VYBERTE SI REGION

Zemřel historik Stanislav Zita. Muž se sloní pamětí

Tábor - Je pondělí 11. února a já se opět chystám volat historikovi novějších dějin Husitského muzea v Táboře PhDr. Stanislavu Zitovi o pomoc. Potřebuji historii jednoho táborského domu, který chci zařadit do seriálu o opuštěných budovách.

13.2.2013
SDÍLEJ:

Stanislav Zita.Foto: Alena Šatrová

K telefonátu se jako vždy odvažuji dlouho, protože pan Zita sluchátko zvedal se zabručeným tónem v hlase. Dopředu jsem pokaždé velmi důkladně zpytoval svědomí, zda jsem v uplynulých dnech, týdnech, měsících a dokonce čtvrtletích - měl totiž neuvěřitelnou paměť - nenapsal nějakou historickou pitominu. To by byl požár na střeše! Dostal bych nejdříve vynadáno a pak bych jím byl nejméně půl hodiny opravován.

Telefon vyzvání. Úsečné „Prosím!". „Dobrý den, tady David Peltán za Táborský deník". Než jsem stačil rozvést, oč mi jde, přišlo: „No co je?". Pak následovalo vyčítání, mé poslouchání a upřímné omlouvání se, nebo naopak mé vykoktávání toho, co potřebuji a jeho nádherný a podrobný výklad problému. Byl to takový morous, který když se chytil tématu, jakoby roztál a zapáleně o něm hovořil.

Nezapomenu, jak jsem dostal vynadáno, když jsem psal o hostinci ve Vlastiboři a nějakou záhadnou chybou napsal, že v roce 1963 navštívil Vlastiboř prezident Antonín Zápotocký. To byla samozřejmě volovina, protože tou dobou už byl po smrti, a obec tak navštívil jeho následovník rovněž Antonín, avšak Novotný.

Stanislav Zita, jemuž jsme tajně důvěrně říkali Standa a občas slavili na svátek Zity jeho osobu, mi tuto chybu zarytě připomínal každý další telefonát v průběhu téměř roku. „Proboha, jak jste mohl napsat takovou pitomost. Vždyť je to přece jasné a kdybyste měl znalosti, či si to nejdřív přečetl, nemohlo se Vám to stát!" Mohlo. A dnes se tomu trpce směji a v očích mám slzy.

Stejně nezapomenutelné byly návštěvy u něj v kanceláři v Husitském muzeu. Kouřem nasáklá místnost, plná knih a ticha. Po pozdravu se na mě podíval jeho kolega Petr Brátka a tichým zabručením odpověděl. Pan Zita s téměř vždy zbytečnou otázkou „co potřebuji", už měl všechno, co jsem si vyžádal, obvykle připravené. Štos knih, který se na ošuntělém stole tyčil, už na mě čekal tak jako jeho vyprávění. „Tady to máte, sedněte a studujte si," řekl a pokračoval tiše dále ve své práci.

Když jsem dočetl, začal mi vyprávět své široké vědomosti a vzpomínky na nejrůznější události takřka ke každému domu v Táboře. Ač jich pár bylo, jen stěží si vybavím jeho úsměv. Moc se podle mě nesmál. Není divu, byl dlouho nemocný.

Jeho telefonní číslo už jsem v pondělí nevytočil. Zpráva o jeho úmrtí mě zasáhla, asi jako každého, kdo se s ním znal, či s ním pracoval. Nejen Táboru bude člověk s dokonalou pamětí a znalostmi výrazně chybět. Velký historik, kterým pro mě Stanislav Zita byl, zemřel 9. února 2013 ve věku pouhých 52 let. V Husitském muzeu Tábor pracoval od 1. října 1985.

Vzpomínky přátel

Božena Pražáková
Brala jsem ho nejen jako kolegu, s nímž jsem dobře vycházela, ale jako takového samorosta. Dovolila jsem si k němu být i ostřejší. Napomínala ho, aby udělal to a tohle, a on vždy jen zamumlal „No, no, no jo". I když byl morous, podle mě to byl hodný a velice vzdělaný člověk. Je ho veliká škoda, kluka. Do poslední chvíle byl vynikajícím informátorem z oblasti historie Tábora a stále věřil, že se vrátí domů. To moc chtěl. Už to bohužel nestihl…

Klára Smolíková
Kolegu Zitu jsem před více než dvěma lety nesměle požádala o pomoc při přípravě vlastivědných exkurzí. Vzhledem k jeho uzavřené povaze a principiální nedůvěře k ženskému intelektu nebylo jisté, jak zareaguje. Překvapil mě. Nejenže souhlasil, ale zároveň se rozhodl, že měsíc co měsíc vyrazí s milovníky Tábora do terénu. Puntičkářsky ladil každý název, dlouze jsme rozebírali trasu a zaměření každých Sobotníků. Pokaždé se zajímal, jak chci pojmout zvolené téma s dětskými účastníky. Přestože ho trápily zdravotní problémy, před třetí sobotou v měsíci se dal zázračně do kupy. Nevynechal ani jednou. Kontakt s lidmi, kterým není historie města lhostejná, ho nabíjel. I v říjnu loňského roku do poslední chvíle věřil, že přijde.

Jakub Smrčka
Před několika lety jsme spolu domlouvali přednášku o Alfonsi Šťastném. Standa přednášel a v průběhu náhle vypadla elektřina. Sál se sedmdesáti lidmi se ponořil do tmy a nám se elektřinu nedařilo nahodit. Přinesl jsem tedy dvě velké voskovice a on vyprávěl v jejich svitu. Přišli jsme si jak ve středověku, byla to úžasná atmosféra a legrace, kterou nezkazil. V poslední době se hodně lidem připomínal na výpravách se Sobotníky, články v tisku, jimiž záslužně a odborně popularizoval historii, a polemikami. Například tou o odstranění či neodstranění pomníku osvobození z náměstí T.G.M, který z historického hlediska správně hájil. Jeho poznatky se dostaly až do diskusí o architektonickém řešení tohoto prostoru. Vzácné byly také jeho práce o odboji. Husitské muzeum v jeho osobě ztratilo kolegu a odborníka, obyvatelé Tábora pak oblíbeného popularizátora historie.

Jiří Loudín
Poznal jsem Standu někdy roku 1968 v partě dětí, které se scházely na Keťasce. V té době v Táboře nebydlel, byl vlastně Pražák. Jezdil sem jen ke své babičce. Nad všemi dětmi vždy vyčníval. Ne snad vzrůstem, ale vědomostmi a svou fenomenální pamětí. Dokázal doslovně odříkávat populární povídky Šimka a Grossmana. Povídka „Jak jsem se učil kouřit" v jeho podání měla takové kouzlo, že jsme se vždy celý týden těšili na pátek, až znova přijede a bude nás bavit až do neděle. Kolikrát jsme zkoušeli tu jeho paměť, že jsme mu dali přečíst článek a pak kontrolovali, zda ho doslovně přeříká. Ani jednou nechybil. V dospívání jsme se pak potkávali na diskotékách a zábavách, na pochodu do Prčice. Celé okolí ho znalo pod přezdívkou Standa Lovec. Jako dítě si totiž chtěl pořád hrát na Štorchovy Lovce mamutů.

Když jsem se ženil, tak na mém štandu Standa nesměl chybět. Po svatbě vojna, Standa vejšku a naše cesty se rozdělily. Když pak po vystudování nastoupil do táborského muzea, začali jsme se zas občas potkávat, ale nikdy jsme už spolu nestrávili tolik času jako dřív. Naše rozhovory se zredukovaly jen na „ahoj" a „jak se máš". Pokud jsme ale v rozhovoru zabředli do historie, nebyl nikdy k zastavení a znova udivoval svými znalostmi. Standa byl náš kamarád, se kterým jsme poseděli, popili, občas domů netrefili včas a když trefili, tak ne vždy bez následků. Prostě jak to v mládí bývá. Co dodat ? Budeš mi chybět kamaráde…

Veřejnost se může se Stanislavem Zitou rozloučit 21. února, kdy od 15.30 bude v Klokotech zádušní mše a od 17 hodin v malém sále Střelnice vzpomínkový večer.

David Peltán

Autor: Redakce

13.2.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Ústavní soud ve středu rozhodne o stížnosti vyhoštěného Iráčana

Brno - Ústavní soud (ÚS) ve středu vyhlásí nález s přímou vazbou na uprchlickou krizi a právní úpravu azylu v Česku. Rozhodne o stížnosti Iráčana zajištěného loni v listopadu a brzy poté vyhoštěného do vlasti. České orgány se podle stížnosti vůbec nezabývaly jeho obavami z mučení a násilí. Policie údajně také nezohlednila jeho úmysl požádat o mezinárodní ochranu.

Povstalci v Halabu řekli Američanům, že město neopustí

Damašek - Povstalci v syrském Halabu oznámili Spojeným státům, že obléhanou východní část města neopustí. Reagovali tak na výzvu Moskvy, která je prý připravena jednat s Washingtonem o stažení všech rebelů. Informovala o tom agentura Reuters. Podle syrského vojenského zdroje má Damašek v plánu získat plnou kontrolu nad Halabem během několika týdnů.

Z izraelského nákupu ponorek prý bude profitovat i Írán

Tel Aviv - Aféra kolem nákupu dalších tří ponorek pro izraelskou armádu nabrala nové obrátky. Objevily se totiž informace, že v německé společnosti ThyssenKrupp, která je měla dodat, má podíl i úhlavní nepřítel židovského státu Írán. Informovala o tom agentura AFP.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies