Při natáčení otázek v Bratislavě odpověděl pro Deník na několik dotazů.
Když se řekne Cheb nebo Karlovarský kraj co se vám vybaví?
Vybaví se mi samozřejmě Cheb, kde jsem byl několikrát jako televizní sportovní komentátor v době, kdy Rudá hvězda Cheb hrála nejvyšší československou fotbalovou soutěž. A Karlovy Vary? Samozřejmě karlovarský festival, kam jsem byl několikrát pozván jako host. A potom obě města v souvislosti s kdysi tak populárním cyklistickým Závodem míru, protože obě města byla městy etapovými.
1. ledna 1993 se rozdělilo Československo. Jak jste to tehdy vnímal a jak tuto událost vnímáte po dvaceti letech? Změnil se v průběhu let váš názor na tuto historickou událost?
Toto rozdělení bylo zákonité a bylo to na přání západních mocností, které takto rozkrájely velikánský Sovětský svaz, rozkrájely Jugoslávii a všechny postkomunistické země, které se národnostně rozkrájet daly. Samozřejmě Maďarsko rozložit nemohly, Polsko rozdělit nemohly, ale to, co mohly, rozdělily. Takže my jsme v podstatě neměli šanci zůstat Československou republikou, ani kdybychom chtěli. Je to můj pohled na tyto události. Ale já to moc nepociťuji, protože jsem velmi často hostem jednak v České televizi, jednak mám svůj vlastní pořad podobný jako má Mirek Donutil jmenuje se One man show a jezdím s ním na zájezdy, především na Moravu, ale i do Čech. Česky mluvím normálně, a dokonce umím mluvit i 'pražsky'. To pro mě není žádný problém. A co je zajímavé, pociťuji jednu věc. My Slováci jsme začali používat více bohemismů, než jsme používali v době společného státu.
A jak v současné době trávíte čas? Co vás nejvíce těší a co naopak trápí?
Blíží se mi osmdesátka, ale naštěstí se to na mém zdravotním stavu neprojevuje. Dokonce stále ještě řídím, řízení mě baví a řídím hodně, protože jezdím na zájezdy se svým programem po celé bývalé Československé republice. Velmi často moderuji různé akce, sportovní i společenské. A hrají se i zápasy starých pánů, takže se dá říci, že od jara až do konce prosince jsem každý víkend někde na cestách. To mě drží v kondici. A co mě trápí? To, co se stalo. Z ničeho nic jsou tu nezaměstnaní, z ničeho nic jsou tu bezdomovci, což jsem samozřejmě předtím nezažíval. Ale naštěstí se mě ani mé rodiny nikdy nic takového nedotklo. Těchto lidí je mi však velmi líto.
A na závěr - co byste vzkázal nastupující mladé generaci?
Aby se přestala pořád za něčím honit. Nedávno jsem nad tím trošku uvažoval a vzpomínám si, že když jsem chodil ke své babičce, každý den si stačila přečíst několik stránek z bible, zazpívat si nějakou náboženskou písničku a pomodlit se za celou rodinu, přesto byly její velká zahrada i dvůr absolutně čisté, všechno měla vyprané, dokonce na stole stály vždy čerstvě upečené koláče. A měla ještě čas na popovídání si se sousedy. A dneska nemá nikdo na nic čas. Máme různé přístroje, které ulehčují ženám i mužům život, ale pořád nestíháme. Máme superrychlá letadla a auta a spěcháme. Dříve lidé z Chebu do Bratislavy cestovali tři dny dostavníkem a všechno bylo v pořádku, všechno fungovalo. Takže chci, aby si mladí lidé uvědomili, že není možné stále žít v tom rychlém tempu. Oni si teď myslí, že jsou mladí, tak to vydrží. Také bych si přál, aby si vážili historie a starších lidí, neboť je tady trend prosazovat jen ty mladé. Zapnu si rádio, televizi, sleduji Dobré ráno, kde mně osmnáctiletí a devatenáctiletí radí do života. A když je moderátorovi 35 let, už je to z pohledu majitelů stařec. Takže chci, aby si i mladí dokázali vážit toho, co se vytvořilo a co bylo. Aby se někdy vrátili do svého rodného města a podívali se na ty nádherné budovy, které tam dříve lidé postavili. Aby zašli i do galerie, do muzea a také aby si pustili nějaký retro film či retro hudbu. Velmi pociťuji absenci všeobecných znalostí těchto mladých lidí, kteří od rána do večera sedí u zapnutého Facebooku.