Akci pořádá brněnská Škola pro výcvik vodicích psů a blanenská odbočka Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých. Na trasu postupně vyráží dvacet soutěžících. „Zájemců máme mnohem víc, ale z organizačních a časových důvodů je dvacet maximum," vysvětluje hlavní rozhodčí Milan Dvořák, který pracuje jako cvičitel vodicích psů. Trasa vede centrem Blanska, je každý rok jiná a soutěžící ani jejich psi předem nevědí, co je na ní čeká. „Pes musí třeba označit chodník, přinést předmět, na povel odbočit vlevo či vpravo, upozornit na vysokou překážku. Každý cvik bodujeme," přibližuje Dvořák.

Po Rožmitálově ulici se vydává na trasu například jednatřicetiletý Jan Balák z Předklášteří u Tišnova s fenkou německého ovčáka Nancy. Ta na jeho povel pod dohledem Milana Dvořáka sedá, lehá, přinese balíček papírových kapesníků, a když jí to páníček přikáže, poslušně čeká. „Na soutěži jsme podruhé, chci se dozvědět, jaký jsme za uplynulý rok udělali pokrok. Jsem spokojený, myslím, že to Nancy docela šlo," usmívá se muž, který nevidí něco přes dva roky po nepovedené operaci. „S vodicím psem je všechno o tisíc procent lepší než bez něj," má jasno.

Velký pomocník

Osmašedesátiletá Zdeňka Jeřábková téměř nevidí od svých devíti let. O zrak ji připravila nemoc. Chuť do života jí to ale nevzalo. Na soutěž do Blanska přijela s fenkou labradorského retrívra Elzou z Majdaleny u Třeboně už počtvrté. „Moc se mi zde líbí, potkám zde dlouholeté kamarády a seznámím se s novými lidmi. Soutěž s Elzou asi nevyhrajeme, u nás ve vesnici není tak zvyklá na chodníky a přechody, ale s jejím výkonem jsem spokojená," hodnotí žena. Elza je její třetí vodicí pes. „Už si to bez psa neumím představit. Pomáhá mi hlavně, když jedu někam, kde to moc neznám, díky němu mohu v podstatě kamkoliv. Je to i můj kamarád a společník, když je mi někdy smutno. Ale já se snažím žít naplno, mám spoustu kamarádek, syny, vnoučata, a dokonce už i pravnoučata. Někteří lidé jsou na tom mnohem hůř, vždyť já jenom nevidím," usmívá se žena, která šestatřicet let pracovala jako telefonistka. Když kvůli automatizaci musela v práci skončit, udělala si masérský kurz. „Do práce občas chodím ještě i teď," dodává Jeřábková.

Na soutěž se přišla podívat i dvaapadesátiletá Zdenka Stejskalová z Jabloňan. „Jsem tady s fenkou Teylou, ale mám ji teprve krátce, takže nesoutěžíme. Ovšem akci jsme si nenechaly ujít," říká žena, na kterou doma čeká ještě labradorka Gina. „Ta mi pomáhala osm let, ale teď už je v důchodu, takže její práci nahradí Teyla. S vodicím psem je všechno jednodušší, díky němu můžu cestovat a nemusím jen sedět doma," říká Stejskalová.

V doprovodném programu se švihadly vystupují například děti ze Základní školy Dvorská. Zájemci si mohou vyzkoušet, jaké to je s klapkami na očích chodit nebo poznávat různé tvary, děti vykreslují obrázky psů. „Představujeme zde i různé pomůcky pro nevidomé, chceme veřejnosti ukázat, co všechno děláme a nabízíme. Soutěží se pro radost, účastníci to berou hlavně jako příležitost pro setkání při příjemné akci," dodává předsedkyně blanenské odbočky Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých Věra Peterková.