Vězeňkyň se ptala na pohnutky, které je vedly k tomu, aby někomu sáhly na život. Získané informace Jaroslava Hrabětová využila pro svou vědeckou práci nazvanou Žena jako pachatelka vraždy.

Proč jste se rozhodla právě pro výzkum chování či jednání vražedkyň?

K výzkumu zaměřenému na pachatelky vražd mě vedlo několik důvodů. Čin vraždy vždy vzbuzoval a vzbuzuje veřejný zájem, zatímco překvapivě málo zajímá sociology či kriminology, což je platné především pro Českou republiku. Téma sociologie vraždy je u nás, na rozdíl od zahraničí, prozatím spíše neznámé. Stejnou optikou lze nahlížet i na ženskou kriminalitu, jež po dlouhou dobu stála v ústraní zájmu sociálního bádání. Mou ambicí bylo přispět ke snížení tohoto deficitu zpracováním studie 
o pachatelce vraždy. Okrajově také navazuji na své předchozí výzkumy. K problematice vražd jsem už uskutečnila výzkum nazvaný Veřejné mínění o trestném činu vraždy.

Co přesně jste zkoumala a jakými metodami jste se dobírala 
k výsledkům?

V souladu s výzkumným záměrem jsem chtěla zjistit formy vražedného jednání žen, okolnosti vražd a způsob zapojení žen do vražedného jednání. Podrobně jsem zkoumala rodinné vraždy jako nejčastější typ vražd páchaných ženami a také jsem chtěla zmapovat hodnotovou orientaci pachatelek vražd, současnou sociální situaci odsouzených pachatelek ve vězení a nastínit budoucí perspektivu po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Data pro svou práci jsem sbírala přímo v ženské věznici při několikadenních stážích. Ke sběru dat v první fázi výzkumu jsem použila analýzu vězeňských dokumentů, přičemž výzkumný soubor tvořily všechny uvězněné pachatelky vražd. V druhé fázi výzkumu jsem absolvovala celkem 23 hloubkových rozhovorů s vybranými pachatelkami vražd. Dále jsem ke sběru dat použila zúčastněné pozorování uvězněných pachatelek vražd, neformální rozhovory s personálem věznice a zaznamenávání terénních poznámek. Použila jsem také techniku dotazníkového šetření s cílem získat data
o všech aktuálně vězněných pachatelkách vražd. Vězeňské prostředí není pro výzkumné šetření lehce dostupné, pro tento účel je třeba získat souhlas ze strany Vězeňské služby ČR.

Jaké to je, sedět tváří v tvář vražedkyni, hovořit s ní? Měla jste strach?

Každý rozhovor tváří v tvář přináší kromě řady nesporných výhod i svá úskalí. Například hrozí, že výpovědi  žen mohou být ovlivněny tím, jak vězeňkyně vnímám já coby výzkumnice. Abych toto i další rizika co možná nejvíce snížila, po celou dobu rozhovoru jsem dodržovala princip rovnosti výzkumnice a komunikačních partnerek. Také bylo nutné zachovat anonymitu odsouzených žen, proto jsem jména vražedkyň, případně i dalších osob, ve své práci pozměnila. Kromě výpovědi odsouzených pachatelek vražd jsem si zaznamenávala i chování při rozhovoru a také své pocity a dojmy, které ve mně zanechaly. Samozřejmě některé z nich mě upoutaly víc, ať už to bylo životním příběhem, nebo svými projevy při rozhovoru. Strach jsem nepociťovala, spíše jsem se snažila o navození takové atmosféry, abych získala potřebné informace pro svůj výzkum.

Kolik bylo nejmladší a kolik nejstarší vražedkyni, s nimiž jste při výzkumu přišla do kontaktu?

Celkově jsou pachatelky vražd starší než muži, kteří spáchali vraždu. Nejmladší ženě, se kterou jsem vedla rozhovor, bylo sice 19 let, ale to byla spíše výjimka. Nejstarší odsouzené pachatelce vraždy, se kterou jsem hovořila, bylo 78 let. Ta první byla odsouzena za vraždu své matky a druhá za vraždu svého manžela.

Jaké jsou nejčastější pohnutky pro to, aby se ze spořádané ženy stala vražedkyně?

Výsledky z mého výzkumu potvrdily, že prototypem vražedného jednání žen jsou vraždy partnerské, které spadají do nejčetněji zastoupené skupiny takzvaných intrafamiliárních neboli rodinných vražd. Ty představují téměř 70 procent všech vražedných útoků žen. Z nich největší skupinu tvoří již zmiňované vraždy životního partnera, dále vraždy dětí a vraždy ostatních rodinných příslušníků. Vystupují dvě hlavní kategorie vražd podle primárního motivu, a to vražedné jednání motivované osobními vztahy (52 procent všech případů) a motivované majetkovým prospěchem
(20 procent). Zbývající zjištěné motivy zahrnují vraždy spáchané s úmyslem zakrýt jiný trestný čin, zbavit se nepohodlného svědka či konkurence v podnikání, případně ze msty. Zanedbatelné nejsou ani další specifické motivy, které se vyskytují u vražd novorozence, kde se ve všech případech jednalo o nechtěné utajované těhotenství v kombinaci s odmítavým postojem blízkých osob.

Proč ženy nejčastěji útočí 
s úmyslem zabít právě na svého partnera?

Jak domácí, tak i zahraniční studie potvrzují, že ženy si jako svou oběť skutečně vybírají především manžela nebo exmanžela, dále druha a milence či přítele. Většině vražd předcházela nějaká hádka či rozepře mezi pachatelkou a budoucí obětí. Nejčastější příčinou partnerské vraždy je konfliktní situace, například dlouhodobé domácí násilí - časté rvačky mezi partnery, psychický teror - a nadměrná konzumace alkoholu oběti i pachatelky. Alkohol hrál roli u více než poloviny případů vražd. Velmi obvyklý scénář partnerské vraždy obsahuje hádku mezi pachatelkou a budoucí obětí, fyzické násilí směřované od partnera vůči ženě, přítomnost alkoholu a afektu strachu či zloby, vzteku, který ústí do zkratkovitého jednání kulminujícího vraždou. K dalším příčinám hádek, které měly bezprostřední vliv na spáchání vraždy, patří špatná finanční situace, žárlivost, rozepře kvůli rozvodu, vyhazování 
z bytu či domu. Zaznamenala jsem i malicherné důvody, třeba nevhodné oblékání ze strany partnera. Pachatelky partnerských vražd jsou v 83 procentech případů také rodiči a sdílejí domácnost nejen s problematickým partnerem, ale zejména s dětmi. Ty se stávají svědky konfliktů, střetů, fyzického napadání, alkoholových dýchánků svých rodičů či pečovatelů a dokonce někdy samotné vraždy. V případě uvěznění matky se ocitají v tíživé situaci, ve které musí řešit velké množství problémů v podobě rozhodování o svěření dítěte do péče, pokud je nezletilé, ale také stěhování, finanční těžkosti a podobně.

Hovořila jste s mnoha ženami, které někomu sáhly na život. Poznala byste dnes vražedkyni na první pohled?

V 19. století vznikaly biologické teorie, které spatřují příčiny kriminality uvnitř jedince a předpokládají u pachatelů biologické odchylky, kterými se odlišují od nekriminální populace. Součástí konceptu tzv. rozeného zločince je také souvislost mezi fyzickou charakteristikou a kriminálním chováním. Myšlenka, že někteří lidé vypadají jako zločinci nebo že určité rodiny jsou geneticky předurčeny k násilí, je i přes svou kontroverzi (a ostrou kritiku) doposud živá a tvoří součást soudobého myšlení 
o původu kriminálního chování. Nicméně já musím podobné teze jednoznačně odmítnout. Jinými slovy, zcela jistě nepoznám vražedkyni na první pohled.

Je rozdíl v tom, když vraždí muž a když žena? Používají rozdílné metody? Kde nejčastěji vraždí muži a kde ženy?

Rozdílů je celá řada. Liší se již v podílu na vraždách - vražedkyň je mnohem méně než vrahů, ve věkové struktuře, způsobu provedení vraždy, motivaci, výběru oběti, místa činu či doby vraždy. Pachatelky vražd jsou starší než mužští vrahové, zejména pokud spáchaly partnerskou vraždu. Většina žen vraždí ve svém nejužším sociálním prostředí. Ve většině případů pachatelky objekt svého vražedného útoku znaly. Potvrzuje se tak dosavadní zjištění, že lidé mají sklon vraždit a být zavražděni těmi, se kterými mají intimní sociální spojení. Ženy jako vražedný nástroj používají nejčastěji kuchyňský nůž, po němž sáhla více než třetina pachatelek, u partnerských vražd dokonce téměř polovina žen. Bodnořezná zranění se tak stávají nejčastější příčinou úmrtí obětí vražd páchaných ženami. Výběr vražedného nástroje ovlivňuje jeho snadná dostupnost s ohledem na místo činu - ve většině případů se totiž vraždy odehrávají v interiérech bytu či domu, hlavně v kuchyni, kde se sáhnutí po noži nabízí. 
V mnoha případech vražedkyně svou oběť ubijí tupým či ostrým nástrojem, na třetí příčce v žebříčku vražedných metod je uškrcení či udušení. Ženské pachatelky také oproti mužským vrahům vykazují podstatně méně často kriminální kariéru. Pro většinu pachatelek je spáchání vraždy prvním trestným činem - do té doby měly čistý trestní rejstřík. Více než dvě třetiny žen nebyly v minulosti obviněny nebo stíhány pro trestný čin. A drtivá většina vražedkyň, přes 90 procent, neměla před spácháním vraždy zkušenost s vězeňským prostředím, respektive je poprvé ve výkonu trestu odnětí svobody.

Jak prožívaly ženy, které jste zapojila do svého výzkumu, období po vraždě? Uvědomovaly si, co udělaly? Měly výčitky svědomí? Jak přijaly trest? 
A jak prožívaly čas strávený ve věznici?

Pokud svou vinu doznávají - podotýkám, že 39 procent odsouzených v mém výzkumu se cítí zcela nevinných, tak u většiny odsouzených platí, že svého činu litují, mají výčitky svědomí a situaci by s odstupem času řešily jinak. Většina žen neměla před odsouzením za spáchání vraždy zkušenost s vězeňským prostředím. Všechny odsouzené pachatelky vražd se ve věznici zapojují do takzvaných programů zacházení, které zahrnují například zaměstnání nebo zájmové aktivity, třetina pachatelek ve vězení pracuje a 12 procent studuje ve školním vzdělávacím zařízení uvnitř areálu věznice. Odsouzené pachatelky se shodují v tom, že je ostatní spoluuvězněné ženy hodnotí stejným způsobem jako pachatelky jiných trestných činů, s výjimkou vraždy dítěte. Nejsou oběťmi šikany, ani opovržení z důvodu toho, že jsou uvězněné za spáchání vražd. Homosexuální zkušenost má z vězení zhruba jedna třetina žen.

Jak se ženám po propuštění 
z věznice daří opětovné začlenění do společnosti a nastartování nového života? Přijme je jejich rodina zpět? Jsou schopny najít si pracovní uplatnění?

U téměř dvou třetin odsouzených je opětovné začlenění do společnosti soudními znalci hodnoceno jako příznivé, vcelku nadějné či možné s podmínkou absolutní alkoholové abstinence. Pouze malou část odsouzených pachatelek vražd jejich rodina zavrhla. Nicméně dvě třetiny uvězněných žen má obavy, co bude po jejich propuštění. Téměř polovina žen uvedla, že po propuštění si jen těžko najde adekvátní práci a více než polovina se vrátí do stejných rodinných vztahů jako před odsouzením.

Připouštíte po tom všem, co jste z úst vražedkyň slyšela, že může v lidském životě nastat okamžik, kdy by byl kdokoliv schopný sáhnout někomu jinému na život?

Odpovím asi takto - výsledky z výzkumu veřejného mínění o trestném činu vraždy, který jsem realizovala 
v roce 2010, ukazují, že s velkou shovívavostí veřejnost vnímá eutanazii a jednoznačně ji vyděluje od ostatních forem vražedného jednání. A také vnímá jako polehčující okolnost vraždu spáchanou po dlouhodobém fyzickém a psychickém týrání ze strany oběti, dále vraždu spáchanou z milosti a spáchanou pod vlivem duševní poruchy. Na otázku, zda připouštím, jestli může v lidské života nastat okamžik, kdy by byl kdokoliv schopný sáhnout někomu jinému na život, nemohu jednoznačně odpovědět. Ponechme tuto otázku otevřenou…