Zdeněk Švehla.Zdroj: DENÍK/Petr ŠkotkoRok 1999 byl pro oba dávné přátele zlomový. Zdeněk Švehla se dozvěděl zdrcující zprávu o své nemoci rakovině kostní dřeně. Zdravotnice Dagmar Paterová se rozhodla být jejím dárcem. O 17 let později se stali oba držiteli ceny Ď. Právě za svůj boj proti této nemoci.

Zdeněk Švehla býval aktivním sportovcem. Ve svých nejlepších letech se dozvěděl, že mu může pomoci jen zázrak, nebo transplantace kostní dřeně. „Bylo to hrozné. Týdny a měsíce propláčete a loučíte se se životem," vzpomíná na rok 1999. Potom ale jak sám říká pochopil, že když se vzdá, prohrál. Navíc pracuje dlouhé roky pro Nadaci na podporu transplantace kostní dřeně v Plzni. „Uzdravit se je jedna věc. Vrátit do života a snažit se pomoci těm, kteří mají stejné problémy jako vy, druhá," dodal.

Dagmar Paterová se stala dárkyní kostní dřeně zatím jednou, a to v roce 2004. „Nevadí, že to nebylo Zdeňkovi. Ale to není důležité. Hlavní bylo rozhodnutí pomáhat. Když jsem tehdy odcházela z nemocnice, věděla jsem, že to takhle chci," uvedla. Od roku 2005 pracuje v nadaci.

Na tohle asi nezapomenu

Pracuje ve strakonické nemocnici a od roku 2005 v Nadaci pro transplantaci kostní dřeně v Plzni. Právě za svoji práci a aktivitu v této oblasti převzala Dagmar Paterová 24. června v Národním divadle v Praze cenu Ď.

Jaké byly první pocity, když jste stála v Národním divadle v Praze?

Nepopsatelné. Národní divadlo má krásnou atmosféru. A když se k tomu připočte i zmíněná cena, tak na to asi dlouho nezapomenu. A Zdeněk jisté také ne (kolega z nadace a kamarád Zdeněk Švehla poz. autora).

Ale nešlo o vaše první seznámení s cenou Ď. Už jste tuto možnost měli.

Ano, nebylo první. Už jsme byli předtím nominováni dvakrát a vždy jsme zůstali v krajském kole v Táboře. I samotná nominace je úspěch, ale finále je prostě vrchol. Máte pocit určitého zadostiučinění, že vaše práce má smysl.

Vy pracujete v Nadaci pro transplantaci kostní dřeně v Plzni od roku 2005. Jak vaše práce vypadá?

Děláme vše, abychom pomohli podpořit boj proti rakovině kostní dřeně a lidem co nejvíce přiblížili možnosti transplantace a léčby. Hodně viditelnou činností je náš jarmark ručních výrobků v době Vánoc. Letos už bude 12. ročník a zatím jsme nadaci pomohli získat neuvěřitelných 579 tisíc korun. Ale je také jasné, že bez pomoci seniorů a dětí, kteří pro nás výrobky dělají, bychom nezmohli vůbec nic. Cena Ď není jen pro jednoho nebo dva lidi na podiu, i když potěší. Je pro všechny, kteří pomáhají. A patří jim za to naše velké poděkování.

Jste dva, ale cena byla jen jedna. U koho skleněné Ď zůstane?

Já ji fyzicky přebírala, to je pravda. Ale nechala jsem ji Zdeňkovi. Já jsem jen dárce, on si celou anabázi nemoci a léčby prožil.

Moje pocity? Pokora k životu

Únava, vyčerpání, časté modřiny. Jako sportovec byl na tohle všechno zvyklý, přesto ale nebylo vše v normálu. V roce 1999 se Zdeněk Švehla po vyšetřeních dozvěděl krutý verdikt rakovina kostní dřeně. Přesto je vítězem a 24. června stál na scéně Národního divadla v Praze jako držitel ceny Ď.

Zdeňku, velká gratulace. Nejen k ceně Ď, ale především vyhrané životní bitvě. Takže stejná otázka: Jaké byly vaše pocity?

Děkuji za obojí. Do jisté míry velmi rozjitřené, a jak řekla Dáša, byla v nich určitá část zadostiučinění. Ale i pokory k životu. A k tomu i úcta a respekt k těm, kteří nás podporují. Před 16 lety jste podstoupil náročnou zkoušku. Mluvím o transplantaci kostní dřeně. A teď jste převzal významnou cenu.

Jaké jsou vaše vzpomínky na dobu před 16 lety?

Nebylo to tak odvážné, jak se vše jeví. Doslova jsem proplakal týdny a měsíce. Až později mi došlo, že vzdát se mohu kdykoliv. Neměl jsem už co ztratit. Takže jsem se pustil do boje o svůj život a díky mnoha lidem v mém okolí jsem vyhrál.

Platí i ve vašem případě, že všechno zlé je nakonec k něčemu dobré?

Platí. Díky nemoci jsem zjistil, jak mocný je pud žít dál. Teď mohu říct, že silnější možná není.

Změnily se možnosti léčby rakoviny kostní dřeně za 16 let hodně?

Velmi se změnily a určitě k lepšímu. Jsou účinnější léky na genetické bázi, větší možnosti výběru léků a samotné léčby. A určitě velkou roli hrají technické možnosti i samotné schopnosti lékařů.

Sám jste si prošel celou anabází a teď dlouhé roky se snažíte podporovat transplantace kostní dřeně. Ale co byste označil za hnací motor?

Jedna věc je se uzdravit, druhá vrátit do života. Nechci být rádce, ale jedno bez druhého opravdu moc nefunguje. I když to fakt není lehké.