Co vás přivedlo ke zpracování knihy a scénáře právě s touto ožehavou tématikou?

Byl to instinkt. Příběh mlynáře Habermanna, který na konci války zmizel za nevyjasněných okolností, byl obestřen mnoha tajemstvími. Druhým motivem byla skutečnost, že všechno bylo jinak, než jsem slýchal ve škole. Povídačky o dobrých a zlých národech rázem vzaly za své. Skutečnost, že jsem mohl vytvořit román s postavami, ať už kladnými nebo zápornými, bez kritéria, že Čech je dobrák a Němec svině, pro mne byla naprosto zásadní. Jistou analogii vidím v příběhu Schindlerova seznamu, i když si myslím, že skutečný Schindler byl na rozdíl od Habermanna oportunista.

Na oficiálních webových stránkách filmu je uváděno, že autorem filmu jste vy. Ale v titulcích je uvedeno jméno německého scenáristy Wolfganga Limmera. Jak to tedy je?

Autorem původního scénáře jsem já. Bylo to dílo, které bylo v roce 2002 oceněno Českou filmovou a televizní akademií cenou za druhý nejlepší nerealizovaný scénář. Scénář jsem však vytvořil v roce 2001, vlastně hned po sepsání knihy. Prostě jsem zatoužil postavy vidět na filmovém plátně. Vize byla jednoduchá, ale samotná cesta byla posetá trny a kamením. Televize nám na projekt peníze nedala, neuspěli jsme ani u Státního fondu pro podporu české kinematografie. Tématu se tehdy většina dramaturgů bála… O realizaci díla se ucházel režisér Filip Renč, jenže jsme nesehnali peníze. A tak jsem autorská práva k filmu prodal do Německa. Ve smlouvě s německým producentem stálo, že nabyvatel má právo si najmout k úpravě další scénáristy, ale na díle spolupracovat svorným způsobem. U čtvrté verze scénáře jsem cítil, že jsme na maximu možného, že dál budeme již jen klesat dolů. Autorem díla jsem de jure samozřejmě já. V USA, když scénárista předá práci producentovi, a další scénáristé a dramaturgové ji mění na přání producentů mnohdy k nepoznání, pořád zůstává autorství zachováno. Je to totiž dáno smlouvou.

Nakolik je filmové zpracování odlišné od původní knihy a scénáře?

Scénář musí být vždy odlišný od knihy. Už proto, že se děj na plátně odehrává na mnohem kratším úseku, než když si v hlavě s nekonečnou fantazií promítáme text knihy, kterou právě čteme. Ve filmu se nemůžeme vracet k tomu, čemu nerozumíme, vše by mělo být pro diváka naprosto jasné. Z toho vyplývá, že i Habermannův mlýn na plátně byl jiný než v knize.

Co říkáte na filmové zpracování?

Filmovou verzi nemohu hodnotit, nejsem kritik. Jako autor ale mám právo poznamenat, že se scénář odchýlil od intimity vztahů mezi hlavními protagonisty. Zejména nepřinesl pro mě kýžené překvapení na závěr. Tím vlastně přibrzdil dobře rozjetý vlak. Nicméně film se mi jako celek líbil, obdivuji Juraje Herze zato, jak se natáčení zhostil a přeji mu s filmem hodně štěstí.

Co říkáte na to, že se ozývají hlasy, které tvrdí, že dílo se týká skutečných postav a že svým charakterem mohlo někoho poškodit?

Podívejte se, pokud vyprávíte příběh s reálným základem, navíc kontroverzní story, vždy se bude někdo ošívat. Já jsem do úvodu knihy napsal, že je kniha románem, nikoliv literaturou faktu. Před jejím sepsáním v roce 1999 jsem netušil, jak živé konsekvence se smrtí mlynáře Habermanna do dnešní doby vytvářejí. Svým dílem jsem se chtěl zastat nevinného člověka. Jména jsem změnil, na skutečnost jsem upozornil i producenta a je to na filmovém plátně vidět.

Jaká byla tedy pravda o mlynáři Habermannovi?

Pravda o mlynáři Habermannovi je dnes sepsaná, zmapovaná i natočená. Ale nemám důvod ji zveřejňovat. Jak jsem řekl, nechci nikoho poškodit. A pokud někdo křičí a dělá rozruch, je to jeho věc. Řeknu k tomu jediné: To, že nejsou v archivu další doklady a svědectví, prostě neznamená, že neexistují. V okresním archivu se uvádí, že Habermanna zastřelil Pazour a že ho poté s Haasem odvezli k řece a tam mrtvolu vhodili. Existuje ale i jiný doklad, který mi kdosi poslal z Bludova ve fotokopii. V minulosti jsem si vždy kladl otázku: Copak se mrtvola nenašla? Musela přece někde vyplavat, na řece jsou jezy po pár kilometrech! Jak to, že pamětníci tvrdí, že Habermanna spálili? Je to jen pověst nebo pravda? Skutečnost byla horší, než jsem původně předpokládal. Co se týká příbuzných, v Olomouci donedávna žil Jiří Máder, Habermannův synovec, který mně celou story vyprávěl, přátelil jsem se s ním, viděl jsem ho naposled v roce 2008 v olomoucké nemocnici. Za pár měsíců zemřel. Existuje však další potomek jménem Habermann, ten vystupuje v našem novém dokumentu Sudety prokleté hory. Několik potomků žije v Německu, ale přímých pamětníků žije pouze co bych na prstech jedné ruky mohl napočítat.

Jak pokračuje vaše filmová tvorba?

V současné době natáčíme dva filmy, shodou okolností oba s tématikou Sudet. Musím říci, že můj táta se v Sudetech narodil. V tehdejším Kolštejně, dnešní Branné. Byl z ryze české rodiny, která v roce 1938 musela ze Sudet odejít. Naše rodina měla z příchodu Hitlera strach. Proto se všichni odstěhovali na Valašsko do osady Krhové. Do Sudet se už do konce života nikdo z naší rodiny nevrátil.

Vracíte se tam ale po letech vy…

Vracím se tam však já, a to nejen do hor, jako lyžař a poutník, ale prostřednictvím knih, scénářů a filmů. Vracím se tam proto, že mi téma připomíná dětství a kraj, který byl dlouhá léta zapomenut. Cítím s lidmi, kteří museli odejít jak v roce 1938, tak v průběhu let 1945–6. Proto nyní ve společnosti DP FILM, ve spolupráci s ostravským studiem Českého rozhlasu a Barrandovem natáčíme celovečerní hraný film Země divokých sviní. Tak totiž pokřtil Ptolemaios prapůvodní zemi Sudet, dnešní Jeseníky. A aby toho nebylo málo, právě nyní dokončujeme televizní dokument Sudety-prokleté hory.