VYBERTE SI REGION

Učitel musí být trpělivým rádcem s přirozenou autoritou, ale i bavičem

Tábor - Evu a Kateřinu Pužíkovy spojuje nejen jedna krev a domácnost, ale také profese, která je zároveň jejich velkou zálibou. Tou je učitelství.

21.11.2015
SDÍLEJ:

Ve své kantorské profesi se Eva i Kateřina Pužíkovy snaží neustále vzdělávat. Obě sledují moderní trendy a směřují žáky, aby si poradili hlavně v praxi. Foto: Kateřina Šímová

Pro Kateřinu Pužíkovou byla hra na školu tou vůbec nejoblíbenější ze všech. I její maminka Eva Pužíková dávala svým kamarádům úkoly, sama se ale původně viděla spíš jako žokejka v sedle koně. I ji, stejně jako její dceru, ale nakonec osud zavál docela jinam, za katedru.

Bavilo vás učivo ve škole?

Eva: Jak které. Technické věci zase až tak ne, ale ruční práce, třeba vyšívání, háčkování nebo i malování, ty mě bavily od dětství.

Kateřina: Já to mám stejně. Taky nejsem technický typ. Bavila mě angličtina, čeština a dějepis, zkrátka humanitní předměty.

Co vás přivedlo za katedru?

Eva: Mě vlastně vždycky bavila práce s dětmi. Vedla jsem i jiskřičky a pionýry. Když jsem pak chodila na zemědělku, uvědomila jsem si, že zemědělství není nic pro mě, a začala jsem pokukovat po učení.

Kateřina: Já chtěla být učitelkou fakt odmala. Ale kromě toho jsem bývala taky hrozně šťastná, že mamka měla letní prázdniny a já nemusela jezdit na letní tábory. Tam jsem totiž byla jednou jedinkrát a víckrát by mě tam nikdo nedostal. (smích) Taky už na základce mi učitelky dohazovaly děti, kterým moc nešla angličtina, a já je doučovala, a tak to nějak začalo. Angličtina u mě vždycky vítězila.

Trpěly jste trémou při vaší první hodině?

Eva: Asi ani ne. To mi bylo devatenáct a učila jsem ještě ve Stádlci kluky zahradníky na praxi. Oni byli asi o tři nebo čtyři roky mladší, takže samozřejmě testovali, co vydržím. Když jim došlo, že si to nenechám líbit, tak se zklidnili a už to bylo v pohodě. Dnes jsou z nás kamarádi a vycházíme spolu velice dobře. Kdybych cokoli potřebovala, věřím, že by mi vyšli vstříc.

Kateřina: Já teda jo. Když jsem učila ve školce, tak u dětí jsem trému neměla, protože jsem si říkala, že jsou malé a nijak mě nehodnotí. Jiné to ale bylo u dospělých. Moc dobře si tu první hodinu pamatuju. Bylo to v Zeelandii v Malšicích, v pondělí 4. září 2013. Vnitřně jsem byla hodně nervózní. Strávila jsem i hrozně moc času nad přípravou, asi půl dne. Teď už je to úplně jiné a příprava je skoro minimální. Naštěstí byla tehdy paní z jazykovky, která nade mnou dohlížela, spokojená a dokonce překvapená, že učím poprvé.

Jaké jsou ty nejhezčí a naopak stinné stránky vaší profese?

Eva: Pro mě je největší odměnou, když se dítě vyučí, najde si práci třeba někde v květince a je zkrátka úspěšné a spokojené. S jednou žákyní jsme i vyhrály soutěž v aranžování květin Soběslavskou růži, a to pak má učitel radost, že je jeho žák úspěšný. Problémy samozřejmě také řeším, to je na všech školách stejné, ale musím říct, že jsme s kolegy ve škole výborný kolektiv a táhneme za jeden provaz, takže ty problémy dokážeme vždycky nějak vyřešit.

Kateřina: Já se vždycky nejvíc těším z výsledků. Třeba když někoho připavuju k maturitě nebo na mezinárodní certifikát a on to pak zvládne a děkuje mi, že na tom mám svůj podíl. Ze stinných stránek mě vážně nic nenapadá. Učím hlavně dospělé a s těmi nejsou problémy.

Uvažovaly jste někdy o jiném zaměstnání?

Eva: Já v podstatě ani ne. Jakmile jsem se rozhodla, že chci učit, bylo jasno. Kateřina: Mě vážně nic nenapadá. Po gymplu jsem se hlásila na samé pedáky.

Máte nějaký sen, kde byste chtěly jednou učit?

Eva: Já jsem v podstatě spokojená. Celý život pracuju s puberťáky od těch 15 do 18 let a na ty jsem nejvíc zvyklá. Ale baví mě pracovat i s těmi menšími dětmi. Teď mám jen obavu z nového školského zákona. Pokud zruší speciální školy, budu namydlená.

Kateřina: Určitě, do budoucna bych chtěla učit třeba na gymnáziu nebo jiné střední škole a mít ty vysněné prázdniny. Teď na živnostňák učím v podstatě od rána do večera a to taky není úplně ideální. Plánuju to uskutečnit tak v horizontu příštích deseti let, až se usadím a budu mít děti. To určitě ty prázdniny teprve ocením.

Doučovala vás někdy maminka?

Kateřina: Ani ne. V podstatě mi vždycky ty humanitní předměty docela šly. Tápala jsem jen v těch technických a ty nešly ani mamce, takže v tu chvíli vždycky nastoupil táta, aby mi pomohl třeba s matikou.

Matky kantorky často mívají na své děti přehnané nároky, pociťovala jste to na sobě někdy?

Kateřina: Ani ne, já jsem se učila celkem dobrovolně (smích). Na základce jsem to ani nepotřebovala, to spíš až na gymplu, kde jsem se opravdu musela začít šprtat.

Eva: Ona Káťa byla vždycky hrozně houževnatá, my jsme ani nevěděli, že chodí do školy. Vždycky chtěla být za hvězdu a pořád se učila. Když měla jednou dostat dvojku z tělocviku, tak hodila tátu do bazénu, aby s ní trénoval plavání na čas (smích). Na základce se naučila i šplhat, aby měla jedničku z tělocviku.

Myslíte, že člověk musí mít pro kantořinu vrozené dispozice? Jak být dobrým učitelem?

Eva: Určitě. Učitel musí mít empatii a respekt k dětem. Měl by se s nimi bavit o všem, udělat si i legraci a nebýt zase tolik přísný. Samozřejmě si ale kantor musí umět vytvořit určité hranice a být i přesto všechno schopen názorně vyložit látku, aby byly vidět výsledky. Myslím, že učitelka by měla být i něco jako druhá máma nebo kamarádka a vnímat i rodinnou situaci svých žáků a umět jim i poradit. Mě třeba nějaká žákyně zlobí, ale já třeba vím, že má doma postiženého brášku, o kterého se stará, tak k tomu musím taky přihlížet. Děti a rodiče na mě mají i osobní telefon a mohou mi kdykoli zavolat. Ještě se mi nestalo, že by toho nějak zneužili. Myslím, že na mé škole si pouto s dětmi vytvořím snáz, než by se mi to podařilo na klasické škole, protože naše děti většinou pocházejí z trochu problematičtějších rodin.

Kateřina: Každopádně. Důležitá je trpělivost a přirozená autorita. Tu si myslím, že i docela mám, u dětí stoprocentně. Tuhle se mě někdo zeptal, jestli může přijít na další hodinu, když jsem na něj byla tak přísná. A já si to vlastně ani neuvědomila, on prostě jenom neudělal domácí úkol. Já si prostě myslím, že když člověk nebude trochu přísný, tak nic nenaučí.

Setkaly jste se někdy s extrémně nadaným nebo naopak nezvladatelným dítětem?

Eva: V podstatě ano. Někteří mí žáci třeba velmi dopodrobna znají druhou světovou válku. Veškeré bitvy, velitele i zbraně. V tom já zase takový přehled nemám. Teď učím kluka, který mi nosí i knížky, abych si je přečetla.

Kateřina: Učila jsem kdysi sedmiletého chlapečka se syndromem ADHD neboli hyperaktivitou. Byl vážně šikovný a nadaný i ta angličtina ho bavila. Ale ve škole hrozně zlobil a narušoval celou hodinu třeba tím, že vydával různé zvuky. Pak to dospělo až tak daleko, že rozbil spolužákovi hlavu o topení. No a rodiče jen řekli, že má zkrátka poruchu a na ni papíry. Ten jejich přístup byl hodně šokující. Co se týče nadaných dětí, tak to byli určitě Vietnamci. Ti byli opravdu houževnatí, snaživí a rychle se učili.

Autor: Kateřina Šímová

Autor: Redakce

21.11.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Babiš: Jsem manažer obyvatel této země a mám co nabídnout

Spuštění první fáze EET i snahy o zavedení různých výjimek udaly tón veřejné debatě končícího týdne. Kromě toho byl přijat zákon o střetu zájmů, který bude mít pro Andreje Babiše dalekosáhlé důsledky. Není divu, že během rozhovoru občas křičel, odbíhal pro různé materiály a maily od občanů, kroutil hlavou, ale také se srdečně smál. I když tvrdí, že je naštvaný, hlavně na Bohuslava Sobotku, evidentně je odhodlaný poprat se o vítězství ve volbách a další čtyři roky vést zemi.  

Martin Svoboda: Za jedovatý alkohol má být potrestán výrobce, ne prodejce

/ROZHOVOR/ Když v září 2012 pacient havířovské nemocnice řekl lékařům, že oslepl po vypití alkoholu, který koupil jeho bratr ve stánku pod náměstím TGM v Havířově-Šumbarku, byl to stánek, kde byl provozní Martin Svoboda a kde šťárou policie, hygieniků a celníků začala metylová kauza, která zasáhla celou republiku a dokonce překročila její hranice.

Muž, který postupně přestává ovládat své nohy a ruce: Chci žít naplno

Pracuje jako právník a každý den několik hodin cvičí, aby kvůli své nemoci neskončil nehybný na lůžku. Bojuje, a přes všechny obtíže s postupující ztrátou hybnosti rukou a nohou, které mu způsobuje nemoc nazvaná Charcot-Marie-Tooth (C-M-T), považuje svůj život za šťastný.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies