VYBERTE SI REGION

Filip a Michael Štojdlovi se shodují: Víra je ohromně intimní záležitost

Písek /ROZHOVOR/ – Není obvyklé, aby se poslání faráře dědilo z otce na syna. V rodině biskupa Plzeňské diecéze Církve československé husitské (CČSH) Filipa Štojdla (FP) to platí dvojnásob. Jeho otec Michael Štojdl (MŠ) je píseckým vikářem této třetí největší křesťanské církve v Česku a maminka Miluše je farářkou pro část Písecka a Strakonicka. Všichni tři jsou absolventy Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

19.8.2013
SDÍLEJ:

Filip Štojdl a jeho rodiče Miluše a Michael Štojdlovi.Foto: Deník/Libuše Kolářová

Kolik let vám bylo, když jste se rozhodli pro kněžské povolání? Snažili se vás ovlivnit rodiče?

MŠ: Být knězem jsem se rozhodl až po vojenské službě. Do té doby jsem spíše tíhl k technice jako můj otec inženýr strojař. Najednou jsem začal zjišťovat, že práce ve Výzkumném ústavu zvukové, obrazové a reprodukční techniky mě plně neuspokojuje. Šel jsem studovat rád, protože to znamenalo obohacení o nové poznatky. Na druhé straně to byla zátěž pro rodiče, proto jsem se snažil vždycky o prázdninách najít si brigádu a něco si přivydělat.

FŠ: Také já jsem se rozhodl poměrně pozdě. Když mi bylo asi tak deset let, tak jsem chtěl být popelářem, filmovým kaskadérem. V šestnácti letech jsem měl velmi silný prožitek Boží přítomnosti a všechno se jakoby změnilo. Najednou jsem věděl, kudy mám jít a kdo mne na této cestě bude provázet. Velmi silně mne ovlivnil také mistr Jan Hus a jeho vztah k Panně Marii, která je pro mne dodnes velkým vzorem následování Ježíše Krista. Ona jako jediná bez vytáček říká Bohu: „Ať se mi stane podle tvého slova". Přesně v této víře spočívá kněžské poslání a přesně v této víře kněz nejvíce selhává. Je vystaven pokušení, aby se všechno dělo podle jeho slov, a tomu také nejvíce podléhá. Na kněžství je krásné to, že jste stále učedníky a ty ostatní nevedete, ale máte jim být přáteli na cestě.

Pokud jde o vliv rodičů, jsou možné dvě odpovědi. V duchu dnešních mediálních zkratek bych mohl říci „nikdy", nebo naopak „dělali to tak rafinovaně, že jsem to ani nepostřehl". Osobně si myslím, že pravda je někde docela jinde. Byli mi příkladem a já jsem si z nich vzal to špatné i to dobré. Za obojí jim děkuji, protože obojí mne mnohému naučilo a stále učí.

Římskokatoliční kněží musí žít v celibátu, tedy bez manželství a rodiny. Nebyl to jeden z důvodů, proč jste se rozhodli pro nekatolickou církev?

MŠ: Uvažoval jsem o katolické škole. Toužil jsem však po dětech, ale nechtěl jsem, aby mi říkaly strýčku. Chtěl jsem být poctivý táta se vším všudy. To umožňují evangelické církve a naše církev husitská. Tady se i ženy mohou stát farářkami. Proto jsem si vybral husitskou fakultu. Mně osobně se celibát nelíbí. Člověk je na této Zemi proto, aby vznikal vztah mezi mužem a ženou. Pokud má být založena rodina, musí to být legálním a ne nějakým pokoutným způsobem. Domnívám se, že celibát má předcházet majetkovým problémům a to není dobře.

FŠ: Lidí, kteří žijí v celibátu, si velmi vážím. Není to snadná cesta a osobně to považuji za jistý dar. Pokud je něco darem, pak je nutné to přijímat dobrovolně, a proto jsem rád, že i v Církvi československé husitské existují lidé, kteří jdou touto cestou. Oni myslím drží modlitbami tuto církev ve spojení s Bohem. Osobně musím říci, že rodinu ke svému životu potřebuji a jsem šťastný za to, že mi ji Bůh dal.

Oba se často setkáváte s lidmi 
i mimo církev. O čem s nimi hovoříte a jsou ochotni vám naslouchat?

MŠ: S lidmi se setkávám nejen jako farář, ale dříve i jako zastupitel a místostarosta. Domnívám se, že každá církev by měla umožnit, aby se člověk rozhodl sám, čemu a komu bude věřit. Je to otázka svědomí. Většina lidí je ochotná o tom mluvit a tomu jsem rád, protože mnozí o církvích mnoho nevědí. Já jim svůj názor řeknu, ale rozhodně jim ho nevnucuji. Víra je ohromně intimní záležitost a cestu si musí najít každý sám.

FŠ: Mnoho z mých přátel bylo či je ovlivněno předsudky, které jsou naprosto mimo realitu. Lidi více zajímá, zda se mohou kněží ženit, či jak vypadá Bůh, zdali jako ten staříček s vousy nebo jako jakási vesmírná energie. V otázce víry je mnoho lidí ovlivněno představou, že víru určuje církev a protože se církev v dějinách mnohokráte zpronevěřila, tak nelze věřit. Víte, s těmito názory nemá smysl ani zápasit. Jsou to jen iluze a do velké míry dědictví komunistické propagandy. Poslední dobou jsem zjistil, že je-li nějaká překážka na cestě k Bohu, pak jsou to názory. Všimněte si, jak moc názory lidi rozdělují. Jsou ochotní pro názory i zabíjet, ukončit letitá přátelství, udávat, špinit ty druhé, osočovat. Myslím, že křesťanství je především víra založená na laskavosti, vztahu od srdce k srdci, že nikdo nemá právo soudit druhého, že mnohem podstatnější je odpuštění a smíření než šíření názorů.

Vzpomínáte na své vysvěcení na kněze a na první působiště?

MŠ: Já jsem byl na kněze vysvěcen v roce 1973 v Podbořanech, kam nás biskup poslal do prvního působiště i s manželkou, která v té době ještě studovala. Mám na tu dobu hezké vzpomínky. V Podbořanech žila zajímavá směsice lidí z celé republiky, někteří přišli například z Ukrajiny. V pětitisícovém městě bylo pět církví. Postupně se stalo tradicí, že jsme se jednou měsíčně a o církevních svátcích, o kterých jsme si mysleli, že jsou společné, scházeli. Nejen jsme debatovali, ale také si vzájemně pomáhali. Pomáhali si i lidé v městečku. Byla to ekumena tak, jak má být.

FŠ: Když jsem byl vysvěcen na kněze a později instalován biskupem, byly to zvláštní pocity. Od začátku jsem si říkal, že Bůh má smysl pro humor a že si za své služebníky volí lidi, kteří jsou nedokonalí. V kněžské službě jsem měl před očima obraz apoštola Petra, kterého si Ježíš vyvolil a on jej poté třikrát zapřel. Víte, nejde o to, zda člověk udělá chybu. Myslím, že člověk může udělat tisíce chyb, ale vždycky je musí vnímat a být si vědom lásky, která člověku pomáhá na nohy a vede ho dál.

Pane vikáři, jaký to byl pocit, když v Husově sboru v Písku byl váš syn ordinován biskupem?

MŠ: Těžko to slovy vyjádřit. Manželka byla naměkko, já chvílemi také, ale oba jsme byli potěšeni. Syn nám udělal velkou radost tím, že neodešel do Plzně, ale jako sídlo biskupství si vybral Písek. I já, když jsem měl nabídky do Prahy, vždycky jsem odmítl. Písek jsme si všichni zamilovali, je to úžasné město.

Jste teď ve vztahu nadřízený – podřízený. Projevilo se to nějak na vzájemných vztazích v rodině?

FŠ: Vzhledem k množství povinností, cestování a setkávání se s různými lidmi nemám bohužel tolik času,
a tak vídám své rodiče tak dvakrát či třikrát měsíčně. Musím k nim v určitém ohledu mít naprosto stejný metr jako k těm ostatním. Snad to zvládám, to nechť posoudí jiní. Každopádně biskup není primárně nadřízeným, ale spíš služebníkem služebníků.

Kromě toho, že se věnujete kněžskému poslání, máte také společné zájmy?

MŠ: Oba píšeme básničky a máme rádi literaturu určitého druhu. Daří se mi také ilustrovat knížky. Nedávno vyšla mnou ilustrovaná kniha sloupků a zamyšlení Olgy Nytrové Každý den může mít křídla. Filip mi udělal radost, když stejně jako já začal malovat. Stejně jako já má rád modrou barvu.Takže jsme teď v Husově sboru tři malíři (maluje také dcera pana biskupa Eliška Marie – pozn. aut.).

FŠ: Malířství považuji za velké umění. Jako kluk jsem byl vždycky velkým kritikem otcových obrazů. Po mnoha letech jsem začal také malovat. Dal jsem si takové malé předsevzetí. Musí to být jiné než to, co dělá můj táta. Když jsem dokončil po dvou měsících svůj první obraz, tak jsem zjistil, že je ve stejných odstínech modré a že je na něm anděl. Stejné téma, stejné barvy a uvnitř možná stejný pocit toho, že v malování se člověk může setkat sám se sebou, že se nedá nic nalhat, nic předstírat. V současné době se spíš věnuji psaní. Na podzim mi vyjde malá knížečka inspirovaná mými velkými duchovními učiteli Eduardem Tomášem 
a Anthony de Mellem.

K velmi diskutovaným otázkám současnosti patří církevní restituce. Jak se na ně díváte?

FŠ: Plzeňská diecéze nebude restituovat žádný nemovitý či movitý majetek. Nic jsme neměli a nic ani mít nebudeme. Finanční částka, kterou naší církvi stát dává, je natolik malá, že budeme muset hledat cesty, jak jinak financovat platy duchovních, které jsou dnes na polovině průměrného platu. Budeme to muset financovat z prostředků od věřících, pronájmů budov a ze sponzorských darů. Přesto jsem přišel v naší diecézi s výzvou, kdy chceme velkou část prostředků od státu použít na charitativní projekt, jenž se bude zabývat bezplatnou právní pomocí lidem, kteří mají dluhy a jsou obětí byznysu jménem „exekuce". Je třeba, aby se církve postavily na obranu lidí a ukázaly, že prostředky, které jim stát během příštích třiceti let vyplatí, budou využity transparentně, spravedlivě a v duchu křesťanství. Pokud to církve nedokážou, pak natrvalo zmizí, protože jim už nebude nikdo důvěřovat. Rozumím všem, kteří se na restituce dívají poněkud nedůvěřivě. Na druhé straně se odluka církve od státu měla uskutečnit před dvaceti lety.

Pane biskupe, myslíte, že některé z dětí půjde ve vašich stopách?

FŠ: Dcera Eliška Marie studuje francouzské gymnázium a věnuje se malování a kreslení. Možná by chtěla studovat umění někde ve Francii a já bych rád udělal vše pro to, aby jí její sen vyšel. Syn Jakub Jan půjde letos do první třídy. Zatím ho nejvíc zajímají dinosauři a fotbal. Asi bych nebyl rád, kdyby hrál za Spartu, neboť Štojdlové jsou slávisti (smích), ale všechno má ještě před sebou. Ptáte-li se, zda by mi udělalo radost, kdyby mé děti šly v mých šlépějích, pak řeknu, že by mi udělalo radost, kdyby našly svou cestu samy a já jim dokázal být v tom všem oporou.

Autor: Libuše Kolářová

19.8.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Babiš: Jsem manažer obyvatel této země a mám co nabídnout

Spuštění první fáze EET i snahy o zavedení různých výjimek udaly tón veřejné debatě končícího týdne. Kromě toho byl přijat zákon o střetu zájmů, který bude mít pro Andreje Babiše dalekosáhlé důsledky. Není divu, že během rozhovoru občas křičel, odbíhal pro různé materiály a maily od občanů, kroutil hlavou, ale také se srdečně smál. I když tvrdí, že je naštvaný, hlavně na Bohuslava Sobotku, evidentně je odhodlaný poprat se o vítězství ve volbách a další čtyři roky vést zemi.  

Martin Svoboda: Za jedovatý alkohol má být potrestán výrobce, ne prodejce

/ROZHOVOR/ Když v září 2012 pacient havířovské nemocnice řekl lékařům, že oslepl po vypití alkoholu, který koupil jeho bratr ve stánku pod náměstím TGM v Havířově-Šumbarku, byl to stánek, kde byl provozní Martin Svoboda a kde šťárou policie, hygieniků a celníků začala metylová kauza, která zasáhla celou republiku a dokonce překročila její hranice.

Muž, který postupně přestává ovládat své nohy a ruce: Chci žít naplno

Pracuje jako právník a každý den několik hodin cvičí, aby kvůli své nemoci neskončil nehybný na lůžku. Bojuje, a přes všechny obtíže s postupující ztrátou hybnosti rukou a nohou, které mu způsobuje nemoc nazvaná Charcot-Marie-Tooth (C-M-T), považuje svůj život za šťastný.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies