VYBERTE SI REGION

Životní pouť chce velkokníže Karel E. Paar uzavřít tam, kde ji začal: v Bechyni

Bechyně - Rozvážení pošty z předků Karla Eduarda Paara (80) na začátku 16. století udělalo mocný rod, jehož kořeny sahají až do století dvanáctého.

23.8.2014
SDÍLEJ:

Do Bechyně, kde Karel Eduard Paar (80) žil do svých dvanácti let, se dnes už vrací jen na skok.Foto: Alena Šatrová

Paarové se provozováním poštovních služeb zařadili mezi vlivné aristokraty Evropy. O dvě století později ale přišel zlom: jejich úřad zestátnili, přesto ještě zhruba sto let zůstal v jejich rukou.

Mezi předky bývalého majitele bechyňského panství patří i Leopoldina markraběnka Pallavicini (1845 – 1928), provdaná za Karla Jana Václava Paara, která stojí za vznikem opařanské psychiatrické léčebny. Prababička Karla Eduarda ale zemřela šest let před jeho narozením, byť tedy neměl možnost se s ní osobně setkat, přesto pravděpodobně ovlivnila jeho životní směr.

Bechyňský zámek, kde prožil dětství, do rodiny přinesla Marie Terezie ze Šternberka, která se jako velmi mladá roku 1715 provdala za Jana Leopolda Paara. O všechen majetek ale rodina přišla po „Vítězném únoru roku 1948." Jejich zámky zabral stát pod komunistickou správu.
V restituci pak bechyňské panství získává na začátku 90. let syn posledního majitele z rodu Paarů Alfons Václav (82). Spolu s ním se do domu svého dětství vrací i mladší bratr Karel Eduard a nejmladší ze sourozenců Eleonora Markéta, která dnes již nežije. Alfons Paar vzápětí rodový majetek vložil do společnosti APS, jejímž majoritním vlastníkem byl Čechošvýcar Josef Šťáva (64), jemuž zámek patří dodnes.

O dětských létech v Bechyni i o Řádu maltézských rytířů jsme s Karlem Eduardem Paarem mluvili v parku před Městským muzeem v Bechyni, kde na začátku měsíce zahájil výstavu Heleně Schmaus – Shoonerové, pravnučce Františka Křižíka a své celoživotní přítelkyni, která se v rodinné vile v Bechyni usadila po svém návratu z Kanady.

Na Bechyňsku jste měli velký majetek, nešlo jen o zámek a revír v Opařanech, ale i o Dobronice nebo Černice u Sudoměřic. Kde jste jako děti bydleli?
Než jsme se nastěhovali do zámku, tak jsme bydleli právě u těch Sudoměřic, tam, kde je dnes golf. Když šel starší bratr do školy, stěhovali jsme se do Bechyně.Rodinné foto.

Jak se vůbec Bechyně, která je asi nejvíc spojovaná s Petrem Vokem z Rožmberka, dostala do majetku vaší rodiny. Můžete nám svůj rod trochu přiblížit?
Původem je naše rodina italská, z doby císaře Barbarossy. Již ve 12. století byli Paarové známí. Potom ale museli z politických důvodů odejít z Itálie. Šli směrem na Korutany, Štýrsko a potom Vídeň. Tady měla rodina na starosti poštu, takže my jsme byli až do časů Marie Terezie dědiční poštmistři. Jenomže pak shledali, že pošta je dobrým byznysem a monopol přešel na stát. Je pravda, že jsme ale byli odškodnění. Bechyně jako taková přišla do rodiny přes Šternberky, když si jeden z mých předků vzal Šternberkovou. Po jeho smrti se ještě jednou provdala, ale tím na Bechyni ztratila právo, protože již nebyla Paarová. Takže asi kolem roku 1760 máme Bechyni v naší rodině. Před námi se hlavně z hospodářských důvodů majitelé často měnili, takže naše rodina byla na Bechyni nejdéle.

Prožil jste tady i školní léta?
Ano, vyučovaní jsme sice byli doma, ale na zkoušky jsme museli do školy. Až ke konci jsme do školy i chodili. Možná tady stále je nějaký kamarád, akorát se už nepoznáme (smích). Už je to strašně dávno. Ale pamatuji si, jak jsme tady každé ráno běželi přes náměstí do školy.

Byli jste ze zámku, jak vás brali spolužáci?
Úplně normálně, s tím nebyl vůbec žádný problém.
Dlouholeté přátelství vás pojí s Helenou Schmaus – Shoonerovou a její sestrou Janou. Máte ve vzpomínce nějakou veselou historku?
Mám, třeba jak moje sestra Eleonora zkoušela na zámku nějaké divadlo a Helena do něj byla taky zapojená. Sestra si dávala velký pozor, aby se nic neprozradilo, ale jak je Helenka povídavá, tak to prozradila. Moje sestra se tak naštvala, že od ní Helenka dostala facku (smích). Ale to bylo jen tak mezi dětmi, jinak bylo všechno v pořádku. My jsme také byli hodně u nich, u Schmausových ve vile, i moji rodiče k nim chodili na čaj. Historky jsou určitě i další, ale já si pamatuju hlavně tuhle, jak Helenka dostala tu strašnou facku.

Pak ale přišel rok 1948 a vy jste museli opustit nejen Bechyni.
No ano, ale já jsem zemi opustil ještě předtím. Bylo mi dvanáct a ze zdravotních důvodů jsem musel do Švýcarska, kde jsem měl zůstat rok. Už jsem se ale domů nikdy nevrátil. V roce 1947 pak do Švýcarska přijel i bratr se sestrou a matkou mého otce. Rodiče pak po únoru osmačtyřicet už museli utéct.

Jak jste si vysvětloval, že se nemůžete vrátit domů do Bechyně, kde jste měl kamarády?
Já jsem tomu vůbec nerozuměl, to přišlo až později. Moc jsem toho nechápal, ale cítil jsem, že se něco děje. Spíš to chápal bratr, který byl trošku starší. Hrozné to bylo hlavně pro našeho otce, ale on by asi v Čechách nepřežil. Považovali nás za nepřátele lidu, že jsme s nimi špatně zacházeli. Přitom naši zaměstnanci měli všechno. Dokonce tady u nádraží jsme měli jeden dům jenom pro důchodce, naše vysloužilé zaměstnance, o které jsme se postarali. Úplně normální bylo, že dostávali dříví nebo dobytek na mléko. Někdy i pro několik generací zaměstnanců.

Je možné, že tady jste začal do sebe vstřebávat potřebu lidem pomáhat, a proto se dal k maltézským rytířům? Nebo jak se jím člověk stane?
Normálně nás otec přihlásil, mě i bratra. Ale až později jsem pochopil, co řád vlastně dělá, a začal jsem nemocným pomáhat. Tohle mi skutečně bylo blízký, zřejmě jsem to 
v sobě měl.

Vy jste v řádu dosáhl na vysokou funkci, jak se vám správně říká? Emeritní velkopřevor?
No jo, emeritní velkopřevor Českého velkopřevorství. Nejvyšší představený řádu je velmistr, ale velkopřevor je také už vysoká funkce, k níž musíte mít řeholnické sliby. Podmínkou je, že musíte být katolík a pokud se chcete stát profesním rytířem, musíte přijmout celibát. Proto jsem se nikdy neoženil a žiju sám. Dalšími podmínkami je poslušnost a chudoba.

Jak jste splnil chudobu?
Neznamená to, že nesmíte vůbec nic vlastnit, ale že nesmíte žít ve zbytečném luxusu. Jenže oblečena zase musíte chodit přiměřeně vašemu stavu, tedy důstojně, nicméně skromně. Přirovnám to tak: klidně byste si třeba mohla dovolit koupit drahé sportovní auto, ale to už není dovolené, protože vám stačí jen auto, které jezdí. Ale já už stejně žádný nemám (smích).

Máte ještě jako emeritní velkopřevor nějaké povinnosti 
k řádu?
Samozřejmě mám, my vlastně nechodíme do důchodu, takže stále pomáhám, protože mám hodně kontaktů. Vůbec se nenudím.
Nebyla to příliš tvrdá podmínka, neoženit se a nemít děti?
Ne, vůbec ne, já jsem se tak rozhodl sám, ale už mi bylo přes čtyřicet. Bratr byl ženatý a má děti, já ne.

V Praze jste se teď usadil už natrvalo?
Ano, posledních deset let jsem jen v Praze. Ze Švýcarska jsem nejdříve odešel pracovat do Rakouska a v devadesátým roce jsme se všichni tři vrátili do Bechyně. To jsme ještě zámek ani neměli vrácený a nocovali v Táboře v hotelu Palcát. Vraceli jsme se po více než čtyřiceti letech.

Jaké jste zažívali pocity?
Všichni jsme měli stažený žaludek… a můj bratr se tu setkal se spolužákem, s panem Mikšovským, se kterým si padli do náručí… A potom nás přijali i na radnici, kde úřadoval ještě komunistický starosta.

To je paradox, co? A pustili vás na zámek?
Jistě, to ano. Sídlila v něm ještě akademie věd. Víte, co bylo zajímavé? Že najednou bylo všechno nějaký malý. Dětskýma očima mi všechno připadalo velký a najednou jsem zjistil, že to tak moc velký zase není. Ale je pravda, že zámek byl původně hradem a na hradech nebývaly moc velké místnosti.

Po restituci jste zámek vložili do společnosti Josefa Šťávy. Všichni jste ho chtěli prodat?
Strašně moc jsem nechtěl, ale okolnosti byly takový. Samozřejmě to bylo smutný, prodávali jsme ho s těžkým srdcem, vždyť v rodině byl po staletí… Měl jsem z toho špatný pocit. Nějaký čas jsme potom ještě bydlili v tom lesním domě, ale teď už ne, v Bechyni už vůbec nebydlíme.

Pane Paare, čím jste se v zahraničí živili?
Každý měl nějaké zaměstnání. Já jsem nejdříve pracoval v ocelovém průmyslu 
v Rakousku, což byl státní podnik, a potom jsem se dostal do soukromé firmy, která vyráběla nářadí pro zemědělství. Protože jsem byl jazykově dobře vybavený, hodně jsem vyřizoval například zahraniční korespondenci. 
Jazyky jsme uměli všichni, už v dětství jsme mluvili česky a německy, velmi brzy 
i anglicky, na čemž trvala matka, a ve Švýcarsku jsme se ještě naučili francouzsky 
a italsky.

Ale dodnes jste si zachoval výbornou češtinu…
Víte, my jsme češtinu nikdy nezapomněli. Když už jsme byli venku, ale rodiče stále ještě tady, každý týden jsme jednomu z nich museli napsat: otci česky, mamince německy. Otec nám ty dopisy posílal zpátky opravené. I ve Vídni bylo hodně Čechů, takže jsem měl s kým mluvit česky. Navíc skutečně platí, že co se v dětství naučíte, to nezapomenete. S bratrem jsme spolu vždycky automaticky mluvili a mluvíme jen česky, i když jsme venku.

Netoužil jste se někdy v Bechyni usadit? Být jaksi blízko…
… teď už ne, usadíme se tu, až tady nebudeme, protože v Bechyni máme hrobku. Jak bratr, tak já bychom tu rádi byli pohřbení.

Život v datech:

Karel Eduard Paar se narodil 
4. ledna roku 1934 v Praze jako druhý potomek knížete Alfonse a hraběnky Sophie. Maminka pocházela z německého šlechtického rodu Schlitzových.
Po emigraci žili ve Švýcarsku, kde ale otec nemohl sehnat práci a povolení k pobytu dostávali vždy jen na jeden rok. Proto rodina přesídlila do Rakouska. Mezi profesní rytíře maltézského řádu vstoupil Karel Paar ve věku 44 let, po složení řeholních slibů.
Poprvé po desítkách let se do rodné vlasti dostal tajně jako turista z Vídně v roce 1985.
Od roku 2004, kdy byl zvolen velkopřevorem Českého velkopřevorství, žije v Praze.
Jeho bratr Alfons je 7. knížetem z Paaru a stále žije ve Švýcarsku.
Svůj život Karel Paar zasvětil řeholnictví: pomáhá starým, nemocným, trpícím lidem. Maltézští rytíři se zapojují do charitativních projektů a také si například dopisují s vězni.
Členem řádu už byl jeho otec, který k němu přivedl oba dva své syny. 

Autor: Alena Šatrová

23.8.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Kardinálové chtějí od papeže odpověď, Vatikán mluví o skandálu

Vatikán - Za velmi vážný skandál označil předseda jednoho z nejvyšších soudů římskokatolické církve otevřený dopis čtveřice kardinálů, kterým žádají papeže o vyjasnění jeho názoru na rozvedené. Kardinálové z Německa, Itálie a USA odpověď Františka na svůj původní dotaz nedostali, proto s ním vyšli nedávno na veřejnost.

Zadeha v Praze znovu zadržela policie

Praha/Brno - Policie dnes v Praze zadržela obžalovaného podnikatele Sharama Abdullaha Zadeha, celý den u něj prováděla domovní prohlídku, uvedl v tiskové zprávě Zadehův mediální konzultant Jan Jetmar. Večer ho podle něj převezla k výslechu do Brna. Zadeh je obžalován z daňových úniků, hlavní líčení se koná u brněnského krajského soudu.

V Norsku našli nápis Arbeit macht frei ukradený z Dachau

Bergen - Norská policie nejspíš objevila nechvalně proslulý nápis Arbeit macht frei (Práce osvobozuje) ukradený v roce 2014 z brány bývalého německého koncentračního tábora Dachau. S odvoláním na bavorskou policii o tom dnes informovala agentura AFP.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies