VYBERTE SI REGION

Devadesátky, to byla skvělá doba. Všechno šlo

České Budějovice – Měl dlouhé vlasy a kytaru, s níž to moc neuměl. Tak na své dětství a mládí za socialismu vzpomíná děkan Filozofické fakulty Jihočeské univerzity Vladimír Papoušek. V rozhovoru hovoří také o revoluci, euforii z nabyté svobody, ale i o tom, jak si našel cestu k českému jazyku a estetice.

16.11.2014 1
SDÍLEJ:

Vladimír Papoušek.Foto: Deník/Radka Doležalová

Jaká je vaše dětská vzpomínka na život v socialismu?
Víte co, já mám spíše vzpomínky na dětství než na socialismus. Ale jednu vzpomínku mám. Byli jsme s maminkou na nějaké besídce a tam nebyl Mikuláš, ale Děda Mráz. A já jsem dostal takovou tahací harmoniku, to si dodnes pamatuju. A byl jsem z toho dost vyděšený, protože jsem byl a jsem poměrně stydlivý člověk. Ale jinak 
v zásadě žádné vzpomínky nemám. Byla to doba dětství a doba dospívání, a to je vždycky hezké, navzdory době a navzdory různým věcem, které vás omezují.

Řešil jste jako teenager módu?
To ani ne. Vyrostl jsem 
v generaci 70. let, takže denim byl téměř povinný. Nějaké džíny – tehdy ještě docela vydržely, a džínová bunda.

Nosil jste dlouhé vlasy?
Jo, jo, nosil. (Smích) A samozřejmě s těmi vlasy byly různé konflikty, o tom není pochyb. On o tom byl jakýsi film. Džínové bundy měly kapsičku, kam se vešla občanka a člověk byl vždy připraven na kontrolu.

Jak jste sháněl hudbu, když se 
k nám moc nedostávala?
Můj tatínek  jezdil občas do zahraničí s hokejovým klubem, kde dělal nějaký čas předsedu oddílu.Takže mi občas přivezl nějaké desky, což byl malý, ale důležitý fundament. Pak samozřejmě musel člověk vyměňovat, jezdit do Prahy na burzy. 
Z kapesného a peněz na oběd se občas dalo vyšetřit 250 korun, což byla tehdy standardní cena elpíček. Byli tu samozřejmě také lidé v Českých Budějovicích, kteří desky měli, a s nimi jsme vždycky byli v nějakém kontaktu 
a desky si vyměňovali. Já si pamatuji třeba na herce Karla Knechta, který myslím později dělal nějakého dramaturga v Supraphonu. On byl obrovský znalec rockové hudby. Chodili jsme na jeho diskotéky na Malou scénu. Tam jsem poznal spoustu věcí, do té doby neznámých. Naučil nás poslouchat staré bluesové věci třeba ze 60. let. Byl to takový dobrý guru.

Ze které desky jste měl opravdu velkou radost?
Víte, já jsem nejdřív vůbec žádné desky neměl. Měl jsem původně kazeťák a na ten jsme si vždycky na mikrofon nahrávali nějaké písně. Dokonce jsme často  ani nevěděli, kdo to je. Já si pamatuji, že jsem šel ke kamarádovi a ten mi říká: „Člověče, mám úplně nové Black Sabbath." Tak jsem  strčil mikrofon 
k jeho kazeťáku a nahrával. Až za nějaký čas jsem zjistil, že to fakt nejsou Sabbath, ale Jimi Hendrix a jeho Band of Gypsies. No každopádně to znělo tvrdě. To byly takové úplně první začátky, ale pak jsem si někdy v prvním ročníku na střední škole pořídil gramofonové šasi zesilované přes takové starodávné rádio.  Jedna z prvních desek, kterou jsem dostal a byl jsem jí fascinován, byla Čtyřka od Led Zeppelin. Tu jsem dostal od Ježíška, od svého strýce Tomáše.

Máte ji ještě?
Ano, mám. Dá se poslouchat, ale já už ji nepřehrávám. Mám ji ještě jako CD. Ale to jsou věci, které si člověk pamatuje. To byl tehdy náramný Ježíšek. Lepší než harmonička od Dědy Mráze.

Hrál jste ve vlastní kapele?
My jsme kapelu několikrát zakládali, ale já jsem velmi špatný hráč na kytaru. Vím, že když mi přítel prodával svou elektrickou kytaru, tak mi říkal: „To jsem rád, že už nejsem nejhorší kytarista 
v Budějovicích." (Smích) A já jsem opravdu nepřekročil jistou učednickou mez. Něco jsme zkoušeli a dávali dohromady, ale nikdy to nebylo na to, abychom se mohli nějak veřejně prezentovat.

Ale holky se na to balit daly, ne?
To ani ne. Na to stačily ty dlouhé vlasy. (Smích)

Byl jste členem nějaké protirežimní iniciativy?
Upřímně řečeno, já jsem spíše individualista, těžko se organizuju. Nebyl jsem 
v žádné iniciativě, nic jsem nepodnikal. Jen takové recese s kamarády. Kamarád Karel Snížek vymyslel, že vydá protistátní sborník. Vydal jich několik. Jeden byl věnovaný Číně, druhý se jmenoval Ze života plochých brouků a my jsme tam vždycky psali něco pod pseudonymem a šíleně jsme se báli, že nás odhalí. Bylo to dobrodružné. Kolovalo to mezi lidmi jako Tam-tam z Rychlých šípů. 
S Karlem Snížkem jsme také natočili progresivní hard rockovou kazetu na motivy Dietlova seriálu o jezeďáku Honzovi Hamrovi.

Vladimír Papoušek•    narodil se 19. 12. 1957

•    na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity vystudoval obor český jazyk a literatura 
a výtvarná výchova

•    v roce 2003 byl jmenován profesorem pro obor dějiny české literatury

•    od ledna roku 2001 je děkanem Filozofické fakulty Jihočeské univerzity

•    ve svém profesním životě se specializuje na českou literaturu první poloviny 20. století, metodologii literárních dějin a americkou literaturu

•    od roku 2012 je řešitelem projektu s názvem Výzkum modelů reprezentací v literárních diskurzech

•    jeho velkým koníčkem je hudba

Vzpomenete si, kde jste byl 
v době sametové revoluce?
Učil jsem v Nových Hradech. Dějiny jsem netvořil, spíš jsem byl do nich na čas vpleten, ale pak jsem se snažil z nich zase rychle vyplést.

Jak vzpomínáte na tu dobu?
Doba byla samozřejmě velmi vzrušená. Byla plná očekávání.  Nečekal jsem, že převrat bude tak radikální. Dosti naivně jsem si představoval nějaký „socialismus 
s lidskou tváří". Fandil jsem Gorbačovovi. Všechno bylo rychlé, chaotické, občas bizarní, občas poněkud absurdní, ale zároveň se ta doba chvěla očekáváním, touhou dočkat se nových věcí, všechno vyzkoušet, odhalit, co je za těmi dosud skrytými obzory. Na léta po roce 1989 vzpomínám rád. Nikde nebylo příliš mnoho byrokracie. Všechno šlo. Chtěl jsem třeba psát o Egonu Hostovském, protože byl pro mne obrovským objevem. A našel jsem nějaké jeho knížky a říkal si: „Proboha, jak to že to neznám, jak to, že o tom nic nevím?" Jel jsem do Prahy, sedl si na chodbu na filozofické fakulty a čekal, kdo půjde. 
A šel Jiří Brabec, vynikající literární vědec, chartista, který se právě vrátil na fakultu. Tak mu říkám: „Dobrý den, jsem Papoušek z Budějovic a budu psát o Hostovským." A on že proč ne. Dodnes na to vzpomíná 
a hrozně se tomu směje. Prošel jsem jeho školením 
a spřátelili jsme se, když poznal, že věci myslím vážně. Je to můj velký vzor a velký učitel.
Ale to je jen jeden z mnoha případů. V roce 1994 jsem byl najednou v New Yorku, protože jsem dostal Fulbrightovo stipendium. A tam jsem potkával lidi, o kterých jsem si myslel, že je nikdy nemůžu potkat. To byla krásná doba. Spíš než rok 1989, který mám tak trochu v chaosu, hrozně rád vzpomínám na devadesátky. Fantastická doba, dobře se dýchalo.

Podařilo se naplnit očekávání, které s sebou rok 1989 přinesl?
Každý od toho očekával asi něco jiného a pro každého to také něco jiného znamenalo. Já bych svou práci určitě nemohl dělat, pokud by nenastal onen dějinný zlom. Nemohl bych se seznámit s lidmi, nemohl bych vyjet do světa, takže já skutečně žehrat nebudu.
Na druhé straně chápu lidi, kteří nejsou úplně šťastní, protože si mysleli, že vývoj půjde trochu někam jinam. Musím přiznat, že mám docela silné sociální cítění a že mi také není někdy úplně lehko, když vidím, kolik je bezdomovců a maminek, které nemůžou uživit své děti.  Ale jinak by člověk asi těžko řekl, že by chtěl, aby se doba vrátila zpět, že tehdy to bylo lepší. Nebylo to lepší a rozhodně bylo mnohem méně příležitostí a mnohem méně možností, jak realizovat své individuum nebo sebe sama. To je, myslím, velké pozitivum.

Jak jste se dostal k učitelství českého jazyka a literatury?
Nemohl jsem si až tak vybírat, protože jsme byli s maminkou a bratrem sami. Pobyt v Praze  byl docela drahý, takže jsem si volil mezi místními školami, a protože jako absolvent humanitního gymnázia jsem na tom z češtiny byl lépe než z matematiky, tak to byla celkem přirozená volba. K tomu jsem si vzal výtvarku, protože jsem k ní měl blízko. To portfolio nabídek, které je dnes, jsme tehdy určitě neměli. Takže jsem  začal studovat a ani mě nenapadlo, že bych  mohl nedostudovat. Visel nad námi bič povinné dvouleté vojenské služby. Na studia ale moc rád vzpomínám. Potkal jsem při nich svou manželku. Setkal se s mnoha výtečnými lidmi jak mezi spolužáky, tak mezi učiteli.  Na češtině byli skvělí lidé. Pan docent Lála a další, na které strašně rád vzpomínám. Někteří mě učili a já  jim dnes dělám šéfa. (Smích) Třeba skvělá paní docentka Janečková, u které jsem dělal státnice. A na výtvarce to bylo podobné. Hodně svobody. My jsme byli taková zvláštní skupina, která obvykle vynechávala nudné a zbytečné kurzy a raději se vzdělávala diskusemi ve vyhřátých prostorách veřejného pohostinství.  Na všechny lidi, kteří tam byli, také moc rád vzpomínám. Většina z nich se, na rozdíl ode mne, uměním živí. Jsou to aktivní výtvarníci.  Já mám také občas tendence  něco namalovat, ale jsem normální amatér. Žádné hodnoty v této oblasti nevytvářím. (Smích)

Vladimír Papoušek.Co vás na učitelství naplňuje?
Já jsem si myslel, že toto povolání nebudu moci nikdy dělat, protože ještě na střední škole jsem měl obrovský problém třeba vstát a říct učitelce celou větu, která by měla podmět a přísudek.  Obvykle si asi učitelé mysleli, že buď jsem vzpurný, nebo nedostatečný, protože jsem se často tvářil zarputile a nic jsem neříkal. Opravdu jsem strašně bojoval s tím vnitřním pocitem, že nedokážu nic rozumného říci nahlas. Až během učitelských praxí jsem se začal tohoto traumatu zbavovat. A docela mě zaujalo to, že člověk může uspořádávat nějaký tok vlastního myšlení, a zároveň tím může sdělovat něco zajímavého i těm, kteří vás poslouchají. Takže najednou jsem v tom našel jisté zalíbení, protože jsem pochopil, že myšlení je nástroj, který lze ovládat a zároveň rozvíjet. Mám moc rád přednášky. Nepřipravuju je tak, že bych je měl napsané na papíře nebo že bych měl nějaké prezentace či postery. Snažím se to vytvořit v hlavě  myšlenkový koncept, který může být rozvíjen různými směry. A to je velké dobrodružství.  Nikdy nevíte, jestli nahodíte motory, jestli bude stroj fungovat. Ale když potom onen pomyslný motor nahodíte a vrtule se točí, je to skvělý pocit.

Co právě čtete?
Husserlova Logická zkoumání. Asi nezáživné pro čtenáře. Upřímně řečeno, já už teď čtu poměrně málo beletrie. Jak člověk stárne, tak vám ubývá čas a snažíte se zahušťovat nebo brát si k sobě věci, které jsou vydatné. Filosofie, logika, to je něco, co mě velmi vzrušuje. Pro spoustu lidí to vzrušující vůbec nebude, budou říkat, že je to nudné, ale mně připadá, že je to fascinující. Matematika a logika, to jsou věci, které pomáhají v tom, aby člověk reflektoval způsob svého vlastního myšlení a svého promlouvání o světě. To, co mě velmi dráždí, je fakt, že veřejný prostor je zamořen všemožnými slovními průjmy a žvaněním, bláboly 
a neschopností mluvčích vůbec rozpoznat, co je smysl a co význam. Mám pocit, že se člověk potřebuje vrátit ke své vlastní řeči, k hledání smyslu toho, co vlastně říká. Je potřeba reflektovat strukturu našich řečových aktů a zjišťovat, co konkrétní řeč vlastně chce. Žádná řeč totiž není nevinná. Každá řeč chce něčeho dosáhnout. I malé dítě, když mamince něco říká, tak chce, aby mu něco podala, nebo aby mu nějak posloužila. Není řeč, která nic nechce. A jestliže my přijímáme řečové akty od politiků a ideologů tak, že je to jako houska na krámě a necháme se tím obalovat, tak tím pádem se 
z nás stávají loutky, které jsou volně použitelné k tomu, aby je řeč nějak obalila a postavila tam, kam chce. Myslím si, že intelektuál, pokud čerpá veřejné prostředky, je tady od toho, aby analyzoval, co se říká, a kriticky to nějakým způsobem hodnotil. 
V tom může být jeho  společenská užitečnost.

Richard Rorty v jedné ze svých studií říká, že myšlenka sama o sobě není nebezpečná, tou se stává až v rukou konkrétního člověka.
Říkáte to správně. A neříká to jen Rorty. Myslím, že jsme se o tom bavili jednou 
i s Jiřím Brabcem, který mi řekl: „Každá myšlenka je na svém začátku nevinná. Nelze přece myšlenku nebo ideu 
z něčeho vinit." V okamžiku, kdy se jí ale chopí lidé a začnou s ní nějakým způsobem zacházet, může se stát nebezpečnou. Když budu vyžadovat, abyste uvěřila určité ideji a budu chtít, abyste se jí podřídila, abyste podle ní konala, tak už je to mocenský akt. A takhle moc potom nějakým způsobem vyzařuje 
z lidských činů. I příběh je tu proto, aby nás absorboval, aby nám řekl „uvěř mi" a „pojď se mnou", protože tady je příběh marxistický, příběh sametové revoluce, příběhy biblické. Vždycky je za tím moc, která něco chce a něco vyžaduje. Idea nebo příběh 
v jakémsi prvopočátku mají svou nevinnost, ale přece nejsou příběhy ani ideje, které by nebyly sdělovány – a oním sdílením a přivlastňováním získávají mocenské aspekty.

Podle této teorie bychom tedy 
z toho, co se dělo před rokem 1989, neměli vinit komunismus jako myšlenku, ale konkrétní lidi…
Víte, lidé mají rádi jednoduché příběhy. Také mají rádi, když je jasná hranice mezi dobrem a zlem. Když jim to začnete komplikovat, tak 
z toho  začnou být nervózní.  Oni chtějí, aby toto bylo bílé a toto černé. Lidé milují westerny a love story, všechno 
v popkultuře, protože tam je všechno definované jasně. Stejně tak jako ikony popové nebo rockové hudby. Ty jsou jednoduše vydefinované, takže je přesně vidíme a víme, co reprezentují. A my se s tím můžeme ztotožnit, nebo ne. Ale ta skutečnost je samozřejmě mnohem barvitější. Mě vždycky děsily tyto dramatické redukce, to zjednodušování na černé a bílé. Jestli fandím modrým nebo zeleným. To takhle nelze. Zcela souhlasím s tím, co říkáte. Ano, je to otázka konkrétních lidí, ale také lidí 
v konkrétních pozicích, protože každý člověk je v jiné pozici a má v ní jinou možnost ovlivňovat třeba věci veřejné. Premiér má jinou pozici než slévač, při vší úctě k oběma profesím.

KLÁRA SKÁLOVÁ

Autor: Redakce

16.11.2014 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

Jiřičtí vězni se připraví na život bez mříží ve speciální vesnici

Jiřice - Část odsouzených bude žít jako na svobodě. Ovšem stále pod dohledem kamer a za ostnatým drátem.

CNN: Pražské vánoční trhy jsou mezi desítkou nejlepších na světě

Praha - Mezi desítku nejlepších vánočních trhů na světě zařadila americká televizní stanice CNN tržiště na Staroměstském a Václavském náměstí v Praze. Reportér zaměřený na cestování ocenil každodenní otevírací dobu stánků i blízkost obou hlavních tržišť, stejně jako kvalitu zdejších klobás a piva.

Na Kladensku se zřítilo auto ze třicetimetrového srázu

Kladensko - Kuriozní dopravní nehoda se stala v pondělí po poledni v lesním porostu mezi obcemi Svárov a Podkozí. Auto zde vyjelo ze silnice a mezi stromy se řítilo dlouhým srázem dolů na spodní vozovku pod serpentinou. Vozidlo skončilo pod kopcem na spodní vozovce převrácené na střechu. Starší řidič utrpěl zranění a byl převezen do pražské nemocnice. 

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies