VYBERTE SI REGION

Knihou příběhů pomáhá vyhrát válku s drogami

Jižní Čechy - Známé heslo Kdo uteče, vyhraje neplatí v případě, když před životními problémy a nepříjemnými situacemi utíkáme pomocí drog. Problematikou závislostí na návykových látkách se již dvacet let zabývá českobudějovický výtvarník Bedřich Čermák (1944), který působí jako arteterapeut v Psychiatrické léčebně Červený Dvůr na Českokrumlovsku. Příběhy pacientů a recept, jak pomoci lidem ohroženým drogami, sestavil do knihy Máme doma feťáka aneb Abeceda osudů, kterou vydala brněnská společnost Facta Medica. Vydavatel Boris Skalka ji v pondělí přivezl a předal autorovi přímo v léčebně.

20.11.2015
SDÍLEJ:

MÁME DOMA FEŤÁKA. Tak se jmenuje kniha arteterapeuta Bedřicha Čermáka (na snímku) z Psychiatrické léčebny Červený Dvůr. Zařízení na léčbu závislostí na návykových látkách a patologického hráčství bylo založeno roku 1966.Foto: Deník/Jaroslav Sýbek

Jak dlouho už ve zdejší léčebně pracujete? A kdy začal klíčit nápad vydat o pacientech knížku?

Začínal jsem zde v roce 1996, když jsem ještě studoval na Jihočeské univerzitě ateliér arteterapie, který tehdy vedl doktor Kyzour starší. Ten zde v Červeném Dvoře arteterapii zakládal. Zpočátku jsem mu asistoval a později mi úlohu přenechal s tím, že to zvládnu. Od té doby jsem tady pracoval, nejdřív externě a pak na plný úvazek. Mezitím jsem v Českých Budějovicích spoluzakládal tzv. Káčko, K-centrum čili nízkoprahové centrum pro závislé osoby a později jsem Káčko vedl v Českém Krumlově.

V zařízeních při rozhovorech s klienty a s pacienty jsem zjistil, že je zapotřebí nějaká kniha nebo jakýsi breviář s návodem. Protože zvláště rodiče a partneři závislých byli neinformovaní nebo měli zkreslené informace, co se s jejich dítětem a partnerem děje.

Jezdili jsme po školách a kulturních střediscích a vykládali jsme a vykládali. Tehdy jsem si řekl, že by bylo dobré dát všechny informace souhrnně dohromady. Různě už sice vyšly tiskem, protože K-centra a další nezdravotnická zařízení se snaží informovat a dělat osvětu, ale publikované materiály byly hodně roztříštěné. Po nástupu internetu se začaly informace objevovat i tam, ale shrnující publikace žádná nebyla.

Navíc jsem byl osobně dost otřesený tím, co všechno jsem od klientů a pacientů vyslechl. Jaké mají životní osudy, co je k drogám vedlo a co jim bránilo, aby se z kolotoče a ze spirály, která je stahovala níž a níž, dostali. Řekl jsem si, že bude dobré veřejnosti, zvláště mladým lidem a hlavně rodičům těchto mládenců a dívek, informace podstrčit, sdělit a nabídnout. A tak jsem začal jejich příběhy sbírat. Pak jsem si vymyslel koncepci knihy, kterou byla jakási abeceda od A do Z, protože každý příběh je trošku jiný.

Komu si myslíte, že vaše kniha především pomůže a kdo by po ní měl hlavně sáhnout?

Napsal jsem to hned v jejím úvodu. Kniha je určena pro rodiče, partnery a partnerky nebo přátele lidí, kteří se už v problému závislosti na nealkoholových drogách ocitli. Knížka se netýká alkoholiků, ale je o nealkoholových drogách a jak to s nimi u nás vypadá. Jaké jsou a jak se k nám dostaly, co způsobují a kdo má zájem na tom, že se stále znovu a znovu objevují další. Uvádí možnosti léčby, popisuje terapeutické komunity, poskytuje adresy a informace nebo i slovníček. Kniha ale hlavně zachycuje pohled do života jednotlivých kluků a holek, kteří drogám propadli.

Ročně se ve zdejší léčebně vystřídají stovky pacientů, kteří se léčí ze závislosti. Není to pro výtvarníka přece jenom příliš depresivní prostředí a práce?

Američané už kdysi slovy svého prezidenta vyhlásili drogám válku. Po létech ale nyní sami konstatují, že válku s drogami prohráli. A vypadá to, že prohrál celý svět. Protože řešení, které znají asijské státy, kde se za obchod s drogami popravuje, by asi naše evropská kultura nepřijala. Takže to vypadá, že i u nás je velký tlak na politiky, aby se zlegalizovala marihuana či aby se tresty snížily na minimum a z trestných činů se staly přestupky. Osobně se domnívám, že existuje i lobbistický tlak těch, kteří se kolem drog, ať už syntetických nebo přírodních, pohybují.

Možná tomu silnému tlaku podlehneme také. Brzo bude možná skutečně záležet jen na každém člověku a jeho rodině a prostředí, ve kterém vyrůstá, jestli si bude potřebovat život kolem sebe vylepšovat přes návykové látky, a nebo jestli situaci ustojí i bez nich.

Ovšem spíš záleží na výchově, na tom, jak se člověk k životu a řešení situací postaví. Ti, co chtějí mít vše rychle a hned, si asi říct nedají a budou drogy užívat vesele dát. A my je za to nebudeme trestat. Ano, i to je možné.

Změnili se vaši klienti a pacienti za těch 20 let, co jim pomáháte?

Domníval jsem se, že je to s nimi stále horší, a možná to vyplynulo i z únavy z dlouholeté praxe, která je mnohdy až stereotypní. Měl jsem za to, že nové generace hrubnou, nemají žádnou vizi nebo esprit. Udělal jsem si proto malý srovnávací test. Pracuji s obrázky, tak jsem srovnával znaky z obrázků před 15 lety se současnými. Zjistil jsem ale, že to není o nic horší, ba v některých případech je to i lepší než dříve. Dnešní generace má hodně informací a ví víc, než věděla generace před 20 lety. Ale stejně jako generace naše či našich rodičů se i oni dostávají do situací, které sami nezavinili, jsou pro ně komplikované a těžké. Nikdo jim v tu chvíli nerozumí, neporadí a oni raději od řešení složité situace utečou. Bohužel rodina ani školství nejsou dostatečnou zárukou, že se v dětech vytvoří dostatek předpokladů a schopností se bránit, aniž by musely od problému utéct. Je to v podstatě boj o existenci: Buď uteču, nebo bojuji. Užívání drog se dá brát jako útěk. A když člověk celý život utíká, je to takový celoživotní „prchlík".

Pracujete s pacienty prostřednictvím jejich výtvarných prací. Jsou mezi nimi dobří malíři?

No to bych řekl! Vždycky se mezi třiceti pacienty objeví dva nebo tři, kteří jsou výteční. Někteří až tak, že jsou schopni malováním se živit. Ale když je mezi pacienty profesionál výtvarník, tak s ním se toho po výtvarné stránce moc dělat nedá.

Arteterapie je v principu o tom, že používám výtvarnou tvorbu jako metodu, kterou se chci dostat k cíli. A cílem je změna dosavadních životních algoritmů. Artererapie v léčebném procesu slouží jako rentgenový snímek do vědomí a hlavně do nevědomí autora. Ten musí na chvíli vypnout rozumové regulační principy. A to profesionální výtvarník neudělá, neboť maluje stále podle svého.

Autor: Radek Gális

20.11.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Švýcaři otevírají nejdelší tunel světa

Historický moment. V neděli 11. prosince 2016 se pro pravidelný provoz otevře Gotthardský železniční tunel. V jeho případě se podařilo něco neskutečného – stavitelé dodrželi rozpočet schválený už na počátku 90. let.

Spisovatel Jiří Stránský: Škoda každého dobrého slova, které se neřeklo

Praha /ROZHOVOR/ - Autorem oblíbených dětských knih O dešťovém kameni, Povídačky pro moje slunce nebo Perlorodky je spisovatel a scénárista Jiří Stránský (85). Čtenáři a diváci jej přitom znají více jako autora filmů Zdivočelé země, Bumerangu či Štěstí, zachycujících atmosféru komunistického režimu a života politických vězňů v kriminálech a lágrech. „Slíbil jsem ve vězení básníkovi Honzovi Zahradníčkovi, že podám svědectví o lidech, kteří s námi seděli," říká Jiří Stránský, který připravuje další tři scénáře, povídkové knížky a prozrazuje, že brzo vyjde kniha Doktor vězeňských věd, kterou napsali s novinářkou Renatou Kalenskou.

Starosta Pískové Lhoty na Nymbursku byl obviněn z rozkrádání obecních peněz

Písková Lhota /FOTOGALERIE/ - Zpronevěra a zneužití pravomoci úřední osoby. To jsou dva trestné činy, z nichž policie obvinila šestačtyřicetiletého starostu Pískové Lhoty na Nymbursku Radovana Staňka. Obecní peníze měl rozkrádat ve spolupráci s účetní obce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies