Za dobré vysvědčení knihu. Kdo by si ten slogan nepamatoval? Pololetní vysvědčení za námi a začínají jarní prázdniny. Nastává tedy snad i ideální čas si něco přečíst. Sonda Deníku do hlubin dětské čtenářské duše ukazuje, že není tak úplně pravdou všeobecně zmiňovaná věta o tom, že současné děti nečtou. Jednu z typických odpovědí řekla například Nikol Pártlová z Českého Krumlova: „Čtu, ale jenom to, co mě baví. Spíš nějakou dobrodružnou literaturu. Přečetla jsem si třeba Letopisy Narnie a ty se mi líbily."

Ani ona a ani drtivá většina jejích spolužáků, které Deník oslovil, kupodivu nedává přednost čtení elektronických knih nebo textů na internetu. Ten jim slouží, podobně jako dospělým, ke hledání zábavy, komunikace 
a informací.

„Na internetu jsem denně 
a čtu hlavně časopisy o hrách, zprávy na Facebooku a podobně," řekl Michal Solfronk z Větřní. Oba ze stejné školy, českokrumlovské Linecké.

Jak míní ředitel této školy, Karel Dvořák, konstatovat holou skutečnost, že děti nečtou, je prvoplánovou záležitostí. „Pokud děti nebaví vážné romány, třeba Vojna 
a mír, pak je třeba si uvědomit, že to nebavilo kdysi ani nás. K takové četbě člověk dojde až tak v šedesáti letech ve staré kožené židli a doutníkem v ústech. Pak si to vychutná. Ale nutit někoho 
v rozkvětu sil šestnácti let, aby četl zdlouhavé a rozsáhlé dílo, to je nesmysl. Oni potřebují něco rychlejšího, svěžího," dodal Karel Dvořák.

Podobně reaguje i Jana Drdáková, zástupkyně ředitele kaplické školy Fantova.

„Ono to není jen o čtení knížek. Je to o vnímání a porozumění textu. V posledních letech jsme si uvědomili, že děti často neví, co čtou a třeba ani nerozumí zadání slovních úloh," naznačila další pohled na věc Jana Drdáková.

Jde tedy o takzvanou čtenářskou gramotnost. Děti totiž často nejsou schopny říci, o čem je příběh nebo kniha, které čtou. A protože to jde ruku v ruce, zhoršila se i kvalita jejich psaného projevu. Té totiž podle zjištění samotných pedagogů paradoxně ubližují ty nejmodernější pomůcky a přístupy, které by měly výuku naopak zjednodušovat. „Naše učebnice před dvaceti třiceti lety měly více textu, méně obrázků, málo grafů, odkazů, map a podobně. Dnešní učebnice práci děti zjednodušují. Píše se méně, namísto toho se využívají pracovní sešity, kde děti doplňují jen část textu, na interaktivních tabulích také jen doplňují některé údaje nebo něco rozkliknou. Ale nepíší," míní Jana Drdáková.

Podle průzkumů školy rodiče organizují volný čas svých dětí hlavně směrem k zájmovým kroužkům, nebo jim dají větší prostor doma u počítače a televize.

Na Fantovce tak spustili nový přístup. Chyba podle kaplických kantorů není na straně dětí, které by nečetly. Ale na straně současného světa plného médií, počítačů, mobilů a bezpočtu televizních kanálů.

Škola začala spolupracovat s projektem Celé Česko čte dětem. „Zapojili jsme se i do projektu Čtení pomáhá. A ten děti baví. Je to projekt internetový, v němž jsou mimo jiné doporučené tituly k přečtení.

Děti se na stránky zaregistrují a pokud po přečtení doporučené knihy správně odpoví na otázky, které se ke knize váží, dostávají fiktivní peníze, které na těchto stránkách mohou věnovat na konkrétní charitativní účely," dodala další možnost motivace Jana Drdáková.

Přesto je jasné, že sama motivace tohoto typu nestačí. Prvními, kdo by měl být v takovém případě na řadě jsou rodiče a pak učitelé.

To potvrzuje i člověk z opačné pozice, autor. Velešínský Luboš Hrdlička napsal už mnoho textů, hlavně písňových. Mezi jeho nejznámější patří Musíš jít dál nebo Písek. Jako umělec také často jezdí po školách s vlastním hudebním programem. Má tedy možnost srovnání. „Hodně to záleží na rodičích, jestli si s dětmi čtou a jak se jim věnují. A také na paních učitelkách. Je to škola od školy. Někde jsem překvapený, že na nás děti reagují, jako kdyby v životě neviděly a neslyšely kytaru na vlastní oči a uši. Někde znají dokonce i naše vlastní autorské písně," shrnul Luboš Hrdlička.