VYBERTE SI REGION

ROZHOVOR: S trestem smrti jsem počítal, vzpomíná mukl

Jižní Čechy - V říjnu 1951 tehdy čtyřiadvacetiletý Karel Kukal při útěku z jáchymovského lágru unikl těsně smrti a každý nový kalendářní rok je tak pro něj jakýmsi darem života navíc. Zatímco jeho kamarádi byli popraveni, on vyvázl s pětadvacetiletým trestem. Po ruské okupaci v srpnu 1968 utíkal podruhé, tentokrát do švýcarského exilu, kde žije dodnes. Karel Kukal měl mezi spoluvězni mnoho kamarádů z jižních Čech, jejichž jména dodnes nezapomněl.

17.1.2016
SDÍLEJ:

„Mezi mukly byla tenkrát spousta Jihočechů asi také proto, že jižní Čechy byla tradičně katolická oblast,“ vzpomíná Karel Kukal na své kamarády z uranových lágrů, Leopoldova nebo Mírova.Foto: Archiv Karla Kukala a Post Bellum

Když jste v uplynulém roce sledoval v médiích zprávy o vlnách uprchlíků ze Sýrie a dalších zemí, co vás jako bývalého uprchlíka napadalo?

Nevím, zda jsou všichni tito lidé uprchlíci političtí a zda jsou doma opravdu pronásledováni. V této souvislosti ale odsuzuji hlavně takzvaný Islámský stát, který by nejradši islamizoval velkou část světa.

Vy jste se pro své politické přesvědčení dostal do vězení v roce 1948 jako dvacetiletý kluk. Co vás táhlo už v mládí k národním socialistům?

K národním socialistům mne nepřitahoval socialismus, ale skutečnost, že se jednalo o demokratickou stranu, která byla silně protikomunistická. Mezi oběma válkami se jmenovala Česká strana národně sociální. Stal jsem se už členem její mládeže, měl jsem styk i s ústředím, podílel jsem se na diskusích na pražských a brněnských ulicích. Tam jsem se setkal i s Miladou Horákovou, potřásli jsme si tenkrát pravicí a vyměnili pár vět. Měl jsem o ní velmi dobré mínění, prodělala i nacistické věznění. Její proces jsem pak sledoval i ve vězení.

Loni jsme si připomínali 70 let od konce války. Jak válku i na její konec vzpomínáte vy?

Ve vzpomínkách mi pevně utkvěla už heydrichiáda v roce 1942. Nacisté tehdy řádili jak posedlí. Onu noc po atentátu vnikali esesáci do všech bytů a žádali, aby se lidé legitimovali, kontrolovali také všechny cyklisty. Pak popravili stovky či snad tisíce Čechů na popravištích a v koncentračních táborech. Noviny denně otiskovaly jména popravených pro schvalování atentátu.

Bydleli jsme tenkrát v Praze v Jindřišské ulici. Dne 5. května 1945 vysílal rozhlas už ne dvojjazyčně, jenom česky. Obchodníci odstraňovali německé označení svých firem, chodci si připevňovali trikolory na kabátky. Začala bitva o rozhlas, ale nacisté od budovy odtáhli. Němci se opevnili nejprve v budově hlavní pošty, později ve věži zvonice kostela sv. Jindřicha. Zasáhli několik Čechů, kteří volali o pomoc. Stříleli po každém, kdo se jim snažil přiblížit. Pak se stáhli na náměstí Republiky a opouštěli město. To už proti nim povstali jejich dřívější spojenci oddíly generála Vlasova. Chvíli jsem je doprovázel, znal jsem ruštinu. Od Berlína se na Prahu celkem snadno probíjela Rudá armáda, která do Prahy dorazila 9. května. Vlasovci táhli na západ, ale sověti je dohonili u Plas na Plzeňsku a všechny je tam postříleli. Osvobození Pražané tenkrát pobili mnoho Němců.

Svoboda a demokratické poměry nevydržely po válce dlouho. Po únorovém puči v roce 1948 jste se rozhodl bojovat proti komunismu. Tiskli jste ilegální časopis, účastnili se demonstrací. Jak vás dopadli?

Členka naší skupiny Zdenka Hořčíková byla zaměstnána na ústředním sekretariátě strany národně socialistické. Rudí tam odhalovali jakési spiknutí a Zdenku zatkli. V jejím bytě pak nalezli letáky naší výroby a vytloukli z ní, odkud je má. Při výsleších mne tehdy nadměrně mlátili, bylo to na tzv. Pražské čtyřce v Bartolomějské ulici. Můj referent se jmenoval Janoušek, a když mu docházely síly, měl na pomoc řeznického tovaryše. Šéfem na Čtyřce byl tehdy major Pokorný. Rád se chodíval na mé výslechy dívat. Janouška pak přeložili do Koloděj, kde vyšetřovali Slánského skupinu. V té byli i stateční jedinci, kteří si na samotkách nahlas zpívali Internacionálu.

Před soudem stála naše sedmičlenná skupina, ze které už žiji dneska jenom já. Byli jsme podskupinou monstrprocesu s Milanem Chocem, který zastřelil majora Schramma, jenž vyhodil z okna ministra zahraničí Jana Masaryka. Šéfem vyšetřovatelů byl jistý Pešek, velký surovec, který řádil hlavně na Pankráci. Ve vězeních jsem se setkal i s našimi válečnými hrdiny, hlavně v Leopoldově. Mnohé si už nepamatuji, ale byli mezi nimi např. Janoušek, Syrový, Chrást nebo Kutlvašr.

Dostal jste se na Jáchymovsko, kde jste v dolech dobývali uran. Po třech letech jste se rozhodl k útěku.

Tehdy tam panoval krutý režim. Po jakžtakž snesitelném vedení vrchním strážmistrem Machotou, který byl dokonce maturant, převzal vedení tábora primitivní surovec Pták.

Na šachtě číslo 14 u Horního Slavkova jsem se seznámil s pár vězni, kteří měli podobné úmysly jako já a chtěli také utéct. Vyšlo to na 15. října 1951, kdy jsme se dostali přes dráty a vydali se k západní hranici. Útěk jsem podrobně popsal ve své knize Deset křížů. Tu a tam jsem měl na různých akcích projev či přednášku o mých patáliích a můj komplic a kamarád z lágrů, spisovatel Miroslav Honzík, na mne naléhal: Musíš to napsat, tyhle události je třeba zdokumentovat pro historii a příští generace. Já ti s tím pomůžu. Exulanti na mě pak zase naléhali, abych to přeložil. S překladem mi nejvíc pomohla manželka Anja.

Tenkrát jste byli zradou jiného vězně prozrazeni a chyceni, vy jste byl postřelen a neúspěšně se pokusil o sebevraždu.

Na vězeňském oddělení karlovarské nemocnice, kam mě po chycení zraněného přivezli, byl ještě jiný neposeda, který měl záměry utéct a pokoušel se prostěradlem na záchodě roztáhnout mříže. Přišli na to a podezírali mne. Trochu mne profackovali a odvezli v poutech na Státní bezpečnost do Klatov.

Tam už měli informace o našem hromadném útěku a ode mě už nepotřebovali ani moc vědět. Pak odvezli celou naši chasu do věznice v Chebu, kde jsem dostal na uvítanou direkt od bachaře jménem Bohouš. Jednou mne převedli před jakéhosi prokurátora, a tu jsem poznal, že smolí nějaký monstrproces včetně jedné skupiny a dokonce i jednoho bachaře.

S trestem smrti jsem počítal, ale nakonec to spravila pětadvacítka, protože jsem neměl při útěku žádnou zbraň. První tři z obžaloby byli odsouzeni k trestu smrti: Volek, Plšek a za údajnou pomoc dozorce Karolík.

Odvezli mě do Leopoldova, kde byl krutý režim, hodně hladu a buzerace, zato málo spánku. Natolik mi pocuchali zdraví, že jsem měl při svých 191 cm jen 58 kilogramů. Pak jsem se dostal na Mírov a nakonec zase na Jáchymov, kde jsem to dokroutil do amnestie v roce 1962.

Zdraví tenkrát zničili i vašemu kamarádovi na útěku Zdeňku Štichovi z Ostravy. Ten si nepamatuje žádné události, které předcházely jeho chycení a brutálním výslechům, při nichž ztratil paměť. Scházeli jste se po propuštění?

Můj otec a otec Zdeňka Šticha spolu udržovali vzájemný kontakt. Já jsem si s ním po svém propuštění padl do náručí na Masarykově nádraží v Praze. To byl ještě bez paměti. Pak mu ji psychiatři nějak přičarovali. Setkávali jsme se spolu hlavně při výročním setkání nás tzv. průserářů na Českém Šternberku. Srazy zde organizoval Václav Růžička, který zde byl zaměstnán jako průvodce a v podhradí také bydlel. Pan hrabě nás hostil. Setkání bylo spojeno s bohoslužbou, vystoupením kumštýřů a společným zpěvem a plavbou po Sázavě. Zpočátku nás včetně manželek bývaly tak dva tucty, pak nás postupně ubývalo a teď se už nescházíme.

Měl jste nebo ještě máte mezi spoluvězni kamarády, kteří pocházeli od nás z jižních Čech?

Mezi mukly byla tenkrát spousta Jihočechů. Asi také proto, že to byla tradičně katolická oblast, a věřící jako nepřátele režimu komunisté zavírali. Ze jmen Jihočechů si po tolika letech vzpomínám už jen na hrstku z nich: Zápotočník, Evžen Machart, Standa Hrdý, Tonda Balcar, Mirek Honzík, Věra (Věroslav) Protiva, Doležal…

Do jižních Čech jsem rád jezdil, mám je dost provandrované po vodě i po silnici. Asi před deseti lety jsme si k cestování zapůjčili koňský povoz, což byla romantika. Pro mě jsou jižní Čechy charakteristické hezkou krajinou a přírodou.

Do vlasti jezdím stále řidčeji, nohy mi už tak neslouží. Pokaždé se tady ale setkávám se skauty a mukly.

Co si tedy kromě zdraví přejete do nového roku a co byste přál nám v České republice? Na podzim budou krajské a senátní volby a komunistická strana chce obhájit v krajích podíl na vládě.

Do nového roku si hlavně přeji, aby mne Pánbůh při zdravém rozumu zachovati ráčil.

Rudí měli při posledních volbách čtrnáct procent. Komunisti jsou třetí nejsilnější stranou v České republice, a po tom, co všechno jsem zažil, si nad tím jenom uplivuji. Nedělal jsem si po roce 1989 žádné iluze, že rudí zločinci budou odsouzeni. Ve světovém měřítku už ale není komunismus hrozbou jako dřív, protože mu odzvonilo. Putin je zkušený realista a jediná komunistická diktatura je v Severní Koreji. Korejci ale nepodnikají ideologické výpady, navíc u nich zažívají dost hladu.

Mnohým lidem se ale po totalitě stýská. Mysleli za ně jiní a moc se při tehdejší pracovní morálce nepředřeli. Náš národ je nepoučitelný.

Karel Kukal se narodil 22. 11. 1927 v Praze v rodině obchodníka, studoval na gymnáziu. Po roce 1945 byl členem mládežnické organizace Národně socialistické strany. Po únoru 1948 se účastnil III. odboje. Podílel se na vydávání časopisu, rozšiřoval letáky a bílé lístky před volbami v roce 1948. Byl zatčen a odsouzen v přidruženém procesu k procesu s Milanem Chocem na 7 let, paragraf 2 Zákona na ochranu republiky 23/1950 Sb. za spolčování proti republice, dále pro velezradu a špionáž za útěk. Byl vězněn od 11. června 1948 do 10. května 1962. Dne 15. října 1951 se účastnil útěku jedenácti vězňů z šachty č. 14 jáchymovských uranových dolů u Horního Slavkova. Útěk se nezdařil, druhý den byl Karel Kukal a další chyceni u vsi Stanovice. Karel Kukal byl odsouzen na dalších 25 let. Z 11 útěkářů přežili jen Karel Kukal a Zdeněk Štich, který při brutálních výsleších přišel o paměť. Ostatní byli zastřeleni na útěku či odsouzeni k trestu smrti. Na svobodu byl na amnestii propuštěn v roce 1962. V roce 1968 emigroval do Švýcarska, kde patřil k zakládajícím členům exilového skautingu. O útěku napsal knihu Deset křížů. Dne 28. října 2002 dostal od prezidenta Václava Havla medaili Za hrdinství. S rodinou žije ve Švýcarsku.

Autor: Radek Gális

17.1.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Trumpovi právníci brání přepočítávání hlasů ve třech státech USA

Washington - Právníci nově zvoleného amerického prezidenta Donalda Trumpa se snaží zablokovat ruční přepočítání hlasů ve státech Pensylvánie, Wisconsin a Michigan. Oznámil to dnes americký server Politico. K novému sčítání hlasů vyzvala neúspěšná prezidentská kandidátka Zelených Jill Steinová, žádost podpořila několikamilionovou kaucí.

Nádražka kvůli EET končí. Další bojují

Praha /FOTOGALERIE/ - Oblíbený podnik v Bubenči kvůli elektronické evidenci tržeb zavřel. Ostatní tradiční nádražky s administrativní zátěží zápasí.

V Norsku našli nápis Arbeit macht frei ukradený z Dachau

Bergen - Norská policie nejspíš objevila nechvalně proslulý nápis Arbeit macht frei (Práce osvobozuje) ukradený v roce 2014 z brány bývalého německého koncentračního tábora Dachau. S odvoláním na bavorskou policii o tom dnes informovala agentura AFP.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies