Volání po zkušených vedoucích, kteří při koledě doprovodí nezletilé krále, ukonejší slzičky po hulvátském odmítnutí nerudných partají či ochrání před dotěrným voříškem, jsem ani letos neodmítl a těšil se na reakce lidí, jimž u dveří zvoní koledníci.

Tři jsou přece čtyři

Sraz máme ve čtvrtek před 16. hodinou ve 4. třídě českobudějovické ZŠ L. Kuby ve čtvrti Rožnov. Vedoucí skupinky Iveta Mikulenková z Diecézní charity a učitelka místní školy Hana Březinová navlékají děti do pestrých oděvů a upravují jim korunky na hlavách. Kamarád Zdeněk přivedl dceru Adélku, její bratr už koledoval počátkem týdne, a dvojčata musejí mít přece stejný pocit užitečnosti. Ještě nalíčit černého vzadu, nafasovat igelitovou tašku s pytlíky cukříků, kalendáříky pro dárce a posvěcenými křídami k psaní požehnání, a můžeme vyrazit.

„Budete mít na starosti tyhle čtyři děti, protože chtějí chodit spolu," říká mi Martina Langová, koordinátorka z Dobrovolnického centra, která nám rozdala k pokladničkám i průkazky a mapky. Žádný problém, už z četby přece vím, že tři mušketýři byli také čtyři. Představíme se s králi a mně se po třech hodinách podaří zapamatovat si jejich jména: Liduška, Martička, Toník a Anička. Uf.

… a můžeme vyrazit do ulic. Zleva Lída, Anička, Marta, Toník a autor reportáže jako zkušený vedoucí skupinky koledníků číslo 40.

Dívám se do mapy a zjišťuji, že naším rajonem jsou ulice až za vlečkou vzdálené odtud asi sedm minut královské chůze.

„Viďte, že se zastavíme u našich," žadoní děti, sotva vyjdeme ze zahrady od družiny. Protože to máme cestou a nejde o žádnou zacházku, melouch s kasičkou neodmítnu. „Je fajn koledovat u příbuzných, protože nás znají a těší se, že přijdeme," rozumuje Anička, která už chodí na biskupské gymnázium.

„Králové!" ozývá se volání za zády. Otáčíme se a vidíme, jak z okna v patře domu na nás mává starší paní. Vracíme se k ní, začíná to dobře. „My tři králové jdeme k vám, štěstí, zdraví vinšujem vám…" spustí odvážně tenké hlásky a paní dojatě naslouchá. Nejsem žirafa, ale má ruka do okna dosáhne a první stokoruna mizí v otvoru zapečetěné pokladničky se znakem charity. „Nechcete napsat požehnání na dveře?" ptá se Anička jako ta černá vzadu, a paní že chce. „Počkejte, dcera vám přijde otevřít," a za chvíli už jsou děti za brankou. Bílé dveře je sice zarazily, ale nakonec se křída rozjela po tmavé zárubni. Bílý nápis K + B + M + 2016 se v následujících chvílích vyloupne ještě mockrát a děti se budou spolu i trochu handrkovat, kdo že se křídy ujme. Právo na psaní požehnání mají samozřejmě jen u svých příbuzných, to je bez řečí.

Koledník na díly

Melouchy jsou za námi, příbuzní krmí pokladničku bankovkami i mincemi, a radují se ze šikovnosti a roztomilosti svých dětí a vnoučků. Cestou jsme se stavili na Lidické u kamarádů Ivoše s Vlaďkou, kteří ani letos nezklamali, a pak zvoníme u dalších štamgastů Tříkrálové sbírky, kteří bydlí hned za vlečkou. „A vida, králové jsou čtyři, jakpak se jmenujete?" ptá se štědrý pán koledníků. „Jednoho krále máme s sebou na náhradní díly," smějeme se.

Překračujeme Lidickou ulici a jsme u domů, které máme vyznačené fixou na mapách. „Tady se svítí, zavoníme," říká Anička a pak dychtivě čekáme, zda se někdo objeví a otevře. „Minule se nám stalo, že se lidé dívali oknem, ale neotevřeli," vzpomíná Anička, která je letos s případným odmítnutím smířená. „Vždyť je jedno, zda nám lidi něco dají, my jim zazpíváme koledu a popřejeme do nového roku," říká. Ale kdepak, dnes se štěstí od nás nehne. Z domu vycházejí starší manželé a s radostí naslouchají koledě, dokonce se přidávají. Do pokladničky strkají složenou bankovku a na dně ještě cinknou asi dva svatí Václavové. Tak ještě napsat požehnání, a jdeme o dům dál.

I tady jsme přijati vlídně a radost nás neopouští po celou dobu. Jen jedna paní se omlouvá, že má děti už vykoupané, takže neotevře, ale zato přiskakuje jiná od blízké zastávky a než nastoupí do přijíždějící dvojky, hodí nám do pokladničky pár mincí. Dětem září tváře, zvoní, zpívají, děkují, píší monogramy a radují se z cukrovinek, které dostávají na přilepšenou. „Tahle je pro vás," podává mi Anička jeden balíček čokolády. Co myslíte, vzal jsem si?

Dvě hodiny utečou jak voda v Malši, z vyznačených ulic jsme prošli sotva pětinu. Děti jsou veselé a dovádí, po únavě ani stopy. „Mohla bych chodit pořád," říká Liduška. „Mně se to také moc líbí," přidává se Martička. „Nohy mě ještě nebolí," říká nejmenší Toník, kterého občas zvedám, aby rukou prvňáčka napsal na dveře písmena s letopočtem. A že je občas napíše jen tam, kam dosáhne? No a co. „A já zpívám sóla," chlubí se ta černá vzadu, co vystrkuje bradu.

Dárce ze stupátka

Štědrý popelář děti potěšil.Kolem už je tma, Martička si přidržuje prasklou korunku a děti po očku sledují pokladničku na krku jednoho z králů, která začíná těžknout. Od Lidické přijíždí popelářský vůz. „Hele, králové," volá vesele mladý muž a seskakuje ze stupátka. Rozepíná kombinézu, vytahuje z vnitřní kapsy peněženku a dává dětem příspěvek. Tak tohle jsme nečekali. „Hlavně, ať je vidět nápis naší firmy .A.S.A.," směje se muž, když si všimne, že fotím.

Vracíme se ke škole, abychom stihli dohodnutý čas. „Lidé byli štědří a otvírali nám všude," hlásí Anička a podává Martině pokladničku. Děti se převlékají, černá se myje a vtom přicházejí do třídy další děti. „Bylo to hezké, dostali jsme i čokoládu," raduje se desetiletá Adélka, která do téhle školy chodí.

Doprovod na suchu

Králové se dělí o cukrovinky, pijí teplý čaj a říkají, co se jim líbilo. „Dělali jsme radost hlavně starším lidem," všimla si Klára. „Líbilo se mi, jak jsme zpívali koledy," svěřuje se Karolína. „Mně se líbilo všechno," shrnuje dojmy Tereza. „Všechno bylo fajn a za rok půjdeme zase," přidává se Nikola. „Děti byly nadšené, až jsme museli brzdit jejich elán," usmívá se vedoucí jedné skupinky učitelka Hana Březinová.

„Bylo to výborné," přidává se její přítel Tomáš Vančura, který je doprovázel. „Lidé byli vstřícní, spíš dávali ti starší, kteří tříkrálovou tradici znají a sami si říkali i o napsání požehnání. Děti dostávaly i bonbony a nám nabídli domácí slivovici, kterou jsme ale odmítli," vzdychne. „Tenhle zážitek si děti budou dlouho pamatovat," dodává Tomáš.

Souhlasím a mrknu na hodiny na zdi. Je sedm, poslední král čeká na rodiče. „Zítra budeme koledovat v Hrdějovicích, nechcete dělat vedoucího skupinky?" zkouší to na mě usměvavá Martina. Odmítám, i když vím, o co asi přijdu.

Tak co, nevydáte se příští rok s námi na koledu i vy?