Jak dlouho už ve zdejší léčebně pracujete? A kdy začal klíčit nápad vydat o pacientech knížku?

Začínal jsem zde v roce 1996, když jsem ještě studoval na Jihočeské univerzitě ateliér arteterapie, který tehdy vedl doktor Kyzour starší. Ten zde v Červeném Dvoře arteterapii zakládal. Zpočátku jsem mu asistoval a později mi úlohu přenechal s tím, že to zvládnu. Od té doby jsem tady pracoval, nejdřív externě a pak na plný úvazek. Mezitím jsem v Českých Budějovicích spoluzakládal tzv. Káčko, K-centrum čili nízkoprahové centrum pro závislé osoby a později jsem Káčko vedl v Českém Krumlově.

V zařízeních při rozhovorech s klienty a s pacienty jsem zjistil, že je zapotřebí nějaká kniha nebo jakýsi breviář s návodem. Protože zvláště rodiče a partneři závislých byli neinformovaní nebo měli zkreslené informace, co se s jejich dítětem a partnerem děje.

Jezdili jsme po školách a kulturních střediscích a vykládali jsme a vykládali. Tehdy jsem si řekl, že by bylo dobré dát všechny informace souhrnně dohromady. Různě už sice vyšly tiskem, protože K-centra a další nezdravotnická zařízení se snaží informovat a dělat osvětu, ale publikované materiály byly hodně roztříštěné. Po nástupu internetu se začaly informace objevovat i tam, ale shrnující publikace žádná nebyla.

Navíc jsem byl osobně dost otřesený tím, co všechno jsem od klientů a pacientů vyslechl. Jaké mají životní osudy, co je k drogám vedlo a co jim bránilo, aby se z kolotoče a ze spirály, která je stahovala níž a níž, dostali. Řekl jsem si, že bude dobré veřejnosti, zvláště mladým lidem a hlavně rodičům těchto mládenců a dívek, informace podstrčit, sdělit a nabídnout. A tak jsem začal jejich příběhy sbírat. Pak jsem si vymyslel koncepci knihy, kterou byla jakási abeceda od A do Z, protože každý příběh je trošku jiný.

Komu si myslíte, že vaše kniha především pomůže a kdo by po ní měl hlavně sáhnout?

Napsal jsem to hned v jejím úvodu. Kniha je určena pro rodiče, partnery a partnerky nebo přátele lidí, kteří se už v problému závislosti na nealkoholových drogách ocitli. Knížka se netýká alkoholiků, ale je o nealkoholových drogách a jak to s nimi u nás vypadá. Jaké jsou a jak se k nám dostaly, co způsobují a kdo má zájem na tom, že se stále znovu a znovu objevují další. Uvádí možnosti léčby, popisuje terapeutické komunity, poskytuje adresy a informace nebo i slovníček. Kniha ale hlavně zachycuje pohled do života jednotlivých kluků a holek, kteří drogám propadli.

Ročně se ve zdejší léčebně vystřídají stovky pacientů, kteří se léčí ze závislosti. Není to pro výtvarníka přece jenom příliš depresivní prostředí a práce?

Američané už kdysi slovy svého prezidenta vyhlásili drogám válku. Po létech ale nyní sami konstatují, že válku s drogami prohráli. A vypadá to, že prohrál celý svět. Protože řešení, které znají asijské státy, kde se za obchod s drogami popravuje, by asi naše evropská kultura nepřijala. Takže to vypadá, že i u nás je velký tlak na politiky, aby se zlegalizovala marihuana či aby se tresty snížily na minimum a z trestných činů se staly přestupky. Osobně se domnívám, že existuje i lobbistický tlak těch, kteří se kolem drog, ať už syntetických nebo přírodních, pohybují.

Možná tomu silnému tlaku podlehneme také. Brzo bude možná skutečně záležet jen na každém člověku a jeho rodině a prostředí, ve kterém vyrůstá, jestli si bude potřebovat život kolem sebe vylepšovat přes návykové látky, a nebo jestli situaci ustojí i bez nich.

Ovšem spíš záleží na výchově, na tom, jak se člověk k životu a řešení situací postaví. Ti, co chtějí mít vše rychle a hned, si asi říct nedají a budou drogy užívat vesele dát. A my je za to nebudeme trestat. Ano, i to je možné.

Změnili se vaši klienti a pacienti za těch 20 let, co jim pomáháte?

Domníval jsem se, že je to s nimi stále horší, a možná to vyplynulo i z únavy z dlouholeté praxe, která je mnohdy až stereotypní. Měl jsem za to, že nové generace hrubnou, nemají žádnou vizi nebo esprit. Udělal jsem si proto malý srovnávací test. Pracuji s obrázky, tak jsem srovnával znaky z obrázků před 15 lety se současnými. Zjistil jsem ale, že to není o nic horší, ba v některých případech je to i lepší než dříve. Dnešní generace má hodně informací a ví víc, než věděla generace před 20 lety. Ale stejně jako generace naše či našich rodičů se i oni dostávají do situací, které sami nezavinili, jsou pro ně komplikované a těžké. Nikdo jim v tu chvíli nerozumí, neporadí a oni raději od řešení složité situace utečou. Bohužel rodina ani školství nejsou dostatečnou zárukou, že se v dětech vytvoří dostatek předpokladů a schopností se bránit, aniž by musely od problému utéct. Je to v podstatě boj o existenci: Buď uteču, nebo bojuji. Užívání drog se dá brát jako útěk. A když člověk celý život utíká, je to takový celoživotní „prchlík".

Pracujete s pacienty prostřednictvím jejich výtvarných prací. Jsou mezi nimi dobří malíři?

No to bych řekl! Vždycky se mezi třiceti pacienty objeví dva nebo tři, kteří jsou výteční. Někteří až tak, že jsou schopni malováním se živit. Ale když je mezi pacienty profesionál výtvarník, tak s ním se toho po výtvarné stránce moc dělat nedá.

Arteterapie je v principu o tom, že používám výtvarnou tvorbu jako metodu, kterou se chci dostat k cíli. A cílem je změna dosavadních životních algoritmů. Artererapie v léčebném procesu slouží jako rentgenový snímek do vědomí a hlavně do nevědomí autora. Ten musí na chvíli vypnout rozumové regulační principy. A to profesionální výtvarník neudělá, neboť maluje stále podle svého.