VYBERTE SI REGION

Když něco od života chcete, tak to od života dostanete

Strakonice - Rozhovor s reprezentačním brankářem Alexanderem Salákem a jeho ženou Michaelou

20.9.2016
SDÍLEJ:

Alexander Salák na tréninku v Českých Budějovicích.Foto: Deník/ Jaroslav Sýbek

Vladimír Nadrchal, Jiří Holeček, Petr Bříza, Roman Turek, Dominik Hašek, Roman Čechmánek, Milan Hnilička, Jakub Kovář, Ondřej Pavelec, Tomáš Vokoun . . . Co jméno, to reprezentační hokejový brankářský pojem. A kolik dalších jsme jich nejmenovali! Ale jedno jméno v seznamu rozhodně chybět nemůže – Alexander Salák. Brankář světové extratřídy a kvalit. Muž, který šíří jméno českého sportu a strakonického hokeje stejně jako předchůdce Roman Turek.

Proč hokej? Byla to náhoda, nebo zapracoval fakt, že váš otec je voják z povolání, kde je každodenní dril nutností a málo platné, každý otec by rád měl syna v NHL.

Ne, ne, naši rodiče byli vždy velmi liberální, takže si myslím, že jim to bylo tak nějak jedno. Ono se to ve Strakonicích tolik neprožívalo, a to bylo asi dobře, nebo určitě to bylo dobře. A ani já jsem to nijak moc neřešil ze začátku.
Pamatuji se, že v první třídě přišel někdo do školy, nějaký náborář, abychom to zkusili, tehdy jsem si asi řekl proč ne. Byla to náhoda. Jestli si na to dobře vzpomínám, protože je to už dávno.

Ale no, tak dávno to není…

No, kolik let hraji hokej? Dvacet dva let, dvacet tři.

Co budete jednou dělat, až nebudete hrát hokej? Máte nějakou vizi?

Nemám vizi. Chci být šťastný. A směřuji svůj život k tomu. Hokej mi v tom dává krásnou svobodu. Což nevím, ale doufám, je to jakýsi můj plán, že budu svobodný a víceméně nezávislý. A na to se těším.

Je ve vašem případě svoboda a nezávislost spjata s určitou finanční rezervou, kterou s sebou hokej přinese?

Ano, takhle. V tomhle směru si myslím, že to bude fajn. Ale já se moc do budoucna nekoukám. Člověk plánuje, míní a mění.

Nebude vadit, když do rozhovoru zapojím i vaši manželku Michaelu?

Ne, vůbec ne. Ona je chytřejší než já, tak bude lepší, když rozhovor uděláte s ní.

Jaké to je být manželkou hokejisty?

MS: Tak je to takové hodně zajímavé. Rozhodně život není stereotypní. Nesmí vám vadit cestování, přizpůsobování se. Když vezmu svůj příklad, tak za posledních devět let jsme téměř každý rok někde jinde. Neustále někde lítáme, něco zařizujeme. Vybavujeme bydlení, hledáme školky, pak se zase stěhujeme zpátky.

Jak Středoevropan zvládá přechod do Finska? Přece jen trvalá temnota během zimy. Lidé tam často trpí depresemi z nedostatku světla?

AS: Já musím říci, že mně se ve Finsku žilo úplně nejlépe. Lidé mi tam přišli vyspělejší. Zkrátka mně to tam sedlo. Finsko, Švédsko jsou rázné země. Jsou sice rozdílné, dělají si ze sebe vzájemně legraci. Jak se k vám lidé chovají ať v pracovním vztahu nebo osobním, jsou zkrátka o něco dál než my. Tady je spousta lidí zblblých z komunizmu, a to nemluvím o Rusku, tam to trvalo dvakrát déle. A společnost to poznamená.

Když jste se dotkl otázky Ruska a sepjatosti s bývalým režimem, jak jste fungoval v této zemi, jací jsou tam lidé?

No víte, nechtěl bych to zobecňovat, protože to vás vždy zatáhne někam, kde to nemá být. Devadesát devět procent lidí jsou naprosto bezvadní, ochotní, dokáží vám pomoci, jsou obyčejnými lidmi. Ten markantní rozdíl je spíše v pracovním vztahu. Ve Finsku, když se nám zpozdila výplata o den, ihned se to řešilo a manager byl rozhodnut, pokud se situace bude opakovat, klub zrušit, abychom mohli vydělávat peníze jinde. Tam je podobné selhání otázkou osobní prestiže. V Rusku se něco takového nemůže stát. Zpoždění výplaty tam nikdo neřeší.

Paní Saláková, vnímáte to stejně?

Myslím, že ano. Ale hlavně, mně je dobře všude, kde jsme spolu. Umím být šťastná všude na světě. Pro nás není podstatné, kde jsme, ale důležité je, že jsme pohromadě.

Ameriku tedy neplánujete? Je to vlastně na vaší vůli, kde budete hrát?

Možná bych si to chtěl zkusit ještě jednou, ale nevím! Už jsem starší a dnes je to v Americe ohromný byznys a jsou mladší kluci, hladoví, kteří jsou na tom výkonnostně stejně jako já, není tam žádný velký rozdíl. Myslím si, že pověstné dveře jsou pro mě už trochu zavřené.

Jak vychováváte své děti? Vedete je ke sportu? Chcete, aby vás některý z vašich synů následoval?

Samozřejmě k tomu mají blízko, protože jsou se mnou na zimáku. Ale nejsme rodiče, kteří by děti do něčeho nutili. Pro nás je důležité, aby byly šťastné. To, co bychom jim chtěli předat, je vědomí toho, že jsou v životě zodpovědné samy za sebe a jak si to ve finále udělají, tak na ně budeme hrdí tak či tak.

Vraťme se na chvíli k hokeji. Jak, Sašo, zvládáte odvrácenou stranu popularity, a to ve chvíli kdy se zápas či sezona nepovedou a média vás ze samé špičky nechají propadnout?

Dobře. Existuje jedno otřepané klišé, kdo nic nedělá, nic nezkazí. Odehraných zápasů jsou stovky a je jasné, že někdy se něco nepovede. A najednou přijdou lidé, kteří budou křičet a ukazovat – tady se mu to nepovedlo, on není dobrý, on je špatný. Vyškrábnou z toho celku jen to zlé. Tak tohle mně vůbec netrápí. Vždy jsem dělal sport naplno a poctivě a když z toho mám právě tyhle pocity, pak mně podobné řeči netrápí. A myslím si, že netrápí nikoho ze sportovců. To spíš trápí zakomplexované lidi.

Vaším rodištěm jsou Strakonice. Jste patriot? Přemýšlíte o tom, že byste se vrátil tam, kde máte kořeny?

To je dobrá otázka, na kterou nemám odpověď. Myslím, že se nevrátím, ale rád se vracím. Vždy je mi ve Strakonicích příjemně. Mám tam rodiče, sourozence, ale ten život, ve který věřím, tím myslím neulpívání na věcech a místech a poznávání nových míst, si myslím, že je hrozně krásný. Od svých patnácti, kdy jsem odešel do Budějovic, pak Finsko, Švédsko odpoutání od rodiny proběhlo docela hezky a jsem rád, když se vracím.
MS: Určitě bychom byli raději, kdyby rodina byla blíž, ale že bychom si nějak zvlášť stýskali, to ne. Myslím, že se nepotřebujeme vrátit. Ani jsme nebyli vychovaní v utvrzení, že tady máme domov a sem se musíme vrátit.

Alexander Salák (vpravo) a Roman Červenka na tréninku hokejové reprezentace.Co byste chtěl vzkázat do Strakonic?

Nemám touhu něco lidem říkat. Ať si každý žije podle svého a je šťastný. Nemyslím si, že bych byl tou osobou, která by měla být něčím vzorem a rozdávat rozumy. Obávám se, že každý, kdo rozumy rozdává, si je někde přečetl a říká něco, co už bylo dávno řečeno. Každá duše je originál a co platí pro mě, neplatí pro jiného, každý si to musí prožít sám a najít si v životě to, co potřebuje. Mentorovat není mé duši blízké.

Jste poměrně už velká rodina. Jak vás změnilo narození prvního dítěte?

AS: Já si myslím, že jsme skvělí, úplně stejně jak jsme byli. Myslím si, že lidé se až tak moc nemění. Nevnímal jsem nějaký velký zlom. My jsme zůstali stejní, jak jsme byli předtím. Život byl fajn a s dětmi je to ještě lepší.
MS: Před dětmi jsme byli ti mladí, co si užívají života a od pětadvaceti let, co máme děti, já si nedovedu představit, že bych ten čas vyplňovala ničím. Život by byl smutný, moc smutný. A rodičovské povinnosti bychom rozhodně nikdy nenechávali až po kariéře.
AS: Já si vlastně ani nepamatuji, co jsem před rodinou dělal. A když mi někdo řekne, že si chce užívat života, tak úplně nevím, co to znamená. Co to je užívání života?

Nahráváte mi na otázky. Co to je užívání si života?

V mých očích to znamená žít v přítomném okamžiku. Tady a teď. Cítit se šťastný. My se nijak neomezujeme. Cestujeme, máme se rádi.

Jste věřící?

Jsme oba věřící.

Jak svoji víru prožíváte?

To má každý jinak. Někdo tomu říká Buddha, pro mě osobně je to energie, co je kolem nás. V naší kultuře je to křesťanství a já věřím, že tady ta síla energie je.

Jak děti zvládají cestování? Musí si zvykat na jiné prostředí, nové kamarády, jazykovou bariéru?

MS: Minulý rok začali oba kluci chodit do školky na Sibiři. Určitě záleží na tom, jaké prostředí vyberete. Vychovatelky si děti vzaly, pochovaly a děti s tím neměly jediný problém. Kluci si obrovsky rychle zvykli a během chvilky začali mluvit rusky. Ze začátku se domlouvali rukama, nohama a když jsme odlétali, tak starší syn mluvil rusky lépe než já. Děti jsou jako houby.
AS: Budou otrkaní a v životě se jim tahle zkušenost neztratí.
MS: Díky této zkušenosti jsou společenští, nikdy se mi nestalo, že by řekly já tam nechci, já se bojím. Nic takového.

Jak jste vnímal hokej jako dítě? Měl jste sen, jasnou představu, že jednou budete vynikat v hokeji?

Myslím, že každé dítě má takové sny. A to je dobře, ať žijí své sny, že jednou budou hrát v NHL. Mně se to povedlo, jsem za to šťastný. Když my jsme byli v tom věku, tak to nebylo tak dané. Dneska někteří rodiče to berou tak moc profesionálně, že zhmotňují své sny, které se jim samotným nepovedlo naplnit. Pak je na děti vyvíjený obrovský tlak, pak se nedaří dětem, děti jsou z toho nešťastné, rodiče nešťastní. To u nás nebylo. A možná je to jeden z důvodů, proč se to povedlo.

Spousta lidí si stěžuje na to, že štěstí postrádají. Něco hledají…

No to je právě ono, lidi pořád něco hledají. Stěžují si, že něco nejde. Já mám takovou filozofii, že když něco od života chcete, tak to od života dostanete. Tak je to ve vesmíru zařízené. Ale musí to chtít vaše duše.

Pro kluky ze Strakonic jste jistě vzorem. Nemyslíte, že by bylo dobré navštěvovat Strakonice a s dětmi trénovat?

Zřídka kdy se nějaká akce naskytne a já rád přijedu, ale příliš mě do Strakonic poslední dobou nezvou. Asi moje přítomnost není akutní.

Narodil se 5. ledna 1987 ve Strakonicích. Prvními trenéry v HC Strakonice byli Ladislav Vošta a Stanislav Kašpar. V dorostu se přesunul do Č. Budějovic, kde působil do roku 2006. Má na kontě 11 utkání v reprezentaci do 17 let a 5x hájil branku „dvacítky". Byl účastníkem MS do 18 let v ČR 2005, kde byl dvojkou Ondřeje Pavelce. V sezoně 2005/6 chytal také II. národní ligu, když nastoupil dvakrát za Strakonice a jednou za Tábor. V létě 2006 odešel do Finska a záhy v roce 2009 do klubu NHL Florida Panthers. Do A-týmu reprezentace byl poprvé povolán na Channel One Cup 2008. Trenér Vladimír Růžička jej zařadil i do přípravy na MS 2009. Před sezonou 2010/11 se stal novou posilou Färjestads BK ve Švédsku. V roce 2011 přestoupil do USA do týmu Chicago Blackhawks, odkud se vrátil zpět do Švédska. Pak ho hokejová hra zavedla do SKA Petrohrad v KHL a později do HK Sibir Novosibirsk. Od svého návratu do Evropy v roce 2012 je stabilním členem reprezentace, účastnil se i MS 2013. V lednu 2014 ho trenér Alois Hadamczik nominoval na ZOH v Soči. Vladimír Růžička jej nominoval na mistrovství světa 2014 (4. místo). Růžička jej označil za brankářskou jedničku na mistrovství světa 2015 pořádaném v České republice. V průběhu druhého utkání byl však vystřídán Ondřejem Pavelcem, který chytal i v následujících utkáních.

Autor: Markéta Bučoková

Autor: Redakce

20.9.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Ústavní soud ve středu rozhodne o stížnosti vyhoštěného Iráčana

Brno - Ústavní soud (ÚS) ve středu vyhlásí nález s přímou vazbou na uprchlickou krizi a právní úpravu azylu v Česku. Rozhodne o stížnosti Iráčana zajištěného loni v listopadu a brzy poté vyhoštěného do vlasti. České orgány se podle stížnosti vůbec nezabývaly jeho obavami z mučení a násilí. Policie údajně také nezohlednila jeho úmysl požádat o mezinárodní ochranu.

Povstalci v Halabu řekli Američanům, že město neopustí

Damašek - Povstalci v syrském Halabu oznámili Spojeným státům, že obléhanou východní část města neopustí. Reagovali tak na výzvu Moskvy, která je prý připravena jednat s Washingtonem o stažení všech rebelů. Informovala o tom agentura Reuters. Podle syrského vojenského zdroje má Damašek v plánu získat plnou kontrolu nad Halabem během několika týdnů.

Z izraelského nákupu ponorek prý bude profitovat i Írán

Tel Aviv - Aféra kolem nákupu dalších tří ponorek pro izraelskou armádu nabrala nové obrátky. Objevily se totiž informace, že v německé společnosti ThyssenKrupp, která je měla dodat, má podíl i úhlavní nepřítel židovského státu Írán. Informovala o tom agentura AFP.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies