Vžívám se do role neinformovaného turisty, který nic neví o bagrování Jordánu. Zastavuji lidi s naivními otázkami. Jako první skupinku školáků. „Praská led, jak ho odstřelují, aby rychle roztál. Musejí to stihnout do jara,“ vysvětluje mi jeden z nich.

Z této odpovědi bych asi jako turista moudrý nebyl. Obracím se proto na staršího muže. Na břehu venčí psa a ochotně se se mnou zastavuje.
„Tohle praskání bývá na jaře normální. Možná je teď trochu silnější, jak intenzivněji upouštějí vodu. Zatím jen přes sádky. Moc velký kalup to ale není. Hladina klesá maximálně o dva centimetry denně. Až prorazí štolu, půjde to rychleji,“ říká informovaně.

Jestli hřmot pod ledovým poklopem souvisí s ražbou štoly nebo jen s praskáním zamrzlé hladiny, mi odpovědět nedokáže. U Jordánu bydlí téměř celý život. Nejvíc se obává zápachu z bahna na obnaženém dnu.

„Znepříjemňovat nám budou život i komáři a navíc pod bahnem můžou být zárodky nějakých nemocí. Debatujeme o tom každou chvíli,“ pokračuje starousedlík.

Zároveň věští, co všechno se po vypuštění Jordánu objeví. „Němci na konci války rozjeli z kopce dvě auta a nechali je utopit. Předtím rychle vyskákali. Co v autech bylo, nikdo neví,“ vypráví.

Téměř s jistotou předpokládá, že pyrotechnici naleznou nějaké bomby z letadel, které spadly při ostřelování vlaků na nádraží. „Musí tu určitě nějaké být. Už je naplánovaná případná evakuace lidí z domů kolem, ale se zneškodněním bomb takový problém nebude. Větších komplikací se nebojím. Spíš mi dělají starost stromy na březích. Berou si vodu z Jordánu. Dlouhou dobu bez vody nepřečkají. Hlavně vrby na plovárně,“ myslí si.

Nalezenými věcmi z Jordánu by podle něj šlo naplnit všechny bazary a železářství v Táboře.

„Jako rybář jsem viděl lidi leccos vyhazovat. Mysleli, že je brzy ráno nikdo nevidí. Přiblížili se k břehu a zbavovali se třeba otomanů, pružin z gaučů nebo záchodů. Při stavbě domů tady u břehu skončilo v Jordánu i lešení,“ vzpomíná si pamětník.

V tom se ozve další dunění pod ledem. Obrací náš zrak do míst, kde pod vodopádem probíhá ražba. Stále netuším, zda mám spojovat bouři pod hladinou s odstřelem ve štole nebo jen s intenzivním táním. Každopádně snad všichni chodci zastavují a dívají se na rybník, ale bez většího vzrušení. „To je tím rokem 2012. Země se ozývá,“ říká mladá maminka, ale zřejmě pouze v nadsázce. V klidu totiž krmí s malou dcerou kachny těsně u vody. Nedbá přitom na zákaz vstupu do zóny označené výstražnými cedulemi.

Pod vodopádem se u štoly shlukuje skupina asi deseti pracovníků v reflexních vestách.

Těším se na nějakou větší akci. Postávám tak dvacet minut. „Možná jste to propásl. Ale rána slyšet moc není. Spíš to jen zaduní. Už jsem kolikrát viděl, jak si pro odstřelený kamen jedou tou malou mašinkou, co mají dole připravenou,“ ukazuje směrem dolů muž, který je zde na procházce se psem.

Přepadá mě mírné zklamání. Čekal jsem větší atrakci. Vycházím schody kolem vodopádu a na hrázi potkávám asi šedesátiletou ženu.
„Ty rány nám třesou barákem,“ dozvídám se od ní a mám radost z trochu senzačnější informace na závěr. Později se po telefonu ale dovídám, že odstřel byl naplánovaný až na odpoledne.

Po rozhovoru s Karlem Hotovým z odboru investic, musím svou fantazii vyhodnotit jako přebujelou. Práce ve štole nijak nesouvisí s praskáním ledu. Intenzivním zvukům na Jordánu může přispívat vypouštění vody na maximum. Zatím jde jen přes přepad nad vodopádem a přes sádky. Svůj podíl má i náhlé jarní oteplení. Hladina rybníku výrazně poklesne, až klimatické podmínky umožní umístit sací zařízení k přepadu nad vodopádem.