VYBERTE SI REGION

Hilsner byl odsouzen k smrti u píseckého soudu. Ve vězení strávil 18 let

Písek - Případ vraždy Anežky Hrůzové v Polné na Vysočině, který se dočkal televizního zpracování, budí i v dnešní době emoce. 

14.2.2016
SDÍLEJ:

NA SNÍMKU je Velké náměstí v Písku (1917). Velká budova vlevo je zdejší soud, kde byl roku 1900 Leopold Hilsner podruhé odsouzen k smrti. Foto: ze sbírek Milevského muzea

I když od pověstného případu vraždy v Polné uplynulo už více než sto let, neupadl tento očividně předpojatý proces s údajným židovským vrahem dodnes v zapomenutí.

Dne 25. března 1899 byla nedaleko městečka Polná u Jihlavy nalezena v lese mrtvola mladé dívky Anežky Hrůzové. Její hrdlo bylo proříznuto velmi čistou a zručnou ranou, takže se v okolí už brzy začalo mluvit o staré protižidovské pověře ohledně rituálních vražd mladých křesťanských dívek, jejichž krví si pak Židé prý zadělávají své velikonoční pečivo, pověstné macesy. Tento názor vyslovil jako první četnický strážmistr Klenovec a záhy se o tom kvůli úřední nedůslednosti dozvěděla veřejnost.

Podezření se brzy obrátilo proti nezaměstnanému židovskému mladíku Leopoldu Hilsnerovi, aniž by si přitom kdokoli všiml, že k činu došlo už po židovských Velikonocích. Do jisté míry si k tomu duševně poněkud omezený Hilsner přispěl sám – při vyšetřování se choval divně a zmateně, často měnil výpovědi, a tak podezření proti němu vzrůstalo. Nakonec vyšetřovatelé podlehli nenávistné antisemitské atmosféře a směrovali své snahy nikoli k vypátrání viníka, nýbrž k prokázání Hilsnerovy viny. Dne 16. září 1899 byl pak Leopold Hilsner ve velmi tendenčním procesu u Krajského soudu v Kutné Hoře odsouzen za vraždu k smrti provazem.

Jediný, kdo za něho veřejně pozvedl hlas, byl Tomáš G. Masaryk, tehdy profesor pražské univerzity. Rozvášněná společnost se však záhy obrátila i proti němu. Studenti bojkotovali jeho přednášky, osočovali jej z přijímání židovských úplatků a nakonec jej i vypískali z posluchárny.

Kutnohorský rozsudek byl sice záhy zrušen a bylo nařízeno nové projednávání, ale mezitím došlo k další komplikaci. Na Hilsnerovi totiž ulpělo podezření z další vraždy. Tentokrát šlo o Marii Klímovou, která byla nezvěstná už od července 1898 a jejíž mrtvola byla nalezena v říjnu téhož roku. Dodnes není jasné, co vedlo vyšetřovatele ke snaze spojit oba vražedné skutky u Polné dohromady. Žádné společné indicie neexistovaly a o totožném provedení skutku také nemohlo být ani řeči, protože z těla Marie Klímové byly nalezeny jen kosti. Hilsnerův případ byl tedy znovu otevřen, ale tentokrát bylo nařízeno jeho projednání 
u některého ze vzdálenějších soudů než na Polensku, kde vlna antisemitismu tehdy byla na svém vrcholu. Volba padla na Krajský soud v Písku. Ani toto jihočeské město si však neodpustilo celou řadu protižidovských projevů.

Proces s Hilsnerem zde začal 25. října 1900 za obrovského zájmu novinářů nejen z Rakouska-Uherska, ale i z Německa a Francie. Mnozí z diváků se do jednací síně vůbec nedostali a museli na chodbách či před budovou vzít zavděk aspoň ústními zprávami od těch šťastnějších. Lidová fantazie ve městě pracovala na plné obrátky a dokonce i školní děti si o přestávkách hrály na podřezávání. Místní trafikanti také obratem začali prodávat pohlednice z místa obou vražd. Matka zavražděné Anežky Hrůzové byla zvána místní honorací do píseckých parádních salonů, kam by se jinak tato prostá venkovská žena nikdy nedostala.
Atmosféra v soudní síni byla už od samého počátku hustá, o to se zasloužil zejména dr. Karel Baxa, známý radikál a zároveň právní zástupce rodiny Hrůzových. Za těchto okolností měl Hilsnerův obhájce JUDr. Zdenko Auředníček velmi ztíženou pozici, a i když poukazoval na nesrovnalosti ve vyšetřování, nakonec se nenávist veřejnosti obrátila i proti němu. Hilsner prostě musel být odsouzen. Ve středu 14. listopadu se tak skutečně stalo – Leopold Hilsner byl už podruhé odsouzen k trestu smrti provazem.

Konečné rozhodnutí bylo nyní v rukou panovníka. Také císař František Josef I. nebyl asi zcela přesvědčen o Hilsnerově vině, a proto se rozhodl udělit mladíkovi milost. Trest smrti byl změněn na doživotní žalář. Celkem strávil Hilsner za mřížemi 18 let, jednak na Pankráci a jednak v rakouském Steinu. Na jaře 1918 mu pak nový císař Karel I. udělil milost a Hilsner byl propuštěn z vězení. Odešel do Velkého Meziříčí, svého rodiště, a z pochopitelných důvodů si změnil jméno. „Pan Heller" se živil jako podomní obchodník, ale zřejmě dost často žil na samé hranici chudoby.

Později si znovu změnil jméno, tentokrát na Himmelreich, oženil se s židovskou učitelkou a nakonec se oba přestěhovali do Vídně. Zde nakonec smutný hrdina tohoto příběhu zemřel dne 11. ledna 1928 v Rothschildově chudinské nemocnici ve věku 53 let.

Obě polenské vraždy nebyly nikdy uspokojivě objasněny. Za časů protektorátu, když opět ožily silné antisemitské nálady, objevila se prý v tehdejším tisku drobná zpráva, že na smrtelné posteli se k vraždě Anežky Hrůzové přiznal její bratr Jan. Nechtěl totiž sestře vyplatit dědictví po otci, a tak se jí tímto činem zbavil. Obětoval lidský život za nepříliš vysokou částku 130 zlatých. Tento novinový článek se zatím nepodařilo objevit.

Pachatel vraždy Marie Klímové nebyl nikdy vypátrán, je však téměř jisté, že Leopold Hilsner jím nebyl.

Dějiny si ironicky zahrály 
i se zarytým Hilsnerovým 
(a také Masarykovým) odpůrcem, dr. Karlem Baxou. Ve funkci pražského primátora vítal totiž roku 1918 na pražském Hlavním nádraží T. G. Masaryka – představitele nového Československa. I když dr. Baxa patřil v dobách hilsneriády k těm skutečně nejzarytějším Masarykovým nepřátelům, je velmi pravděpodobné, že v této slavnostní chvíli se už o Hilsnerovi zajisté nehovořilo.

Vladimír Šindelář, autor je ředitelem Milevského muzea a spisovatelem


Pro Písek hilsneriáda znamenala zviditelnění města 


Písek – Město se v prvním roce minulého století dostalo do povědomí lidí v celé habsburské říši, jejíž byly Čechy a Morava součástí. Písek se skloňoval v různých pádech také na předních stránkách zahraničních novin. S odstupem času je jasné, že nebylo o co stát. Diváci České televize si ve dvoudílném filmu Zločin v Polné připomněli soud s údajným vrahem Anežky Hrůzové Leopoldem Hilsnerem. Detaily k případu i k průběhu jednání Krajského soudu v Písku popsal na této straně podrobně Vladimír Šindelář.


Nyní si všimněme událostí, které se bezprostředně dotýkaly Písku a jeho obyvatel. Po zrušení trestu smrti, ke kterému mladého Žida Leopolda Hilsnera z Polné na Jihlavsku odsoudil soud v Kutné Hoře, byl pro nové soudní jednání vybrán Písek jako neutrální prostředí. Na Kutnohorsku, Jihlavsku a na jiných místech nejen v Čechách se projevovaly silné antisemitské nálady. Ostatně antisemitismus táhl napříč Evropou, jedním 
z příkladů byla zejména tzv. Dreyfussova aféra ve Francii.

I když konkrétně v Písku se antisemitské nálady až do Hilsnerova procesu navenek neprojevovaly, již před zahájením soudního jednání bylo všechno jinak. Po vynesení rozsudku následovala podle dobových svědectví doslova protižidovská hysterie, kterou přiživoval tehdejší tisk. „Leopold Hilsner byl do písecké věznice krajského soudu dopraven ve čtvrtek 10. května 1900. Řízení poroty, mezi jejímiž dvanácti členy nebyl ani jeden z Písku a okolí, mělo být zahájeno 9. července, ale nakonec se tak stalo až 25. října," připomíná Jiří Prášek, ředitel Prácheňského muzea v Písku, v knize Písecké XX. století.
Přípravy soudního jednání byly velmi pečlivé, ale zdlouhavé. Na soudní proces do Písku přijelo velké množství novinářů a různých dopisovatelů. Akreditovali se zde redaktoři například Národní politiky, Času, Naší doby, Katolických listů, Lidových novin, Práva lidu, Glosu národa, Wiener Volksblatt, Prager Tagblatt, Wiener Deutsche Zeitung, Freie Presse, Berliner Rundschau, Echo de Paris a mnoha dalších.

Akreditovaní novináři měli však velký problém. Předháněli se v tom, kdo nejrychleji doručí čerstvé informace do mateřské redakce, aby byly co nejdříve u čtenářů. Jenže Písek ještě v té době neměl zavedený telefon a žurnalisté tak mohli využívat pouze telegraf v budově poštovního úřadu. „Erár však novinářům vyšel vstříc – služba u telegrafu byla posílena čtyřmi úředníky a na poště, kde se tehdy stále ještě svítilo petrolejem, byla hned vedle telegrafní místnosti zřízena zvláštní síň pro žurnalisty," uvádí Jiří Prášek a dodává: „V době konání procesu byla stanovena zvláštní výhodná cena pro telegramy, a to jeden krejcar za slovo. Celkově novináři zaplatili za telegramy podané v době procesu 13 553 korun a 38 haléřů."

Obyvatelé Písku mohli také v době konání procesu vidět některé novináře prohánět se na velocipedech. Nešlo však o zálibu v cyklistice, ale o nutnost. Redaktoři jezdili do protivínského zámku, kde měl kníže Schwarzenberg provizorně zřízenou telefonní linku na Hlubokou a odtud bylo spojení na státní telefon v Českých Budějovicích. Proto bylo možné z Hluboké nad Vltavou telefonovat také do vídeňských redakcí.

Písek se chtěl zejména zahraničním novinářům představit v nejlepším světle. Bylo o ně dobře postaráno. Například v porotním sále měli redaktoři v době trvání procesu, to je od 25. října do 14. listopadu, připraveny tři řady zeleně potažených dlouhých stolů se svícny.

Procesem žilo doslova celé město. Porotní síň zdaleka nestačila pro všechny zájemce. Proto městem kolovaly všelijaké „zaručené" zprávy a dohady o celém procesu i o údajných rituálních vraždách, což bylo živnou půdou pro antisemitské myšlenky.

Do aféry významně zasáhl budoucí prezident samostatného československého státu Tomáš Garrigue Masaryk, který veřejně vystupoval zejména proti rozšířené domněnce, že šlo o rituální vraždu. Za projevenou statečnost se mu dostalo posměšné básničky, která ve filmu zazněla: „Zasloužil bys, Masaryčku, jít s Hilsnerem na houpačku!" Masaryk byl mimo jiné za Písek a za pošumavská města 
v roce 1891 zvolen poslancem Říšského sněmu.
V době hilsneriády mohli prý Písečané poprvé ve městě vidět technickou vymoženost začínajícího dvacátého století, a to automobil, nebo jak psal tehdejší regionální tisk „samohyb". Tato informace však není stoprocentně potvrzená. Automobil měl patřit redaktorům Prager Tagblatt a Wiener Tagblatt, kteří každý den dojížděli do Českých Budějovic a prostřednictvím telefonu posílali nejčerstvější zprávy do svých redakcí.

Přímo do Písku byl telefon zaveden až téměř tři roky po procesu s Leopoldem Hilsnerem. Stalo se tak po přímluvách poslanců Říšského sněmu. V červenci 1903 se ve městě začaly vztyčovat sloupy a 28. září už bylo možné telefonovat. Ústředna byla přes den otevřená na poště, v noci byla služba na radnici.

Televizní film se v Polné netočil. Starosta městečka Jindřich Skočdopole uvedl: „Film se povedl a zřetelně objasnil tehdejší problém, který je i v dnešní době velmi živý. Odvysílání filmu může zvýšit návštěvnost Polné, a to hlavně v záležitosti hilsneriády, i když je samostatná expozice v rabínském domě," dodal starosta.

 Libuše Kolářová 

Autor: Redakce

14.2.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Ústavní soud ve středu rozhodne o stížnosti vyhoštěného Iráčana

Brno - Ústavní soud (ÚS) ve středu vyhlásí nález s přímou vazbou na uprchlickou krizi a právní úpravu azylu v Česku. Rozhodne o stížnosti Iráčana zajištěného loni v listopadu a brzy poté vyhoštěného do vlasti. České orgány se podle stížnosti vůbec nezabývaly jeho obavami z mučení a násilí. Policie údajně také nezohlednila jeho úmysl požádat o mezinárodní ochranu.

Povstalci v Halabu řekli Američanům, že město neopustí

Damašek - Povstalci v syrském Halabu oznámili Spojeným státům, že obléhanou východní část města neopustí. Reagovali tak na výzvu Moskvy, která je prý připravena jednat s Washingtonem o stažení všech rebelů. Informovala o tom agentura Reuters. Podle syrského vojenského zdroje má Damašek v plánu získat plnou kontrolu nad Halabem během několika týdnů.

Z izraelského nákupu ponorek prý bude profitovat i Írán

Tel Aviv - Aféra kolem nákupu dalších tří ponorek pro izraelskou armádu nabrala nové obrátky. Objevily se totiž informace, že v německé společnosti ThyssenKrupp, která je měla dodat, má podíl i úhlavní nepřítel židovského státu Írán. Informovala o tom agentura AFP.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies