Ani já nejsem výjimkou, přesto jsem souhlasil s tím, že se zúčastním jednoho lovu na nově uloženou a zveřejněnou krabičku ve hře geocaching. A výsledek? Pocit vítězství a opravdové radosti.

Kačer Petr

S lovcem krabiček, či chcete-li geo kešek, jsme si společný lov domluvili už před časem. Petr Čavojský z Horního Slavkova na Sokolovsku patří mezi ty lovce, mezi sebou si říkají kačeři, kteří kromě běžného hledání a sbírání krabiček vyznávají také soutěžní lov, kdy jde o co nejrychlejší nalezení nové krabičky.

Kdykoliv jim na mail nebo textovou zprávou na telefon přijde oznámení, že je někde v kraji umístěná nová krabička, jejich úkolem je co nejrychleji se dostat na místo, krabičku najít a odlovit, tedy zapsat se. A nejdůležitější je právě ta rychlost, soutěží se o první tři místa.

Domluvili jsme se, že se jednoho takového rychlého lovu zúčastním společně s ním. „Je to ale hodně rychlé, musíme vyrazit hned, když přijde výzva. A ta může přijít kdykoliv," upozorňoval mě kačer předem. Ubezpečil jsem ho, ať o mě nemá strach, že jsem vždy připraven.

Jenže když mi za pár dní zavolal s tím, že je nová výzva a že vyrážíme, tak jsem samozřejmě připravený nebyl, prostě jsem měl už něco jiného. Podobné to bylo i při dalších pokusech a já zjišťoval, že pro lovce kešek ta výzva může přijít opravdu kdykoliv, ráno, odpoledne, večer, a je jedno, jestli prší, sněží, nebo je třicet ve stínu.

Vyrážíme

Půl desáté večer, na obrazovce oblíbený seriál, po ruce dostatek zmrzliny. Prostě by se zdálo, že ideu nemůže nic pokazit. V tu chvíli se ale na displeji mobilu objevilo to správné číslo. Mám čas, jedu. I když jsem si myslel, že jsem se oblékl hrozně rychle a téměř vyběhl k autu, když jsem přestoupil do auta k lovci, taktně mi bylo řečeno, že přece jen na mě tři minuty čekal a tyto minuty asi budou rozhodující. „Asi tam nebudeme první," upozorňuje mě slavkovský kačer.

Poprvé si začínám uvědomovat, že to asi nebude jen tak a že to opravdu bude soutěž. Po dvaceti minutách jízdy se blížíme k místu, kde se musí z auta ven a podle GPS navigace postupovat po svých. Po cestě zjišťuji, že lovci musí celkem dobře znát místopis kraje, vědět, kam až je možné dostat se autem, kde ho nechat a kudy pak dál.

Když parkujeme, jsme tady první. Až dosud jsem celý tento výlet bral jako zábavu a možnost zkusit si něco nového. Když ale jsme zatím první, trošičku se ve mně ozve ta soutěživost, co je asi v každém. Že by se nám opravdu podařilo dnes večer vyhrát?

Lov

Podle GPSky se vydáváme lesní cestou. Nejsme ani dvě stě metrů od auta a slyšíme motor dalšího. A opravdu, ještě vidíme jeho světla, jak parkují vedle nás. Další lovec. Konkurence na obzoru. Vítězství ohroženo. Petr jakoby mimoděk přidává do kroku a já, i když rozhodně nejsem typ na nějaké zrychlené přesuny, poslušně držím tempo. K cíli zbývá šest set metrů.

Po chvilce ale lovec zastavuje a čekáme na toho za námi. Po cestě v autě jsme si totiž povídali i o tom, jak kačeři postupují, když se jich při rychlém lovu sejde víc najednou. Samozřejmě chtějí být všichni nejlepší a nejrychlejší, ten souboj je ale prý v přátelském duchu, žádné tvrdé lokty. A to mi chce ukázat. Blikající baterka za námi se přibližuje celkem svižně a za chvíli je další kačer u nás. Je ze Sokolova a samozřejmě se s Petrem znají.

Společně pak pokračujeme dál po cestě, to už ale oba lovci stále pozorněji manipulují se svými GPS moduly a hlídají si, kdy odbočit z cesty přímo do lesa. Oba mě uklidňují, že tato krabička je lehká, prý jen kousek v lese. Opravdu se mezi stromky plahočíme jen krátce a nejednou se oba zastavují, s přístroji v ruce spíš přešlapují na místě a jakoby se jen otáčí kolem své osy. „Tady, tady je to, jsem na nule," hlásí první lovec.

Asi trochu naivně jsem si myslel, že GPS souřadnice jsou přesné na milimetr, a když se prostě tady zastaví, tak tady to také bude. Jenže přístroje každou chvíli pozici přepočítávají a ukazují ještě tři metry tímhle směrem, ještě pět metrů támhletím směrem. Podle kačerů nastala chvíle pátrání rukama.

Krabička může být úplně všude, pod kamenem, v díře po spadlém stromu, zahrabaná v jehličí, v nedaleko bublajícím potoce, někde vysoko na stromě. Oba dva doslova po čtyřech prohledávají každý centimetr. Já zběsile fotím, protože chci zachytit ten okamžik, kdy některý s nich vykřikne: mám ji! Pátrání se ale protahuje a je jasné, že krabička je schovaná důkladně a že ta nulová pozice na GPS nemusí nutně označovat to správné místo.

Začínám tomu propadat a stávám se třetím hledačem. Docela mě to bere a je mi jedno, že jsem si roztrhl kalhoty a nabral vodu do bot. Je to přesně ta chvíle, kdy si začínám říkat, kdybych asi tak byl ta krabička, kde bych byl…? Nebo spíš, kdybych ji tady někde chtěl schovat, kam asi bych ji dal? Asi třikrát si říkám, že mám vyhráno, nacházím podle mě naprosto dokonalé úkryty. Samozřejmě pokaždé prázdné. Na místě jsme už půl hodiny a trochu začínám být naštvaný. Přece odsud neodjedeme s prázdnou.

Potřebujeme pomoc

Geocaching ale pamatuje i na tuto možnost a lovci si mohou napsat či zavolat tomu, kdo krabičku připravil, o malou nápovědu. Ta přichází obratem a po chvíli je jasno. Tady je. Moje první odlovená keška. Oba lovci se zapisují, je přesně 22.39 hodin a o vítězství při lovu na tuto krabičku se dělí rovným dílem. I ze mě je hrdina, ten pocit opravdu stojí za to.

Vrchol nočního lovu ale teprve má přijít. Krabičku jsme vrátili na stejné místo, aby byla připravena pro další. Mimochodem, byla téměř přesně na tom místě, kde GPSky ukázaly nulový stav, tedy přesnou pozici. Poklidným tempem se vydáváme zpět k autům a lovci, jak jinak, vypráví zážitky z jiných lovů. Ani mě už nepřekvapuje, když vzpomínají na to, jak vyrazili s rodinami někam na dovolenou či pracovní cestu, třeba i do zahraničí, a přitom samozřejmě nezapomněli GPS modul a jakoby náhodou po cestě narazili na krabičky.

Proti nám se najednou rozbliká další baterka. Zhasínáme ty svoje a čekáme na dalšího příchozího. Má smůlu, je až druhý. Na tenhle pocit jen tak nezapomenu, my vyhráli, on prohrál. Tady naposledy propadám této hře a jsem moc spokojený. My dali ten gól, on už bude jen dotahovat. Až mě zaráží, jak málo stačí v dnešní uspěchané době k tomu, aby si člověk vyčistil hlavu a udělal si takovou radost.

Novému lovci, pochopitelně se mezi sebou opět všichni znají, popřejeme hodně zdaru a hlavně pevné nervy při hledání a díváme se, jak jeho baterka mizí v lese. Jenže to už volají manželky a je potřeba se vrátit zpět do reality.

Asi první a poslední

Mám tedy na kontě jednu odlovenou kešku. Ten nejlepší kačer z našeho kraje jich má přes pět tisíc. Petr mi ještě vypráví, že jednou se mu podařilo jich za jeden den posbírat přes sto. To už je na mě moc. Rozhodl jsem se, že tahle jedna vítězná mně osobně vystačí na hodně dlouho.

Každopádně nyní, jako již trochu zasvěcený, přeji všem lovcům dobrý lov a ať jim tahle, skoro by se dalo říct až klukovská zábava vydrží co nejdéle.