Dveře za posledním školákem chabrovické základní školy zaklaply přesně před čtyřiceti roky. Děti od té doby musely jezdit do obecné školy v Choustníku. Pro ty nejmenší děti z obce vznikla v roce 1979 v bývalé základce mateřinka.

Nyní je tomu přesně devatenáct let, co budova zeje prázdnotou. Sice do ní nezatéká, ale je více než patrné, že chybí potřebná údržba. I snahy obce zřídit tady hasičskou zbrojnici ztroskotaly. Budovu totiž vlastní Zemědělské družstvo Košice, které je v insolvenci. „V roce 1979 jsme budovu školy bezplatně převedli družstvu Košice, aby tady zřídilo mateřskou školku. Ta nefunguje od roku 1994. Chvíli tam mělo družstvo nějaký archiv, ale škola je vybydlená a ze stěn opadávají omítky," nastínil příběh starosta Skopytců Pavel Březina, pod které Chabrovice spadají.

Chtěli kupovat

Podle starosty stojí budova školy z 30. let na pozemku obce, a ta ještě donedávna usilovala, dostat ji zpět. „Jednali jsme s družstvem o odkupu, ale požadovali 1,3 milionu. To mi přišlo nehorázné, když školu od nás dostalo zadarmo. Nakonec jsme se dohodli na sedmdesáti tisících, ale než jsme obchod zrealizovali, přišla insolvence. Nyní musíme počkat, co bude dál," vysvětlil Pavel Březina.

Stará škola tak mohla nově sloužit jako hasičská zbrojnice, klubovna pro hasiče a také jako menší ubytovna. Nyní bude dál chátrat.

A přitom ještě místní vzpomínají, jak v ní strávili dětství. Jedním z pamětníků je třiaosmdesátiletý Václav Míka. Do chabrovické školy chodil osm let. Tedy celou válku. V době od roku 1936 do roku 1945, kdy ji navštěvoval, měly děti možnost chodit tu osm tříd. Po válce už pouze pět.

„Do školy chodily děti i z okolních obcí. Já na tahle léta vzpomínám jen v dobrém. Učitelé byli hodní a hned si s námi vše vyřešili," vzpomíná v dobrém Václav Míka i přesto, že občas schytal nějakou tu ránu rákoskou. „Můj tatínek byl rázný. Řekl panu učiteli, že kdybych zlobil, ať mi klidně jednu dá. Dostali jsme tak vždycky jednu rákoskou  přes ruce či zadek a hned jsme byli zase kamarádi," vypráví.

O dějinách se toho v chabrovické škole ale moc nedozvěděl. Vše se točilo okolo Německé říše. „Všechno bylo zakázané. Učili jsme se jen o protektorátu. Pamatuji, že paní učitelky nám musely v čítankách přelepovat články, abychom se náhodou něco nedozvěděli o naší vlasti. Němčina byla povinná a jezdily dokonce inspekce, aby zjistily, jak ji ovládáme," popisuje těžká léta Václav Míka.

Také si pamatuje, že řídícím byl za války pan Novák. „Do třídy s námi chodili i světští. Ti kluci neustále zlobili. Pan řídící Novák ale uměl udělat pořádný rámus. To duněla celá škola, když na ně spustil. Jinak to byl ale zlatý člověk," míní.

Běželi do sklepa

I jeho žena Miloslava má podobné vzpomínky. Věkem je sice o dva roky mladší než její manžel, ale do třídy chodili společně.

„Celá budova měla dvě učebny. V jedné byly děti do čtvrté třídy a v druhé do osmé. Já jsem hrozně špatně snášela nálety. Když je zahoukali, běželi jsme hned do sklepa. Hrozně jsem se bála. Němci tady byli často. V lesích se totiž schovávali partyzáni," nastínila Miluše Míková.

Oba manželé se schodují, že pro obec je obrovská škoda, že o školu přišla. „Teď sem zajíždí školní autobus a děti do Choutníka vozí. Mrzí nás, že škola zanikla. Bylo výhodné v ní mít alespoň mateřinku. Děti nemusely tak daleko. Nyní je budova prázdná a my nevíme, co s ní vlastně bude. Přitom byla vevnitř moc pěkná a určitě by našla dobré využití," uzavřeli manželé Míkovi.