VYBERTE SI REGION

Kůží obšili lana do Temelína i pult na Hrad

Křemže - Otec a syn Zdeněk a Patrik Sládkovi z Křemže si z generace na generaci předali zajímavé řemeslo. Oba se věnují čalounictví a sedlářství. Nyní společně v oboru podnikají

7.4.2013
SDÍLEJ:

Otec a syn Zdeněk a Patrik Sládkovi se kromě čalounictví věnují i téměř zapomenutému řemeslu – sedlářství.Foto: Deník/Martin Tröster

Zdeněk Sládek ze Křemže na Českokrumlovsku se vyučil řemeslu, které je dnes prakticky mrtvé. Je totiž sedlářem. Jen u opravování koňských postrojů a sedel ale nezůstal. Říká totiž, že když chce někdo uspět, nesmí se bát vrhnout i do věcí, které nikdy předtím nedělal. A tak se Zdeněk Sládek stal také čalouníkem a brašnářem.

Jaká byla vaše cesta k sedlářskému řemeslu?
Pocházím se ze selské rodiny z Loučeje u Křemže. Byli jsme ve vsi největší sedláci, součástí našeho hospodářství bylo 20 hektarů půdy. Vyrůstal jsem s pěti sourozenci, takže nebylo jasné, jestli se vůbec něčím vyučím. Po škole jsem začal pracovat v zemědělském družstvu, kde mi pak nabídli, že bych se pro JZD mohl vyučit sedlářem, kovářem nebo kolářem. Naši rozhodli, že budu sedlářem. Tatínek měl totiž coby hospodář vřelý vztah ke koním. A tak jsem se vyučil v Černovicích u Tábora. Zpočátku se mi tam moc nelíbilo, dokonce jsem odtud občas utíkal, ale nakonec jsem se přece jen vyučil sedlářskému a částečně čalounickému i brašnářskému řemeslu.

Věnoval jste se pak řemeslu po celý život?
Po vyučení v roce 1959 jsem nastoupil na vojnu. Jenže po návratu už pro mě uplatnění v zemědělském družstvu nebylo. I proto, že koně v zemědělství stále více nahrazovaly stroje. Odešel jsem tedy opravovat tašky do Českého Krumlova, odkud moje profesní cesta vedla do Českých Budějovic, kde jsem také pracoval jako sedlář a brašnář. A když do důchodu odcházel sedlář pan Čížek, který pracoval v křemežském zemědělském družstvu, nabídl mi, abych nastoupil na jeho místo. Šel jsem do toho a v družstvu mě pak sedlařina živila pětadvacet let. Kromě sedel jsem opravoval také sedačky do traktorů, aut i náklaďáků a různé druhy nábytku.

Nyní se synem provozujete soukromé sedlářství a čalounictví. Kdy jste se rozhodl začít podnikat?
Prakticky hned po revoluci, v devadesátém roce. O svém záměru jsem řekl tehdejšímu předsedovi družstva, protože jsem si v areálu družstva chtěl pronajmout dílnu. Nejdříve si myslel, že si z něj dělám legraci, ale nakonec mi vyšel vstříc. Zanedlouho jsem si ale u našeho rodinného domu ve Křemži přistavěl dílnu, kterou jsme pak museli se synem ještě rozšířit. A i když se nám zdálo, že to bude stačit, už je nám to tady zase těsné.

Daří se vám v podnikání?
Ano, zakázek máme stále hodně. Ale spíše než sedlářství se věnujeme převážně čalounictví. To jsme sice v učení brali jen okrajově, ale když chce člověk na trhu uspět, je třeba, aby byl flexibilní. Nesmíte se bát zkoušet i neznámé věci.
A tak teď zajišťujeme opravy nábytku, ve spolupráci s truhláři vyrábíme i nový nábytek. Zvládáme i opravy autočalounění a motočalounění včetně veteránů. Opravujeme kufry, tašky, stany i prodejní stánky, stejně jako sedla a jezdecké potřeby. A občas k nám ševci posílají zákazníky s rozbitými botami, když si sami nevědí rady. (Smích)
To, že nemáme čas se nudit a často musíme pracovat i o víkendech, je asi dáno tím, že jsem v širokém okolí jediní sedláři. Čalouníků je ale ještě poměrně dost, a tak soudím, že zájem zákazníků ovlivňuje i kvalita provedené práce. Na té si dáváme hodně záležet.

Jaké kuriózní či výjimečné zakázky jste za své sedlářské a čalounické kariéry dostal?
Kůží jsem například potahoval rám zrcadla. Stejně jako desky, kterými byl obložen bar určený do jednoho ze salonků na Pražském hradě. To bylo ještě za prezidenta Václava Havla. Také jsem obšíval kůží silná lana do Jaderné elektrárny Temelín. Prý tam s nimi za pomoci jeřábu zdvihají reaktory a kůže je na lanech důležitá proto, aby se reaktory nepodřely.

Syn čalouník

Svému otci se Patrik Sládek díval pod ruce už coby malý kluk. A přestože vystudoval Zemědělskou fakultu Jihočeské univerzity, cestu k tatínkovu řemeslu si neomylně našel. Dnes je tedy svému otci nepostradatelným parťákem.

Pomáhal jste jako kluk tatínkovi v dílně dobrovolně, nebo vás do práce musel pobízet?
Pozoroval jsem ho rád a postupně mě naučil mnoha věcem. I proto jsem pak v dílně trávil každou volnou chvíli a také prázdniny.

Čalouníkem nebo sedlářem jste se ale hned po škole nevyučil.
To ne, vystudoval jsem českobudějovickou střední zemědělskou školu. Pak jsem se vrhl ještě na studia oboru zemědělská technika na Zemědělské fakultě Jihočeské univerzity. Nakonec mi to ale přece jen nedalo a dálkově jsem se vyučil čalouníkem. Poté jsem se šel učit také sedlářem, ale protože tato škola pro mě velký přínos neměla, v tomto oboru jsem se nakonec nevyučil. Nicméně sedlářství je volná živnost, a tak výuční list pro svoji práci ani nepotřebuji.

Nebyli z vás mistři odborného výcviku nešťastní? Po těch letech praxe u tatínka v dílně jste uměl možná více než oni.
Je pravdou, že jsem toho znal víc než moji spolužáci. Ale lecčemu jsem se také přiučil, zejména práci se starým nábytkem. Hlavně vázání pružin je hodně složité.

Vysokoškolák v učení, to se také příliš často nevidí…
Byl jsem v učilišti trochu jako kuriozita. Když jsem dělal závěrečné zkoušky, už se na mě všichni dopředu těšili. (Smích)

Čím si vás čalounické a sedlářské řemeslo získalo?
Když jsem při práci pozoroval tatínka, vybudoval jsem si časem k řemeslu vztah a snad i cit pro práci. Ani mě tedy nenapadlo jít dělat něco jiného. Navíc tu byla připravená dílna a hromada zakázek od zavedené klientely, takže nebylo proč váhat.

Co pro vás bylo nejtěžší se naučit?
Nejhorší je asi postaru dělat nábytek, vyvázat pružiny a připravit tvar sedáku nebo opěradla. Je to také nejnáročnější na čas.

Pohltí vás někdy práce natolik, že přestanete vnímat čas?
To ano, už se mi to stalo nejednou. Někdy čas, který prací strávím, není ani zaplacený. Ale kolikrát ani nejde přestat, zkrátka se do práce zaberu natolik, že mě pak překvapí, jak čas pokročil. Často pracuji i do noci.

S jakými materiály hlavně pracujete? Jsou i v této oblasti nějaké módní trendy?
Materiálů, které při práci využíváme, je hodně. Od žíní přes africkou trávu, koudel či plachtovinu až ke koženkám nebo přírodním kůžím. Přání zákazníků se s dobou mění. Zatímco dříve se kůží ještě moc nepotahovalo, teď je o ní velký zájem. Pracujeme hlavně s hovězí kůží.

V dílně máte i mnoho strojů. Usnadňují vám výrazně práci?
Technický pokrok nezastavíte, a tak nám stroje při práci pomáhají víc a víc. Ale třeba vyměřit nějaký kus nábytku nebo dát sedáku staré židle nový tvar – tahle práce zbude vždycky na naše ruce.

Už si vychováváte pokračovatele rodinné řemeslné tradice?
Mám syna Patrik, kterému je dva a půl roku. Zatím k řemeslu tedy moc není. (Smích) Rozhodnutí o tom, co bude v životě dělat, nechám čistě na něm. Nutit ho do něčeho by nemělo žádný smysl.

Autor: Martin Tröster

7.4.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Babiš je nejvlivnější Čech. Na vyhlášení v Bruselu ale nebude, je nemocný

Praha – Zatímco v tuzemsku Andrej Babiš schytává kritiku za elektronickou evidenci tržeb a musí vyřešit i svůj střet zájmů, aby postavení politika a podnikatele sladil se zákonem, ve světě ho vnímají jako významnou osobnost. Po ceně časopisu GlobalMarkets pro nejlepšího ministra financí rozvíjejících se evropských zemí za rok 2016 ho nyní bruselský server Politico.eu vybral jako Čecha, který letos nejvíc přispěl k formování Evropy. 

Pes vběhl na cizí pozemek, majitel mu ustřelil přirození. Teď jej soudí

Klatovsko – Nelehký úkol stojí před klatovským okresním soudem. Musí rozhodnout, zda je Zdeněk Skalický (53 let) nebezpečný pistolník, který ustřelil samonabíjecí pistolí psu přirození jen proto, že vběhl na jeho pozemek, nebo šlo jen o nešťastnou náhodu, když se chovatel snažil bránit své ovce před útočícím predátorem.

AKTUALIZOVÁNO

Tragédie u Draženova. Mladý řidič zemřel po střetu s nákladním autem

Draženov - K tragické dopravní nehodě došlo po půl šesté večer na hlavní silnici od Domažlic na Draženov nedaleko odbočkyna Petrovice.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies