VYBERTE SI REGION

Martina Mynaříková z Blanska učí děti ve školách v zahraničí

Blansko /ROZHOVOR/ – Emancipovaná žena, která se hned tak něčeho nezalekne. Usměvavá blondýnka s touhou poznat, jak funguje školství v jiných zemích. Člověk s otevřeným srdcem, jenž hned po studiu začal pracovat jako dobrovolník. To vše charakterizuje Martinu Mynaříkovou z Blanska. Dívku, která po státnicích v roce 2011 vyrazila učit do škol v Norsku a Indii a nyní je kantorkou ve výukovém centru pro studenty se sociálními a psychologickými problémy na Maltě.

29.12.2013
SDÍLEJ:

Martina Mynaříková se svými žáky a na výletech v Indii.Foto: archiv Martiny Mynaříkové

Už třetím rokem pracujete jako dobrovolník, což v dnešní komerční době není příliš obvyklé. Co vás k tomu vede?

Velmi mě zajímá, jak funguje školství v jiných zemích, a touto dobrovolnickou formou lze mnohé poznat. Je pravda, že si moc nevydělám, ale také mnoho neutratím. Při mé první stáži v Norsku, která je dost drahou zemí, mi vše platili, navíc jsem na konci celého programu dostala odměnu na léto. Zcela jiné to bylo u druhé stáže v Indii. Tam projekt hradil jen ubytování a některé náklady na stravování nebo pouze stravu, takže to nejdražší, jako jsou letenky a očkování, jsem si musela platit ze svého. Teď je to takový trend – jedete do Indie a musíte si zaplatit za to, že tam pracujete jako dobrovolník. (úsměv) Momentálně pracuji jako dobrovolník na Maltě. Program je dobře hrazený, takže předpokládám, že bych neměla skončit v mínusu. Samozřejmě ale také záleží na tom, na jaký je kdo zvyklý životní standard.

Vaše dvě stáže – v Norsku a na Maltě – nejsou v dnešní době otevřených možností ničím neobvyklým. Ale něco jiného je vydat se jako samotná dívka do Indie, navíc do oblasti Džammú a Kašmír nedaleko hranic s Pákistánem…

Je pravda, že jsem celkem otrlá v cestování, ale tato výprava už i pro mě byla dost náročná, hlavně psychicky. Když si dnes některé situace zpětně přehrávám, tak si říkám, že mohu být ráda, že jsem to přežila. Navíc jsem se rozhodla vydat na cestu v březnu 2013, tedy v době, kdy v médiích kolovaly zprávy o unesení mladých dívek z Česka, které cestovaly z Pákistánu do Indie. Rodina mě v mém rozhodnutí tedy pochopitelně moc nepodporovala. Ale jak už jsem říkala, na cestování jsem zvyklá a také jsem to trochu brala jako osud.

Jako osud?

O Indii jsem se totiž dozvěděla přes organizaci Brontosauři v Himálajích, s jejichž členy jsem se potkala díky své stáži v Norsku. Říkám si, že to musel být osud, který to na mě tak připravil. Byla tu i možnost, že bych do Himálají jela jen tak na skok na dva až tři týdny během letních prázdnin. Cestovat a pracovat ve škole v Indii ve skupině asi třiceti Čechů mě ale nelákalo. Na svých cestách se vždy snažím proniknout do kultury dané země a tak trochu splynout s jejími obyvateli, a to jde nejlépe, když jsem mezi domorodci sama. Když jsem tedy po roce a půl působení v Norsku cítila, že už mi pobyt nemá co nového nabídnout, řekla jsem si, že je třeba se posunout dál a vydat se do Indie.

Jaké byly první pocity? Jela jste do Himálají, takže předpokládám, že člověka nějakým způsobem ovlivní vysoká nadmořská výška.

Ano, vysokou nadmořskou výšku jsem hodně pociťovala. Přiletěla jsem do Lehu, který leží zhruba ve 3 700 metrech nad mořem, a prvních pár dnů se mi točila hlava. Náročné přírodní podmínky mě ovlivňovaly i po tom, co jsem se aklimatizovala. Pamatuji si, že jsem šla do kopce k jednomu buddhistickému chrámu a normálně bych u nás výšlap zdolala za patnáct minut, ale tam jsem to lezla asi hodinu a půl. Při stoupání mi dělal společnost pes, který neměl jednu nohu, a i navzdory svému pajdání byl rychlejší než já. Nebo jsem si ve škole chtěla s dětmi zahrát volejbal. Hrávala jsem ho dřív závodně. Bohužel jsem hru po deseti minutách musela ukončit, protože jsem nemohla s dechem.

Martina Mynaříková
○ Narodila se v roce 1986 v
  Brně.
○ Vystudovala učitelství pro
  střední školy, obor český
  jazyk a dějepis, na Slezské
  univerzitě v Opavě.
○ Po studiu odešla pracovat
  jako dobrovolník do škol v
  Norsku a Indii, nyní působí ve
  výukovém centru na Maltě.
○ Je svobodná a žije v Blansku.

Zmínila jste školu. Jaká byla?

Škola, kde jsem tři měsíce pracovala, je soukromá a leží ve vesnici Mulbekh (kolem 3 500 obyvatel a 3 300 m n. m.) zhruba sto osmdesát kilometrů od Lehu. Má deset tříd a je spojená se školkou, jež má dvě třídy dohromady pro padesát dětí. V Indii má škola označení jako základní. V našem školním systému bychom ji ale zařadili do základní a střední školy zároveň, neboť je ukončena důležitou zkouškou podobnou maturitě a následující studium po desáté třídě trvá pouze dva roky. Je tam povinná školní docházka, ale některé děti nastupují do školy později. Často záleží na tom, jaká je finanční situace v rodině. Hradí se totiž školné – kolem sto až sto padesát rupií za měsíc – což je zhruba třicet až padesát korun. Pro některé chudé rodiny je i tato částka velkým zásahem do rodinného rozpočtu. Možnost studia pro děti z chudých rodin umožňuje česká organizace Brontosauři v Himálajích, která zprostředkovává adopční program na dálku. V současné době se zabývá výstavbou nového školního internátu (více na www.brontosaurivhimalajich.cz).

Co jste ve škole učila?

Přestože se nejedná o obory mého vysokoškolského studia, ale pouze mé koníčky, tak jsem první měsíc učila umění a ruční práce a pak hudbu a tanec. Dokonce jsem do Indie dovezla svoje klávesy, takže jsem před a po výuce měla dobrovolné hodiny hry na piano. Své znalosti jsem se snažila předat dál, aby mohla výuka pokračovat i poté, co odjedu. Proto jsem učila i jednoho z místních učitelů. Bylo by škoda nechat klávesy ve škole jen tak ležet, když už se mnou cestovaly přes půlku světa.

Jak vás braly děti a ostatní kantoři?

Děti byly moc fajn. Občas jsem učila ve třídě, kde byl stůl se židlemi, a to vždycky přiběhly a byly nadšené, že se můžou posadit na židle, protože v běžných třídách sedávají na koberci. Kolegové se ke mně také chovali hezky, občas jsme společně vyrazili někam na výlet. Učitelé ale byli po škole často zaneprázdněni rodinnými povinnostmi nebo prací na poli. Jen s jedním kolegou, asistentem, který ze začátku v mých hodinách působil jako překladatel, jsem měla menší problémy. Byl totiž vzděláván tak, že tělesné tresty jsou běžným způsobem, jak si u studentů vzbudit respekt. Takže třeba jen stačilo, aby student zaměnil při kresbě duhy jednu barvu za druhou, a hned dostal po ruce klackem nebo ho asistent píchl do obličeje tužkou. A to podotýkám, že v Indii jsou oficiálně tělesné tresty ve školách zakázané.

Tipuji, že odlišností oproti českému školství bude mnohem více…

Ano, ve škole se učí i v sobotu. Studenti jsou hodnoceni pomocí bodů nebo procentuálně. Odlišné jsou také vyučovací metody učitelů. Například studenti v angličtině znají mnoho slovíček, ale když se jich pak zeptáte, co měli k obědu, mají problém odpovědět. Nepodporuje se vlastní aktivita, preferuje se memorování. Běžně se vyučuje tak, že učitel předčítá z učebnice a studenti po něm opakují v davu. Když jsem měla hodinu hudby a učila jsem je českou písničku Tři čuníci jdou, napsala jsem jim slova na papír a postupně jsem po jednom vyvolávala, aby text písničky každý přečetl nahlas. Bylo vidět, že takový postup je pro ně naprosto neobvyklý a trvalo jim hodně dlouho, než si na to zvykli a přestali být nervózní z toho, že mají číst před celou třídou sami. Nebo když jsem nahlédla do učebnice historie, tak jsem byla překvapená, kolik v ní bylo podrobných a detailních informací. Myslím si, že učivo v takovém rozsahu je pro studenty nepraktické, ale stejně tak jako na mnohých našich školách i zde platí, že je zbytečné si klást otázky. Nejdůležitější je úspěšně napsat test nebo udělat zkoušku.

A váží si tedy vzdělání?

Určitě. Někdy jsem obdivovala, kolik mají děti energie, občas byly až hyperaktivní. Škola začínala v deset a v zimním období až v jedenáct hodin, protože některé děti musely každodenně docházet do školy až deset kilometrů a ty, které bydlely v blízkosti školy, zase často musely před školou ještě pracovat na poli nebo pomáhat v domácnosti. Zdejší rodina je na naše poměry poněkud chladná. Emocionální stránka výchovy jde stranou, protože pro rodiče je mnohem důležitější, aby svou rodinu zajistili po materiální stránce a děti měly co jíst. Dětství je tam drsnější, děti nejsou zvyklé na blízký sociální kontakt. Například objetí už je chápáno jako součást sexuálního styku, takže není na veřejnosti doporučováno.

Narážela jste někdy na to, že jste žena?

Ano, postavení ženy je tam jiné než u nás. Například mě překvapilo, že když jsem přijela do školy, tak mě přišel přivítat ředitel a jeho zástupce. Na pomoc s mými zavazadly si ale zavolali starou kuchařku, která je doslova odvláčela na hřbetě do mého pokoje. S podobnými situacemi jsem se setkávala ve škole denně. Momentálně mě napadá, že jsem byla překvapená i z toho, že pro vodu, kterou jsme zalévali suchý záchod, jsem ke studni chodila jen já a učitelky. Učitelé se před studenty cítili poníženě, když měli jít načepovat vodu ke studni.

Za pár dnů jsou tu Vánoce. Vím, že se vracíte z Malty na svátky domů, přesto jste určitě mnohému z předvánoční atmosféry na Maltě přičichla…

Vzhledem k silnému katolickému vyznání obyvatel jsou oslavy vánočních svátků na Maltě opravdu intenzivní. Vánoce lidé slaví podle starých zvyků a tradic a nejsou natolik konzumní záležitostí, jak jsme zvyklí u nás v posledních letech. Zdobí se domy, ulice a kostely. Nedílnou součástí vánoční dekorace jsou betlémy, které si rodiny vyrábí samy, pouze si dokupují potřebné postavičky.

Malťané slaví Vánoce čtyřiadvacátého nebo pětadvacátého prosince?

Čtyřiadvacátého mají o půlnoci štědrovečerní mši, která má svou kouzelnou atmosféru díky podmanivě osvíceným kostelům a sborovému zpěvu chóru. Podle vyprávění místních je zcela běžné, že rodiny zůstanou na mši až do ranních hodin a společně pak posnídají. Hlavní vánoční chod se podává pětadvacátého. Koloniální nadvláda Angličanů měla silný vliv na maltskou kuchyni, takže i zde patří na sváteční stůl krocan. Jako dezert se podává pudink nebo vánočka a lidé nejčastěji zapíjejí jídlo vínem. Dárky se rozbalují před anebo po této sváteční hostině. Pak se rodiny vydávají na procházku kolem betlémů a navštěvují své blízké.

Autor: Dagmar Kulaviaková

29.12.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Policie vyšetřuje učitele, který se ve škole zamykal s žáky

Šumperk – Nestandardní chování pedagoga v Základní škole Sluneční v Šumperku vyšetřují kriminalisté. Učitel se koncem minulého týdne zamkl s několika žáky čtvrté třídy v jedné z učeben. Co se za zavřenými dveřmi dělo, je nyní předmětem dohadů. Údajně si kantor na mobilní telefon fotografoval hochy vysvlečené v prádle. Později měl učitel vysvětlovat, že se jednalo o projekt do hodin anglického jazyka.

Pes vběhl na cizí pozemek, majitel mu ustřelil přirození. Teď jej soudí

Klatovsko – Nelehký úkol stojí před klatovským okresním soudem. Musí rozhodnout, zda je Zdeněk Skalický (53 let) nebezpečný pistolník, který ustřelil samonabíjecí pistolí psu přirození jen proto, že vběhl na jeho pozemek, nebo šlo jen o nešťastnou náhodu, když se chovatel snažil bránit své ovce před útočícím predátorem.

AKTUALIZOVÁNO

Trump pozval Zemana na návštěvu Bílého domu

Praha - Příští americký prezident Donald Trump pozval českého prezidenta Miloše Zemana k návštěvě Bílého domu. Řekl mu to v dnešním telefonickém rozhovoru, sdělil mluvčí Hradu Jiří Ovčáček. Návštěva by se mohla uskutečnit v dubnu příštího roku. Zeman zároveň Trumpa pozval na návštěvu České republiky, americký prezident pozvání přijal.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies