Zkuste si jen tak zapřemýšlet nad tím, kolik věcí vlastně v životě opravdu bezpodmínečně potřebujete k tomu, abyste normálně fungovali, žili a pracovali nebo nebyli v omezení ve vztazích ke svému okolí. Když k sobě budete skutečně upřímní, dojdete možná k překvapivému číslu. Banalita? V žádném případě. Zkuste si to.

Podobně jak si to zkusil finský režisér Petri Luukkainen. Ten během jednoho roku natočil časosběrný dokument Mý věci. Rozhodl se zcela vyklidit svůj byt, všechen svůj movitý majetek přemístit do skladiště na druhém konci Helsinek a každý den si do tohoto skladiště dojít jen pro jednu jedinou věc.

Takový a mnoho dalších filmů nabízel letos festival Jeden svět, který se v Českém Krumlově konal během minulého týdne s finálními víkendovými projekcemi 
v městském divadle.

„Nejvíc mě oslovil film Ukrajina není bordel," sdělil po promítání v sobotu jeden 
z návštěvníků Pavel Rubner 
z Českého Krumlova. Faktem je, že tento film australské režisérky Kitty Green měl zvláště pro mužskou část publika své nepopiratelné kouzlo, protože přibližoval dění na Ukrajině skrze protestní akce ukrajinské dívčí skupiny Femen. Ta totiž veřejně protestuje svlečená do půle těla 
a protestní hesla si píše na obnažená ňadra. To ovšem plní svůj účel, připoutá pozornost.

„Film ukazuje, že některé věci zkrátka nejsou tak, jak se na první pohled zdají. Dění na Ukrajině sleduji, zhruba tuším, o co tam jde," dodal Pavel Rubner, ovšem s výmluvným pokrčením ramen.

Skutečně, kdo z nás zcela přesně ví, jak to na Ukrajině vypadá a o co tam doopravdy jde?

Proč vlastně student, teenager, mládežník, nazvěme tuto věkovou kategorii jak chceme, a nebo dospělý Krumlovák na promítání filmů o lidských právech jde? Důvody jsou různé. Jak avizovali pořadatelé, letošní ročník filmového festivalu Jeden svět nesl jako své hlavní téma práci. Téma, které řeší úplně každý. A třeba i absolventi vysokých škol, kteří nemohou najít uplatnění ani s dvěma tituly, nemluvě pak o starších ročnících, které při hledání práce končí na přijímacích pohovorech třeba proto, že si netykají s moderními technologiemi.

Důvod pro návštěvu si našel i například Vlastimil Kopeček ze spolupořádajícího Centra pro pomoc dětem a mládeži. Kromě pracovního dohledu ho zaujal film Mý věci s tím, že jej chce vzít jako návod či poradenský hlas pro uspořádání svých osobních věcí v životě.
Po jeho zhlédnutí řekl: „Potvrdilo se mi, že život není o shromažďování věcí, ale o mezilidských vztazích."

Finský režisér Petri Luukkainen totiž došel k témuž. Jak už bylo naznačeno, režisér se dobrovolně vzdal všech svých osobních věcí s tím, že si každý den v roce mohl vzít ke své denní potřebě jen jednu. Petri Luukkainen totiž zůstal ve svém zcela vyklizeném bytě úplně nahý.

Jako první věc, pro níž si doběhl, byl kabát. Poté pár kusů oblečení, postel na spaní, lednička. Došel k tomu, že ke svému obyčejnému běžnému fungování ve společnosti potřebuje asi sto věcí. Pokud by chtěl žít v nadstandardu, pak dvě stě. „Vrcholem ale bylo, když režisérovi během onoho roku, kdy film vznikal, těžce onemocněla babička, kterou museli přemístit do domu s pečovatelskou službou. A když šli vyklidit její byt, řekla jim, že z něj vlastně už nic nechce, že všechny věci v něm byly spíše jen prostředníky pro její vztahy s okolím. Jí v tuto chvíli stačí, že má svých pár blízkých, kteří ji mají rádi a které má ráda ona," shrnul Vlastimil Kopeček.

Velký ohlas sklidil film Otázky pana Lásky, který se promítal na závěr. Je to příběh skutečného člověka Jiřího Lásky. Oba jeho rodiče totiž trpí schizofrenií. Stejnou nemoc má i on sám. Jiří se však neuzavírá do sebe, pomocí internetu komunikuje čile s okolím, spravuje vlastní webové stránky a natáčí videa, ve kterých originálním způsobem reflektuje všední situace svého života.

„U školních projekcí se očekávání naplnila. Vloni jsme měli kolem 450 dětí, letos téměř dvojnásobek," konstatovala za organizátory Václava Šnokhousová. Na 23 školních projekcí dorazilo 860 dětí. Promítání pro veřejnost také ukazují mírný nárůst. „Těší nás, že chodí víc lidí rovnoměrně na všechny projekce, například na zahajovací promítání přišlo osmdesát pět diváků, což bylo asi o třetinu víc než vloni," dodala Václava Šnokhousová s tím, že nejde o komerčně pojaté filmy a taková návštěvnost je skutečně slušná.