VYBERTE SI REGION

V Reichu jsem se chodil vybrečet za lágr

České Budějovice - /ROZHOVOR/ Oldřich Mikula prožil heydrichiádu a jako dvacetiletý byl totálně nasazený. Na osud však nezanevřel, tento týden oslavil 90. narozeniny

12.8.2012
SDÍLEJ:

Oldřich Mikula krátce před svými 90. narozeninami.Foto: Deník/Andrea Zahradníková

Sám hned na úvod navrhne, že by se místo obvyklého životopisu mohl představit textem, který napsal v kurzu trénování paměti. Bez problémů si vybavuje zážitky z dětství, občas se sice zadrhne a říká, že rychleji myslí, než mluví, ale jeho vitalitu by mu mohli mnozí závidět. Oldřich Mikula z Českých Budějovic oslavil tento týden 90. narozeniny. Osud se s ním za války nemazlil, přesto nezahořkl. „Já si myslím, že ke mně vlastně byl dost příznivý, když jsem všechna ta úskalí zvládnul," vysvětluje.

Přečetl jste mi svůj text z kurzu trénování paměti. Poeticky se 
v něm přenášíte do doby Petra Voka, ale nakonec  říkáte, že by mělo všechno zůstat tak, jak to je dnes. Co vás k tomu vedlo?
Víte, mě pořád trápí to vzpomínání na něco, co už se nemůže vrátit. Zabývám se tou naší unavenou generací. To skutečně jsme, ale stejně by věci měly zůstat, tak jak jsou, nemůžeme se vracet 
a hledat nějaké modifikace minulosti. Pak je v tom textu také vidět moje zatvrzelé jihočeštví  a to, že a doslova miluju dobu Petra Voka.

Proto vedete ve vašem domě 
s pečovatelskou službou historický kroužek?
Když jsem se sem nastěhoval, hledal jsem nějaké uplatnění a objevil historický kroužek. Moc se mi ale nelíbil, zdálo se mi to takové suchopárné, tak jsem navrhl, že pomůžu. Teď tam je asi deset lidí a věnujeme se hlavně jihočeské historii.  Rožmberky jsem si zaplnil volný čas.

Historie vás zajímala už v mládí?
Ano a má to svoje důvody. Doba konce první republiky před okupací byla už totiž taková poznamenaná, při výuce historie se některé věci zkreslovaly, něco se vynechalo 
a nebo vykládalo úplně jinak. 
A to mě podněcovalo k tomu, abych poznal pravdu. Hodně jsem se dozvěděl od tatínka, který byl legionář, a také mě to táhlo k poznávání historie jižních Čech. Postupně jsem se propracovával k hlubším znalostem. Během zaměstnání jsem na to ale neměl moc času, a tak jsem se těšil na důchod. Pak jsem pět let pracoval jako průvodce v muzeu.

Narodil jste se v Přesece u Třeboně, pak vyrůstal ve Veselí nad Lužnicí. Jaké jste měl dětství?
Krásné. Vždycky vzpomínám hlavně na dobu na konci června. To jsem přišel ze školy, odevzdal vysvědčení, zul se z bot a nechal si jenom trenýrky a takhle jsem odbyl celé prázdniny. Pokud maminka potřebovala něco obstarat ve městě, tak jsem se k tomu účelu oblékl, ale pak jsem to koukal rychle svléct. Byl to projev takové svobody. Navíc jsme bydleli sto metrů od lesa, takže já tam trávil všechen volný čas. Udělali jsme si třeba tenisové hřiště, akorát jsme se došli dovolit za panem hajným a pak už si všechno obstarali sami. Byl jsem v té době šťastný. Kdyby nepřišla válka, tak je dnes nejspíš všechno jinak. Válku jsme si prožili opravdu natvrdo.

Kdy vás válka nejvíc zasáhla?
V roce 1942 jsem si v plné „parádě" prožil  heydrichiádu na gymnáziu v Táboře. Školu nám zlikvidovali, popravovalo se. Já jsem pak sehnal místo v táborském velkoobchodě a přihlásil se 
k externímu studiu na obchodní akademii, jenomže to netrvalo dlouho. Čekalo nás totální nasazení. Byli jsme takovým symbolem potrestání za Heydricha.

Věděli jste, že vás něco takového postihne?
Tušili jsme, že něco bude, ale nevěděli co. Atentát na Heydricha byl v květnu a nás posílali do Reichu na podzim. Mně bylo jenom dvacet let, ale alespoň jsem měl trochu výhodu oproti ostatním chlapcům, protože jsem v té době už totiž chodil k paní učitelce na němčinu a s ní se věnoval praktické konverzaci. Tím jsem se dostal do předstihu a mohl se částečně uplatnit jako tlumočník.

Kam přesně vás nacisté poslali?
Posílali výpravy do různých částí Říše, jak si to německá strana přes naše úřady vyžádala. Z Budějovic nás jelo v listopadu celkem 125 a byli jsme nasměrováni do Oelsu v Polsku. To je takové okresní město na severovýchod od dnešní Wroclawi. Tam jsme se teprve dozvěděli, co nás čeká. Bydleli jsme 
v dřevěných lágrech, v bídě žili a pracovali tři roky. No, dělali jsme tu nejhorší práci. Snad jenom odklízení po bombardování bylo horší.

A co jste tedy musel dělat?
Já jsem byl na stavbě. Přišli jsme do Reichu zrovna 
v období velkých mrazů, bylo hodně sněhu a my v těch mizerných podmínkách museli pracovat. Stavěly se tam nové haly, za patnáctistupňového mrazu se normálně betonovalo, hrozný hlad byl. O sobotách a nedělích jsme navíc museli jezdit na kopání zákopů a překážek proti tankům. Jenom lopatou jsme v poli nahazovali kaskádovitě zem, a tím se vytvořil jakýsi val, kterým tank neprojel.

Jak se k vám Němci chovali?
Já jsem s nimi měl hned na začátku takový incident. Jednoho jsem skoro shodil 
z lešení. Tahal mě totiž za kabát, že s tím kolečkem plným betonu jezdím moc pomalu, 
a i když byla příšerná zima, chtěl mě svléknout. Tak jsem s ním tak trochu pohodil. On ztropil hroznou scénu a já si potom uvědomil, že takovéhle věci už nemůžu riskovat.

To muselo být hrozně těžké.
No přirozeně. Když jsme tam přijeli, bylo mi dvacet, tak jsem se chodil vždycky vybrečet za lágr. Pak jsem přece jenom trochu zmužněl 
a řízením osudu jsem se dostal do skupiny, která z Oelsu dojížděla denně do Wroclawi na stavební práce, a to už bylo snesitelnější. Jídlo tam bylo k jídlu a také jsem dostal příležitost dělat částečně tlumočníka, takže jsem se občas dostal i někam jinam, třeba něco vyřídit k lékaři. Dokud byl ještě tatínek doma a v rodině se nic nedělo, bylo to dobré. Každý týden jsem dostával balíček.

Co se stalo s tatínkem?
V roce 1944 ho povolali do koncentračního tábora za to, že organizoval sbírku peněz pro rodiny, které přišly o živitele. Ale on byl opravdu hrdina, utekl jim. Asi čtvrt roku se schovával na Slovensku, jenže pak se chtěl podívat domů. Přes den se skrýval 
a v noci chodil, ale měl smůlu a při jedné cestě ho náhodou chytili. Pak byl v různých koncentračních táborech 
a skončil u Litoměřic, kde vězni vylamovali kámen 
a dělali místo pro fabriku.

Věděl jste, co se s ním děje?
Rodina mi to napsala. Bráška byl také totálně nasazený, ale v protektorátě, takže to měl trochu lehčí, sestra zůstala doma. Všelijakými cestami, motáky se pak udržovalo spojení. Navíc sestra byla hrdinka, ona se vypravila k tomu koncentračnímu táboru, a když šli vězni 
z ubytování do lomu, stála tam u cesty. Jenom se na sebe 
s tatínkem podívali, ale pro něj to znamenalo posilu a pro maminku a sestru naději.

Vás osud tatínka, legionáře, nějak ovlivnil?
Už od dětství. Od něj jsem poznal, co to je čest a čestné chování a co je mít rád republiku. V tom jsme byli vychovávaní, v tom jsme žili 
a  také odjížděli do Reichu. Já jsem se mohl před totálním nasazením zachránit, protože jsem dělal hodně sport a mladí sportovci, kteří pracovali ve spolcích, do Reichu nemuseli, ale to by bylo nečestné.

Jak jste prožili závěr války?
Žili jsme v lágru a fronta už byla blízko. V noci jsme slyšeli kanonádu a uvažovali,  jak se z toho dostaneme. Věděli jsme, že když území zaberou Rusové, dají nás určitě do zajateckých táborů. Přemýšleli jsme, jestli máme mávat bílým praporem, ale potom se to vyřešilo. Jednou v lednu 1945 jsme přišli do  práce a tam nebylo živáčka. Snažil jsem se alespoň v kanceláři získat bumážku (úřední listina, potvrzení, pozn. redakce), se kterou bychom mohli cestovat domů, ale Němci se starali jen o sebe. Nakonec jsme nějaký papír dostali a za pár dní nám v lágru takový napůl Němec 
a napůl Polák poradil, že je vhodný čas, abychom šli.

Jak jste cestovali?
Vypadli jsme navečer a šli asi šedesát kilometrů pěšky. Sice jsme bloudili přes Wroclaw a nemohli najít vlakový spoj, ale naštěstí pak vlak jel k hranicím. Na naší, protektorátní straně, už byl chaos, tam jsme žádné problémy neměli. Tím kusem papíru jsme se prokazovali, protože jsme samozřejmě neměli peníze na jízdenky. Když jsme přišli domů, papír mezi námi ještě putoval a sloužil jako takový průkaz, že jsme doma legálně. Pak už jsme si my, co jsme utekli před frontou, mohli hledat i zaměstnání. Já jsem pracoval v rafinerii lihu.

Jak to dopadlo s tatínkem?
Když se vylodila vojska 
v Normandii, tak Němci vězně posílali po různých táborech, ale nikde je nechtěli přijmout, protože z druhé strany se zase blížila ruská armáda. Nakonec celý transport zastavil někde v Říčanech u Prahy a tam tatínek utekl. To byla ta jeho vojenská povaha, byl to takový válečný dobrodruh. Když přijel domů, nesli ho od vlaku na ramenou, ale za rok nebo dva byl špatný, protože se nechtěl podřídit poměrům.

Co jste po válce dělal vy?
Nastoupil jsem u pošty. Vždycky se mi líbilo, jak se tam ohánějí razítkem, ale zaplať pánbůh, že jsem s tím nemusel vystačit dlouho. Táhlo mě to k ekonomii, dodělal jsem si vysokou školu 
a působil u správy spojů v Moravských Budějovicích, Jihlavě a Českých Budějovicích. Ta práce mě bavila 
a vážil jsem si jí, protože při totálním nasazení jsme nemohli dělat, co bychom chtěli.

Vypracoval jste se až na krajského ředitele. Proč jste po 
27 letech skončil?
Museli jsme odejít, protože jsme nebyli pro komunistickou stranu vhodní. Vyhodili nás z místa a ještě nám to dávali za vinu, udělali to tak, jako že my jsme byli iniciátory. Po revoluci jsem pak dostal mimosoudní rehabilitaci.

Čemu jste se věnoval potom?
Až do důchodu jsem pracoval na ředitelství pekáren. Naštěstí tam byli i rozumní lidé, takže jsem nemusel ke kotlům a mohl dělat ekonomiku. Poměrně rychle jsem se adaptoval na jejich problémy, celý život mě bavilo učit se něco nového. Také proto jsem ještě působil jako průvodce v muzeu a až okolnosti mě zavedly do domu 
s pečovatelskou službou. Když mi zemřela žena, ještě jsem asi tři roky válčil v bytě, ale pak jsem měl úraz kyčle.

Po revoluci jste také usiloval 
o to, aby se zlepšily služby pro seniory. Co vás k tomu vedlo?
Vždycky jsem cítil potřebu pomáhat lidem. Už v Reichu jsem pomohl hodně lidem 
k útěku, jednomu jsem obstaral falešné papíry. Mám to zkrátka v povaze a cítil jsem, že je potřeba i pro seniory něco udělat. A jsem spokojený s tím, co se podařilo.

Budete slavit 90. narozeniny?
Rodina něco chystá, ale já jsem byl odmalička zvyklý, že se tyhle věci slavily skromně. I když měl narozeniny tatínek, který byl u nás v největší úctě, tak jen maminka udělala třenou buchtu a pak se šlo normálně do práce.

Autor: Andrea Zahradníková

12.8.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

AKTUALIZOVÁNO

Norský Barnevernet versus český dědeček. Jiří Pavelka podává v Norsku žalobu

Praha - Do boje s norským Barnevernetem se pustil dědeček dvou chlapců, které úřady v roce 2011 odebraly české matce Evě Michalákové a jejímu manželovi Josefovi. Důvodem mělo být údajné zanedbávání, fyzické týrání a sexuální zneužívání. Podle tamní policie a lékařů se podezření Barnevernu nepotvrdilo. Úřady a následně soudy ale považovaly zjištění za natolik vážná, že děti ponechaly u pěstounů. Dnes devítiletý David a jedenáctiletý Denis žijí odděleně, každý v jiné pěstounské rodině.

Protikuřácký zákon má Kalousek za další regulaci živnostníků

Praha - Předseda opoziční TOP 09 Miroslav Kalousek má dnes schválený protikuřácký zákon za další regulaci podnikání. Novinářům ve Sněmovně řekl, že za normálních okolností by pro normu hlasoval, dnes ale postupoval opačně kvůli tomu, že jde o další z regulačních opatření namířených kabinetem ČSSD, ANO a KDU-ČSL proti živnostníkům. Sněmovní klub jeho strany neměl k hlasování stanoven jednotný postup.

Neomezený tarif za hubičku! Nemocnice dohodla extrémně levné volání

Olomouc – Zaměstnanci Vojenské nemocnice Olomouc mohou telefonovat bez obav o provolané minuty. Vedení nemocnice se totiž podařilo uzavřít s operátorem O2 mimořádně výhodnou smlouvu. 

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies