Podstatnou část života pravnučka vynálezce Františka Křižíka prožila v Americe, a tak se jí do úst tu a tam vkrade anglický výraz, který přeruší jinak bezvadnou češtinu. Na češství si ostatně v celé široké rodině světově proslulého průmyslníka velmi dbali. Jana Nena Schmausová Vydrová spolu se starší sestrou, akademickou malířkou Helenou Schmausovou Shoonerovou, obývá v Bechyni vilu ve čtvrti, která po slavném autorovi první elektrické dráhy nese jméno.

Výjimečná se ale necítí, říká, že každý máme své příhody. Jistě, ale ne každý o nich snil na kolenou Františka Křižíka, který dal světu obloukovou lampu, světelnou fontánu, osvětlení pro Písek i Jindřichův Hradec, Táborsko proslavil již zmíněnou železniční tratí. A také tady „u nás" zemřel, na zámku Stádlci, kousek od Bechyně i Tábora, takže v blízkosti svého obdivuhodného díla.

Máte takového předka a vůbec se necítíte být výjimečná?
Ale vůbec ne. Někdo mi řekne, no vy se máte, to já nezažil, ale já říkám, že každý máme své příhody. Tatínek byl noblesní člověk a když přijdu do Stádlce na hřbitov, vždycky poděkuji, že byli mými rodiči. A říkám, že jestli bude moje páteř alespoň z poloviny tak rovná, jako měl můj pradědeček Křižík, tak jsem vděčná, že jím byl.

Ale patřili jste k honoraci?
Nikdy! Nikdy jsme honorací nebyli a nikdy jsme k ní ani nebyli vedení. Za to také děkuji rodičům, protože díky tomu jsme přežili v jakémkoli režimu a nikdy se nezkompromitovali ani „s nimi" nespolupracovali. Vystupovali jsme jen sami za sebe a naši minulost považuji za vzpomínkovou záležitost. Každý stojíme na vlastních nohách a s tím, co sami vyprodukujeme se také můžeme chlubit.

Tak jste byli alespoň bohatí?
No, asi jsme se měli líp než řada jiných lidí, ale my se sestrou jsme byly vedeny tak, že se může a žije i jiným způsobem. Třeba i Paarovic, kteří sice bydleli na zámku, se chovali normálně, a my taky.

Kdybyste měla něco říct o svých praprarodičích, co by to bylo?
Že prababička Pavlína Křižíková byla velikou dámou, ale že vynikala i praktičností. Pro svého manžela Františka byla ohromnou oporou v různých konáních, protože on byl vysloveně vědecky zaměřený, nehledě na to, že mu porodila osm dětí, které jim ale umíraly, takže prožívala veliké tragédie. Měla nemocné srdce, proto se nedožila tak vysokého věku jako její manžel. A že nakonec jim zbyly jen tři děti: Růžena, Anna a nejmladší Jan. Pradědeček František velmi dbal na češství a byl také velmi lidský. Přitom za Rakouska – Uherska to vůbec neměl lehké. Když můj dědeček Gustav Schmaus spolu 
s Alexandrem Zeyerem, což byl synovec spisovatele Julia Zeyera, založili zednářskou lóži Jana Amose Komenského, začal do ní chodit i pradědeček a jeho syn Jan.

Na vaši bechyňskou vilu se chodí dívat turisté, protože je vnímána jako Křižíkova. Byť po těch krásných dřevěných schodech uvnitř domu skutečně chodil a také tu nocoval, nikdy mu dům fakticky nepatřil. Jak se dostal do vaší rodiny?
Tu vilu koupil můj děda Gustav Schmaus, který si vzal dceru Františka Křižíka Annu, takže ten sem jezdil za svou dcerou. Postavená byla v roce 1918, ale pro bechyňského soudce Štěpničku. Když ji postavili, zemřela mu žena a on ji dal k prodeji. Dědeček Gustav byl také právník, sekčním šéfem ve Vídni, po první světové válce se vrátil domů a v Praze potom pracoval na ministerstvu. Byl ohromně sečtělý, každý měsíc si kupoval knihu. Tuhle vilu si pořídil až k důchodu a nechal si dostavět knihovnu a hudební pokoj. Co jsem se dočetla, původně si s babičkou chtěli postavit vilku ve Stádlci, ale pak se objevila tahle bechyňská, tak ji koupili. Pradědeček jezdil do Bechyně stejně jako za synem na zámek do Stádlce, kde potom i zemřel.

Komu dnes bechyňská vila oficiálně patří?
Spolumajitelkami jsme já se sestrou Helenou.

Kde se váš dědeček setkal 
s Annou Křižíkovou?
Kromě toho, že byl právníkem, byl i muzikantem, výborným violistou a ještě ohromně vtipný a zábavný člověk. Jeho bratr Karel například opustil studia medicíny a zpíval v Berlíně. Když bylo Emě Destinnové osmnáct let a začínala kariéru, chtěla mému dědečkovi zazpívat, aby posoudil, jak jí to jde. A přes umění se seznámil 
i s Annou Křižíkovou. Začal se o ni ucházet, jenže to bylo zrovna v době, kdy její maminka – prababička Pavlína Křižíková ztratila ve čtrnácti dnech dvě děti: asi devatenáctiletého syna a dceru Pavlínku, které bylo šestnáct. Dědeček Schmaus se o Annu ucházel šest let, každý rok se přišel zeptat, zda by ho chtěla. Ona ale byla rozhodnutá starat o maminku. Až ta jí řekla: Anynko, já tu jednou nebudu a Schmaus je slušný člověk, má tě upřímně rád, tak si ho vezmi. Brali se v roce 1901.

Když František Křižík zemřel, byly vám jen dva roky, to si ho asi nepamatujete, že?
Sestra má o něco více vzpomínek, já byla opravdu hodně malá. Ale naštěstí babička Anna byla velmi upovídaná, tak se u nás neustále vyprávělo. Spolu s tím, co jsem si později načetla, si myslím, že toho vím o něm hodně.

Čím byla Anna Křižíková?
Babička uměla hrát na piano, nádherně zpívala, také paličkovala, vyšívala, malovala. Výborně mluvila německy, francouzsky a docela slušně anglicky. Byla velmi sečtělá a společensky obeznámena se vším, co se kolem rodiny dělo. Také cestování bylo velmi časté, což mělo pokračování po smrti její matky Pavlíny, kdy se moje babička stala společnicí svého otce, který byl často zván po celé Evropě. Ještě během posledních let svého života, kdy bydlela s námi v Korunovační ulici, měla na stolku oblíbenou knihu Chemie kolem nás, takže geny měly 
v jejím případě pokračování.

Vy jste lásku k exaktním vědám nezdědila?
Ne, ne, vystudované mám mezinárodní ekonomické vztahy se zaměřením na angličtinu, němčinu a ruštinu. To se mi po opuštění Československa velmi vyplatilo.

Chodily jste v Bechyni do školy?
Já ne, jen Helena tu navštěvovala první obecnou. Protože jsem jí to záviděla, tak jsem jí poctivě nosila alespoň svačiny. V Bechyni jsme ale všichni prožili nádherné momenty s Paarovic rodinou. Vždy jsme byli jeden víkend u nich a jeden u nás. I s dalšími lidmi rodiče pořádali různé společenské záležitosti, třeba se na zámku hrálo divadlo. Sice byla válka, ale v Bechyni se nebombardovalo, takže jsme si ji my, děti, ani neuvědomovaly. Prožívaly jsme tady krásné dětství.

A pak jste obě za pár let z republiky ilegálně utekly…
No ano, já jsem odešla ilegálně v roce 1964 do USA přes Polsko, baltické republiky, Helsinky až do Švédska. Zde jsem osm měsíců čekala na vízum do USA. Jako správný emigrant jsem jela 
z Oslo lodí do New Yorku. Pak do Chicaga, kde už byl můj budoucí manžel. Zde jsme také měli svatbu a já dostala velmi dobře placenou práci v kanceláři Western Electric. Začali jsme si budovat domov, ale naše touha po přírodě nás po dvou letech dovedla na západní pobřeží do státu Washington. V roce 1968 jsme v ČSSR byli zproštěni dvouletého odsouzení a za dva roky získali občanství USA. Pracovala jsem v mnoha profesích, získala jsem 
i certifikát na učení tenisu. 
A posledních deset let jsem působila v prodeji realit. Moje sestra se legálně provdala za francouzsky mluvícího Kanaďana a odstěhovala se do Montrealu.

Teď už žijete trvale v Čechách?
Helena ano, ve vile v Bechyni, já se ale ještě tak na dva měsíce v roce do Ameriky stále vracím, spíš už je to ale jen na takové penzijní přátelské bázi. Také tam žije moje dcera, zatímco syn je 
s rodinou v Praze.

Jezdili jste Křižíkovým vlakem?
My jsme jezdili pořád vlakem, protože jiná doprava nebyla. Když bylo v roce 2003 sté výročí pradědečkovy trati, jeli jsme v původním vagonu. Hodně nás uctívali, pamatuji si, že až moc, protože já na to nejsem zvyklá. Byla jsem ráda, že tu oslavu mohly zažít i moje vnučky z Ameriky.

Do rodinného majetku kromě Stádlce patřil i zámek v Oltyni, kdo se stal univerzálním dědicem po Františku Křižíkovi?
Dědicem Stádlce i Oltyně je Jan Křižík z Bostonu, což je vnuk Františka a syn Jana Křižíka. Když před lety zemřel, převzala dědictví jeho americká manželka. Jenže ta zemřela před dvěma lety, takže nyní o majetku rozhoduje jejich dcera Cathy Křižik se svým bratrem.

Co říkáte na to, že v bechyňském Městském muzeu vybudují expozici Františka Křižíka?
Mám z toho radost, vždyť je tu jeho dráha a přitom tu není muzeum. Chtěla bych, aby se do něj dostala i oblouková lampa, která visela na věži stádleckého zámku. Jde totiž o pravý Křižíkův originál a je to přesně ta lampa, kterou měl na pařížské výstavě. Muzeum by bylo poctou mému pradědečkovi, který přece patří všem, celému národu.