VYBERTE SI REGION

Když na dovolenou, tak někam blízko vrakovišti, shodují se autokarosáři

České Budějovice – Vůně benzinu a šmír na rukou. Auta jsou Jiřímu Šindelářovi z Českých Budějovic a jeho stejnojmennému synovi nejen každodenním chlebem, ale také velkým koníčkem. V dílně, která je na dohled od rušné českobudějovické Pražské třídy, znovu vracejí díky svým šikovným rukám život nabouraným vozidlům, ale také automobilovým veteránům.

8.6.2014
SDÍLEJ:

V dílně jsou jako doma. Jiří Šindelář se stejně jako jeho stejnojmenný syn vyučil autokarosářem. Společně teď pracují v dílně na dohled od českobudějovické Pražské třídy.Foto: Deník/Jaroslav Sýbek

Jiřímu Šindelářovi staršímu učarovaly i staré bicykly. Na nich nejen jezdí, ale také je renovuje. „Teď v penzi na to mám přece jen trochu víc času,“ směje se.

Říkáte, že jste v penzi, ale nejvíc času pořád trávíte v dílně. Je tomu tak?

J. Šindelář st.: To ano, ale nechal jsem si na starost už jen ty starší pány a jejich starší auta. Mně už ta technika trochu utekla, dřív jsem synovi radil já, dnes si chodím pro rady k němu. Bez počítačů je dnes ztracený i autokarosář.

Stal jste se prvním autokarosářem v rodině?

J. Šindelář st.: Ano. Ale 
k autům jsem takzvaně přičichl díky mému otci. Ten se vyučil automechanikem. Často jsem se mu už jako kluk díval pod ruce. Když potřeboval, s nějakou méně náročnou prací jsem i pomohl. Opravovat auta mě začalo bavit. Jenže o obor automechanika byl v době, kdy jsem vychodil základní školu, velký zájem. Proto jsem se rozhodl, že zkusím obor autokarosáře. Tím jsem se také vyučil pro budějovický stavební podnik. Po revoluci jsem se osamostatnil, stal se ze mě podnikatel. Až do důchodu jsem byl své práci věrný, nikdy jsem nedělal nic jiného. Ani mě nenapadlo zkusit si jinou profesi.

A syn zůstal rodinné tradici věrný…

J. Šindelář ml.: Ano, nevím, jakou jinou práci bych mohl dělat. Otec si původně myslel, že bych se měl vyučit autolakýrníkem, abychom se v naší dílně mohli při práci doplňovat. Ale víc mě to už odmala táhlo právě k autokarosařině. Takže jsem se v tomhle oboru vyučil. Nejenže jsem chodil do stejné školy jako táta, ale také nás učil stejný učitel – František Řehout.

Opravování aut jste si jistě vyzkoušel už jako kluk. Měl jste 
se vůbec ve škole ještě čemu přiučit?

J. Šindelář ml.: Je pravdou, že na praxi jsem všechno uměl rychleji než další spolužáci. Odmalička jsem byl s tátou v dílně. Motal jsem se 
i kolem dědy, ten pracoval jako šéf dílen u tehdejší Veřejné bezpečnosti. Jako malý kluk jsem jen podával nářadí, později přišla možnost vyzkoušet si i víc. Po nástupu do učení už jsem základní opravy aut zvládal.

Co všechno musí autokarosář 
v práci zastat?

J. Šindelář st.: Zajišťujeme hlavně opravy karoserií aut. Dostaneme se ale také k jiné práci. Například k výměně oleje nebo brzdových destiček, zájemcům připravíme auto na technickou kontrolu. Syn se také zabývá svařováním plastů.

Na dvoře vaší dílny stojí zánovní auta, s jejichž opravou si musíte poradit. V garáži ale máte připravenu k renovaci i starou octavii a bicykly z první republiky. Máte raději nová vozidla, nebo veterány?

J. Šindelář st.: Víc tíhnu ke starším vozům. Aby také ne, když jsem členem českobudějovického klubu veteranistů. Vystřídal jsem už několik dalo by se říci historických aut. V současné době mám jedničkový volkswagen z roku 1963, je to v podstatě malý náklaďáček. Měl jsem jsem Volkswagen KDF 82, to je bojové vozidlo z druhé světové války zvané Kaďour. To už jsem ale prodal. Dal jsem se 
i do renovace starých kol
a aut. I když to dá víc práce než oprava nových aut, člověk nad tím nemusí tolik přemýšlet a vystačí si s jednoduchým nářadím. Novější auta už bez počítače prakticky neopravíte. Také mám dvě motorky – ČZ 125 Scott, což jsou soutěžní motocykly z padesátých let. A syn jezdí zrenovovaným broukem. Na srazy jsme jezdívali hlavně s vojenským KDF. Vždycky jsme vyrazili s dětmi, s sebou stan. To byly parádní rodinné výlety.

K čemu jste tíhl dříve – historickým autům, nebo bicyklům?

J. Šindelář st.: Nejprve jsem se zakoukal do starých aut. Jenže veteránských akcí 
a milovníků historických vozidel postupně přibývalo, 
a tak jsem všechny ty srazy pomalu přestal stíhat. Navíc když jsem někam vyrazil, všude bylo plno lidí. Mým cílem bylo tedy založit tradici nějaké klidnější akce. S přáteli jsme proto zrenovovali pár starých kol a v deseti patnácti lidech začali každý rok jezdit pod hlavičkou cyklistického spolku Podšumavan 
z Českých Budějovic do Putimi. Postupem času nás ale znovu začalo přibývat 
a dostat více lidí z Budějovic do Putimi je i s ohledem na náš věk a také hustotu provozu poměrně náročné. Proto teď v době, kdy se konala původní jízda historických bicyklů, tedy v polovině června, organizujeme méně náročnou vyjížďku kolem Budějovic. Vždy je to trasa tak do 30 kilometrů.

Na jakých kolech vás lidé mohou potkávat?

J. Šindelář st.: Máme hlavně kola z éry Rakouska-Uherska. Můj nejstarší bicykl pochází 
z roku 1914, mám i kola z let 1920, 1930 a 1940. Snažíme se být styloví se vším všudy, 
a tak jezdíme i v dobových uniformách.

Zpátky k autům. Chystáte se teď vrátit původní lesk nějakému dalšímu historickému vozidlu?

J. Šindelář st.: Je přede mnou renovace renaultu 
z roku 1938. Je to dvojsedadlový kabriolet, musím zvládnout všechny karosářské práce. Jde o vůz mého kolegy z veterán klubu. Je to unikát, v Evropě potkáte takových aut jen velmi málo.

Neláká vás někdy usednout za volant opravdu moderního auta, zkusit si, jaké to je řídit vůz vybavený všemi technickými vymoženostmi naší doby?

J. Šindelář st.: Když mě známí vidí v mém valníku, všichni si ze mě utahují. Jede dědek Šindelářů, víc než šedesátku z toho nedostane, volají na mě z legrace. Ale mně to stačí, vychutnávám si ten požitek z jízdy. Navíc 
si na tom autě všechno opravím sám.

J. Šindelář ml.: Mně je celkem jedno, jestli zrovna sedím ve starém, nebo novém autě. Vyhovuje mi můj brouk, rád se ale svezu i v něčem modernějším.

Vaše práce je hlavně manuální, bez přemýšlení ale nabourané auto dohromady nedáte…

J. Šindelář ml.: Je to tak. Třeba vyměnit blatník umí skoro každý, to není žádná velká věda. Ale když je auto třeba nabourané z boku, musí se hodně dobře promyslet, jak to udělat, aby vše sedělo, jak má, a oprava nebyla na první pohled rozeznatelná. Už jsem také udělal ze dvou aut jedno, ale to se dnes ani nevyplatí.

Auta jsou stále modernější, technologie důmyslnější. Stíháte sledovat nové trendy ve vašem oboru?

J. Šindelář ml.: Neuplyne půlrok, abych se při své práci nesetkal s něčím, co je pro mě novinkou. Pořád se něco mění. Nezbývá než číst odborné časopisy, abych byl v obraze. A když je nejhůř, zvednu telefon a zavolám známému. Otázku „Už jsi to dělal?“ jsem položil už mnohokrát. Jinak to ani nejde.

Blíží se čas dovolených. Vyrážíte za odpočinkem vozem, nebo máte aut za celý rok v práci 
až dost?

J. Šindelář st.: Pětadvacet let podnikám a celou tu dobu jsem na dovolené nebyl. Kam taky jet… Manželka říká, že aby mě někam dostala, muselo by být hned vedle vrakoviště. Že bych si lehl někam na pláž a tam se opaloval? To není nic pro mě, unudil bych se. Vyrazil bych třeba na starém kole po památkách, jenže 
v tom dnešním provozu už to ani není možné.

J. Šindelář ml.: Když jedu 
na dovolenou, tak na chatu 
na Lipno. Jet někam k moři dvacet hodin, to by nebylo nic pro mě. Stačí mi jet na Lipno 
a hodinu projíždět Krumlovem.

Autor: Martin Tröster

8.6.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Lidé o teletext nepřijdou, bude i v novém TV vysílání

Do čtyř let všechny domácnosti v ČR přejdou na vysílání ve formátu DVB-T2. Textové zpravodajství to nakonec „přežije". Jestli si myslíte, že v době internetu je teletext „mrtvé médium", jste na omylu.

Muslimové v Česku nejsou dle knihy monolit, ale pestrá skupina

Brno - Muslimská komunita v Česku je mnohotvárnější a etnicky pestřejší, než jak ji vidí většinová společnost. Její členové se také liší v přístupu k víře a pravidlům. Vyplývá to z obsáhlého souboru studií, který pod názvem Muslimové v Česku vydalo brněnské nakladatelství Barrister&Principal.

Starosta Pískové Lhoty na Nymbursku byl obviněn z rozkrádání obecních peněz

Písková Lhota /FOTOGALERIE/ - Zpronevěra a zneužití pravomoci úřední osoby. To jsou dva trestné činy, z nichž policie obvinila šestačtyřicetiletého starostu Pískové Lhoty na Nymbursku Radovana Staňka. Obecní peníze měl rozkrádat ve spolupráci s účetní obce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies