8. ledna 2010 požádala paní E. S. ministerstvo zemědělství, aby bylo ve věci vydáno rozhodnutí. Nato OPÚ ve Strakonicích rozhodl, že žalobkyně není vlastníkem specifikovaných nemovitostí. K její žalobě o nahrazení rozhodnutí správního orgánu Okresní soud ve Strakonicích 31. srpna 2010 rozhodnutí OPÚ zrušil, ale krajský soud rozhodnutí změnil a žalobu zamítl. Dovolání paní S. zamítl Nejvyšší soud a stížnost 22. března 2012 odmítl Ústavní soud.
Paní E. S. poté zažalovala Českou republiku zastoupenou ministerstvy spravedlnosti a zemědělství o zadostiučinění za průtahy v řízení před pozemkovým úřadem 425 000 Kč, za řízení před soudy ve výši 50 000 Kč.
Neprožívala stav nejistoty?
Obvodní soud pro Prahu uzavřel, že řízení před soudem ve Strakonicích proběhlo v přiměřené lhůtě. V řízení před pozemkovým úřadem, které probíhalo od 17. prosince 1992 do 4. února 2010, tj. sedmnáct let a dva měsíce, došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v jeho nepřiměřené délce, avšak žalobkyni v důsledku toho nevznikla nemajetková újma. Pozemkový úřad žalobkyni už 6. září 1994 sdělil, že správní řízení nezahájil. Žalobkyně se poté o řízení nezajímala po několik let a až 8. ledna 2010 požádala o vydání rozhodnutí. Řízení tedy pro žalobkyni mělo zcela zanedbatelný význam. Účelem zadostiučinění je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení uveden a v níž byl udržován. Žalobkyně takovýto stav nejistoty neprožívala, a újma jí proto nevznikla.
Městský soud v Praze se 9. října 2013 s tímto právním posouzením věci ztotožnil. Délku řízení před soudy označil za extrémně krátkou. Žalobkyně proti přípisu úřadu nebrojila. I když se tehdy nemohla obrátit na soud, dokud nebyl její návrh projednán správním orgánem, soudmínil, že pokud by se s neformálním přípisem nespokojila a na oprávněnosti svého nároku trvala, jistě by v rámci komunikace s úřadem tento svůj názor vyjevila, případně by se již v té době obrátila na advokáta se žádostí o právní pomoc. Žalobkyně tak neučinila, lze tedy dovodit, že řízení považovala za skončené, a pokud nikoliv, mělo pro ni význam natolik pramalý, že po celou další dobu se o osud svého nároku nezajímala. Odvolací soud proto uzavřel, že žalobkyni nemajetková újma nevznikla.
Paní E. S. podala dovolání k Nejvyššímu soudu ČR (NS). Podle ní odvolací soud bez jakýchkoliv důkazů dospěl ke spekulativnímu závěru, že řízení před úřadem na žalobkyni vůbec nepůsobilo a újma jí nevznikla. Argumentuje, že celých sedmnáct let nevěděla, zda její nárok existuje, a poukazovala na jiný judikát NS, podle kterého je účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený uveden a v níž byl udržován.
Podle NS ale žalobkyně neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Neuvedla, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud odchýlil, ani od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má odchýlit NS. Dovolání tak v části, ve které žalobkyně namítá, že řízení před správním orgánem a před soudy mělo být posuzováno jako jeden celek a že nelze omlouvat úřad, který pochybil, když rozhodnutí vydal až po sedmnácti letech od zahájení řízení, trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud k němu proto v uvedené části nemohl přihlížet.
NS dále konstatoval, že dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. Proto odmítl dovolání v části, ve které směřovalo proti rozhodnutí o nároku žalobkyně na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení před soudy.
Právo přeje bdělým
Konstatoval dále, že v jeho judikatuře nebyla dosud vyřešena otázka, zda mohla žalobkyni vzniknout nemajetková újma v důsledku nepřiměřené délky řízení, která byla způsobena tím, že úřad zaslal pouze neformální přípis (ze kterého vyplývalo, že účastnici řízení nevyhoví), poté byl patnáct a půl roku nečinný, a až na žádost účastnice řízení o vydání rozhodnutí úřad formálně rozhodl. Uvedená otázka proto zakládá přípustnost dovolání žalobkyně.
Vyšel ze závěru, že řízení před OPÚ ve Strakonicích trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu. Vzhledem k okolnostem případu však uzavřel, že žalobkyni v důsledku toho nevznikla újma, neboť od té doby, co obdržela neformální přípis úřadu, nemohla být v nejistotě o tom, jak bude v její věci rozhodnuto.
V řízení o náhradě nemajetkové újmy je odškodňována újma způsobená nejistotou ohledně výsledku řízení. NS připomněl některé své judikáty, podle nichž vydat rozhodnutí v přiměřené době je obecnou povinností orgánů veřejné moci, která má být plněna i tehdy, když účastníci nevyužívají prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení. V jiné věci odvolací a dovolací soud přičetly žalobci k tíži okolnost, že po dobu asi osmi let byl v řízení absolutně nečinný a o průběh řízení neprojevil žádný zájem. Tato okolnost svědčí o marginálním významu řízení pro dovolatele, a rovněž závěru odvolacího soudu, že přiznání finančního zadostiučinění by za těchto okolností bylo v rozporu se zásadou „právo přísluší bdělým".
V této věci z ničeho nelze usuzovat, že by žalobkyně po obdržení přípisu pozemkového úřadu byla v nejistotě ohledně výsledku řízení. Neměla žádný důvod domnívat se, že by pozemkový úřad mohl jejímu nároku vyhovět. Pokud by po zaslání přípisu očekávala, že úřad ještě vydá konečné formální rozhodnutí, které by mohlo znít v její prospěch, pak by úřad o jeho vydání požádala dříve než za patnáct a půl roku od obdržení přípisu. Jestliže o vydání formálního rozhodnutí požádala až s tak výrazným časovým odstupem, lze usuzovat, že o vydání rozhodnutí požádala proto, aby je mohla napadnout žalobou, nikoliv proto, aby se dověděla, jak úřad o jejím nároku rozhodne (neboť to už jí bylo zřejmé z neformálního přípisu).
Nejvyšší soud proto uzavřel, že závěr o vyvrácení domněnky vzniku nemajetkové újmy žalobkyně v důsledku nepřiměřené délky řízení u OPÚ je správný a dovolání proto není důvodné. Proto je zamítl. (30 Cdo 1057/2014)