslně chodit z jednoho kupé do druhého, usednout do jídelního vozu, můžeme do jisté míry i ovlivnit, se kterými lidmi si ve vlaku budeme povídat a se kterými ne. Kdo chce, může projet celou cestu třeba sám na záchodě. Ale i kdyby se nám ten vlak vyloženě nelíbil, nemůžeme ho opustit. Je nám určený. Je to náš osud. Pokud strašně usilovně chceme něco, co pro nás v našem vlaku vůbec není, je to právě ten případ špatných přání. Třeba se ta záležitost nachází v jiném vlaku, jenomže ten není náš a musíme se s tím smířit. Abychom dosáhli svého, museli bychom za jízdy přestoupit mezi vlaky. To by byla sebevražda.

Pokud říkáte, že v takovém vlaku můžeme chodit a využívat, co nám nabízí, pak vlastně nejsme odsouzeni k vyložené pasivitě a snad smíme čas od času o něco poprosit. Ostatně splnil se vám nějaký sen? Myslím ten správný.
Splnil. Je to moje současná profese. Odmalička jsem toužila mít starožitnictví. Starožitníkem se totiž člověk musí narodit.

To se tvrdí i o jiných profesích, ale ještě to neznamená, že ji dotyčný člověk bude dělat. Kdysi jsem četl odhad, kolik asi v Africe žije Mozartů, kteří nemají šanci poznat hudební nástroj.
Ale i to je osud. Oproti nim jsem byla ve výhodě. Mezi starožitnostmi jsem vyrůstala; měli jsme jich doma plno. Rodiče je milovali, obzvlášť tatínek. Jak jsme mluvili o padesátých letech, vzpomínám si, že tehdy jsme měli doma málo peněz a tatínek se rozhodl, že něco ze starožitností prodá. S těžkým srdcem si sbalil soupravu šesti měděných pohárů a džbánu v rytířském stylu z poloviny 19. století a jel do Prahy ke starožitníkovi. Večer se vrátil, v ruce zase balík a v něm starodávnou niklovou konev na čaj, cukřenku, menší konvičku a tácek, přibližně z roku 1900.

A co ta měděná souprava, se kterou odjížděl?
Byla památeční po strýčkovi Ludvíkovi. Tatínek ji skutečně dokázal prodat. Ale nedokázal se otočit a hned odejít z krámu. Spočítal si, kolik musí nutně domů přivézt peněz a za zbytek si tam prostě musel koupit něco jiného. Kdybych byla na jeho místě, jednala bych stejně.

V situaci padesátých let jste nemohla předpokládat, že se vám sen o soukromém starožitnictví splní. Vždyť by to bylo na úrovni té modlitby, která se nevyplní ani napotřetí.
Vidíte, a přece jsem po tom toužila. Drželo mě to pořád. Když mi bylo sedmnáct, poznala jsem kamaráda, který měl zrovna takové spády. Patřili   jsme se stejné partě, a když šla naše parta na plovárnu, všichni dováděli ve vodě, zatímco my dva jsme dokázali celý den proklábosit na mole o tom, jak to bude krásné, až si v Táboře otevřeme starožitnictví a co všechno budeme  mít  v nabídce.  Dokonce jsme zcela vážně i propočítávali rentabilitu takového podnikání. S tím souviselo, kde ten obchod ve městě budeme  mít.  Říkala  jsem  mu: „Milane, nejlepší by to bylo na Žižkově náměstí." A okolo nás hluboká totalita a nikdo si ani nedokázal představit, že by jednou mohla skončit.

Pracovala jste pak za totality v nějaké profesi, která se blížila vašemu snu?
Vůbec. Ale když padl starý režim –

Hned jste si otevřela starožitnictví?
Ne. Za ta dlouhá léta jsem skutečně usoudila, že jsem si přála něco, co není takzvaně v mém vlaku. V roce 1990 jsem si otevřela galerii v domě, kde bydlím, ve Střelnické ulici. Od dětství vášnivě maluju, a tak jsem se rozhodla, že si z koníčku udělám živnost. Tři roky jsem prodávala vlastní obrazy a uměleckou batiku. Dařilo se mi. Že bych se měla zabývat starožitnostmi, mě opravdu nenapadlo. Nebyl k tomu žádný rozumový důvod.

Teď  se tedy musí projevit vyšší moc.
Projevila se tím, že do galerie přišel jeden pán, rozhlédl se a řekl, že se stěhuje a má staré harmonium, které si s sebou nemůže vzít. Ten nástroj už nehraje a jemu je líto ho vyhodit. Možná by se mi do galerie hodil jako dekorace. Nu, proč ne. Harmonium se v galerii vyjímalo hezky, pocházelo z 19. století. Položila jsem na něj týneckou kameninovou keramiku ze stejné doby. Brzy se stalo, že přišel zákazník a zeptal se: „Je ta stará keramika na prodej?"  „Není, ale prodám vám ji," odpověděla jsem a dala jsem pak na harmonium jinou starožitnost. A opět se prodala. Přinesla jsem víc starožitností, to už jsem je měla vystavené i jinde než na harmoniu – zase se prodaly. Najednou jsem si uvědomila, že starožitnosti jdou u mě na odbyt. A že se nacházím v regulérním starožitnictví. A to starožitnictví je skutečně moje. Vlastně se kolem mě samo objevilo.

A splnilo se i to, že budete mít obchod na Žižkově náměstí?
Do puntíku. Otevřela jsem si obchod v domě za kostelem. Po sedmi letech se vyměnil majitel domu a já musela jak se říká o dům dál. Ale kam? Dozvěděla jsem se, že v loubí u Žižkova náměstí jsou volné opravené prostory v historickém domě a že město vypisuje výběrové řízení na nového nájemce. Přihlásila jsem se, ale nedávala jsem tomu žádné naděje. Věděla jsem, že tam usilují dva zájemci o zřízení prodejny s jiným sortimentem a nabízejí snad i víc než já. Přesto si představitelé města nakonec zvolili mě. Prostě usoudili, že obchod se starožitnostmi se ke Starému Městu hodí. Jsem jim za to vděčná. Mám tam obchod dodnes. A když to spočítám, letos jsou to pro mě dvacáté Vánoce, které slavím jako starožitnice. Rozhodně věřím, že všechno musel popostrčit někdo mnohem vyšší.

Co byste k Vánocům popřála našim čtenářům?
Aby se jim splnily jejich sny tak, jako se splnil ten můj. A aby dokázali vycítit, který sen  je  pro  ně  ten  správný. A i kdyby z nějakého důvodu měli  pocit,  že  nedělají  to, o čem snili, aby to vyšší moci nevyčítali. Aby je těšila práce, kterou právě dělají, dařilo se jim a byli zdraví. Ale aby při tom nikdy neztratili sami sebe. Taková je moje víra.

Libuše Franková

•Rodilá Táboračka, pochází z rodu tiskařů Frankových z Tábora.
•Vystudovala aranžérství, do roku 1990 pracovala v různých povoláních. Poté se stala profesionální malířkou a starožitnicí.
•Ráda čte, především historickou literaturu. Velkou slabost má pro japonské písemnictví.
•Řídí se příslovím: Není nutné chvátat, ale je potřeba vyjít včas.
•Zajímá se o duchovno a záhady.
•Vyhledává jak společnost, tak samotu; každé v pravý čas.

 

Josef Musil

Autor: Redakce

25.12.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Babiš je nejvlivnější Čech. Na vyhlášení v Bruselu ale nebude, je nemocný

Praha – Zatímco v tuzemsku Andrej Babiš schytává kritiku za elektronickou evidenci tržeb a musí vyřešit i svůj střet zájmů, aby postavení politika a podnikatele sladil se zákonem, ve světě ho vnímají jako významnou osobnost. Po ceně časopisu GlobalMarkets pro nejlepšího ministra financí rozvíjejících se evropských zemí za rok 2016 ho nyní bruselský server Politico.eu vybral jako Čecha, který letos nejvíc přispěl k formování Evropy. 

Pes vběhl na cizí pozemek, majitel mu ustřelil přirození. Teď jej soudí

Klatovsko – Nelehký úkol stojí před klatovským okresním soudem. Musí rozhodnout, zda je Zdeněk Skalický (53 let) nebezpečný pistolník, který ustřelil samonabíjecí pistolí psu přirození jen proto, že vběhl na jeho pozemek, nebo šlo jen o nešťastnou náhodu, když se chovatel snažil bránit své ovce před útočícím predátorem.

AKTUALIZOVÁNO

Tragédie u Draženova. Mladý řidič zemřel po střetu s nákladním autem

Draženov - K tragické dopravní nehodě došlo po půl šesté večer na hlavní silnici od Domažlic na Draženov nedaleko odbočkyna Petrovice.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies