VYBERTE SI REGION

Robert Reichel: Neměl jsem zapotřebí si vymýšlet

Teplice /EXKLUZIVNÍ ROZHOVOR, UKÁZKA Z KNIHY/ - Řada sportovních fanoušků z Teplicka kvůli němu začala jezdit do Litvínova na hokej. Na zimním stadionu prožili s černožlutými řadu zajímavých bitev, ve kterých hrál hlavní roli. Hokejovou radost rozdával plnými doušky i v slavné kanadsko-americké NHL. Robert Reichel, olympijský vítěz z Nagana a trojnásobný mistr světa, už nyní černou pryž po ledě nehoní. Zde dne na den se stal trenérem. A také spisovatelem. Na začátku října vyšla jeho biografie Kapitán zlaté generace, kterou sepisoval se sportovním novinářem Karlem Knapem přes dva roky. Minulý týden novotou vonící životopis podepisoval v teplickém knihkupectví L&N, kde se také rozpovídal o vzniku publikace. Na řadu přišla řeč o vzniku přes 250 stránek obsáhlé knihy, ve které Reichel líčí otevřeně 23 let své kariéry profesionálního hokejisty. „Kdybych knížku psal sám, tak se ale neprodává,“ rozesmál se. Zakaboněná tvář kouče byla rázem tatam… Robert Reichel se posadil za připravený stůl, na kterém byly naskládané jeho knihy, a v teplickém knihkupectví čekal na zájemce o podpis. Na otázky odpovídal stručně a věcně, dokázal se ale rozmluvit a setřást nálepku introverta a zádumčivého člověka. Mezitím rozdal několik autogramů svým obdivovatelům.

16.11.2010
SDÍLEJ:

Robert Reichel podepisoval v Teplicích svou knihuFoto: Deník/František Bílek

O vás se všeobecně ví, že jste chodil do základní školy s Roberty Langem a Kyselou, s Martinem Ručinským i Jiřím Šlégrem. Jaký jste byl češtinář?

No nic moc. Byl jsem takový průměr, takže za tři. Spíš mě bavila literatura než český jazyk, kde jsem musel přemýšlet, jestli napsat měkké i, nebo ypsilon. Ale nebylo to tak, že bych nějak četl knížky. Jen povinnou četbu. Už si ani nepamatuji, co jsem vlastně přečetl. Možná Káju Maříka, Kocoura Mikeše, nebo Malého Bobeše. Vážně nevím.

Po základce následovala průmyslovka…

Ale to byl spíš obor a navíc jsem ho studoval více méně individuálně, protože už jsem hrál za Litvínov ligu a neměl moc času. Chodil jsem jen na zkoušky. Čeština tam už vůbec nebyla.

Četl jste si při dlouhých cestách za soupeřem na Moravu nebo na Slovensko, že?

Video na konci osmdesátých let v autobusech samozřejmě nebylo, tak jsme si četli Gól, Stadion, Československý sport. Přiznám se, že ostatní čtení mě moc nebralo. Později jsem přečetl pár sportovních knih, třeba životopisy.

Mohl jste tedy při psaní vaší knihy mít inspiraci…

Nejvíc se mi líbil životopis Lance Armstronga. Dobře si vybavuji i knihu Ivana Lendla.

Některé fráze a pasáže Armstrongovy knihy byste možná použít v kabině Litvínova před zápasem jako motivační řeč.

No ale hokej a cyklistika, to je rozdíl. V kabině mám pod sebou pětadvacet lidí. Ale je pravda, že ta knížka byla plná emocí. Přečetl jsem ji s chutí.

Jak se vlastně zrodila vaše kniha? Dostal jste nabídku?

Ne ne. Měl jsem už dlouhou dobu celou řadu materiálů. Manželka mi dělala kroniky, lepila sešity. Kdyby se ztratily, tak bych přišel o zhruba 23 let svého hokejového života. V posledních letech jsem věděl, že se blíží konec aktivní kariéry. Napadlo mě dát vše do kupy a vydat knížku. Našel jsem si autora, Ivana Hamšíka. Během psaní to ale časově nezvládal. Oslovil jsem proto Karla Knapa, který mi společně s vydavatelstvím Egmont ke knize pomohl.

Karel Knap je určitě odborník na slovo vzatý.

A právě to hrálo při výběru spoluautora roli. Ví, jak to v NHL, kde jsem řadu let hrál, i v hokeji chodí. Scházeli jsme se rok a půl. Dělali jsme různé kapitoly a pak jsme se domluvili, jak bychom to chtěli napsat. Karel vše vylíčil tak, že to při čtení bude lidi bavit.

Jak by to dopadlo, kdyby knihu psal sám Robert Reichel?

To by nevypadala, jak vypadá teď. A asi by se ani neprodávala (smích). Myslím, že Karlovi se to podařilo báječně. V té knize je celý můj hokejový život.

Co bylo při psaní největším problémem?

Hlavně čas. Hrál jsem hokej, dělal jsem v Litvínově manažera. Proto se to psalo docela dlouhou dobu. Je tam ale hodně věcí, které lidi vůbec neznali nebo neměli možnost poznat. Nakonec se vyškrtaly jen nepodstatné části. Při vzpomínání mi hodně pomáhala manželka a její sešity. To byly takové záchytné body. Dohledali jsme tam různá data, milníky…

Některé pasáže jsou docela citlivé…

(skáče do řeči) Píšu vše tak, jak vidím. Nemám zapotřebí a ani si nechci nic vymýšlet. Nikdy jsem to nedělal. Je možné, že se něco někomu nelíbí, ale je tam vše, jak to skutečně bylo. Myslím, že se nemám za co stydět. Neozval se nikdo, o kom tam píšu něco sporného. Vše je totiž pravda. Jsem rád, že mám pozitivní ohlasy. Lidé, kteří mě znají, mi psali a říkali, že je tam plno věcí, které vůbec nevěděli a mile je to překvapilo.

Četl knížku některý z vašich litvínovských svěřenců? Umím si představit, jak přijdete do kabiny a v ní si někdo před tréninkem pročítá Kapitána zlaté generace..

To neřeším, do kabiny to nepatří (smích). Vím jen, že jí četli někteří moji spolupracovníci. Nejvíce radosti asi ta kniha udělá litvínovským fanouškům. Je v ní totiž spousta věcí z mých začátku v Litvínově a celé se to točí okolo Chezy. Myslím, že je hezkým dárkem pro toho, kdo se zajímá o hokej. Může se dozvědět věcí, ke kterým by se jinak nedostal.

Na závěr malé odbočení od knihy. Co vy a Teplice?

Mám k nim velký vztah. Mám tady kamarády, rád se zastavím. Na Stínadla chodím na fotbal. Na zimním stadionu jsem hrál s nároďákem. Teplice vždy byly místem, které je kousek od Litvínova a rád jsem se v nich zastavil.

Zmínil jste teplický fotbal. Možná tam může být trocha paralely. Jak Teplice, tak Litvínov procházejí obdobím výměny generací…

Letos jsem viděl docela dost zápasů, i když ne všechny. Žlutomodří mají hodně mladé mužstvo, podpořené velezkušeným Verbířem. Výkony jsou zatím na dobré úrovni. To vaše srovnání docela sedí. Je ošidné, když se snažíte přestavět mužstvo. Hráči se vyhrají a najednou odejdou. V Litvínově máme podobný problém s mladými hráči. I z ekonomického hlediska. Ve všem hrají roli peníze.

Hokej je nyní v reprezentační přestávce. Jak jste spokojený s umístěním vašeho Litvínova?

Pokud budeme po základní části na příčkách, které zaručují play-off, tak budeme spokojení. Zatím je ale před námi ještě dlouhá cesta. Nedávno se nám podařilo poprvé vyhrát venku, snad nás to ještě víc nakopne.

Litvínovští fanoušci budou z knižky nadšení! /GLOSA/

Kapitána zlaté generace jsem přečetl během pěti večerů. Knížkou jsem byl nadšený, hlavně z kapitol, které se barvitě věnují litvínovskému hokeji. Každý fanoušek žlutočerných určitě hltal pasáže mající souvislost se zimním stadionem Ivana Hlinky s podobným zaujetím. Robert Reichel, litvínovský „srdcař“, vždy toužil s „Chezou“ vyhrát titul mistra ligy. V tom měl a má můj obdiv. Pro novináře sice není rozhovor s ním žádným velkým ternem, „Alby“ totiž není moc upovídaný, jako například Jaromír Jágr, v knize se s pomocí Karla Knapa ale slušně rozepsal a poodhalil leccos z hokejového zákulisí. Škoda, že Litvínovu nevěnoval ještě větší prostor, hlavně kapitoly z nedávné minulosti pod Krušnými horami se zdají být trošku odbyté. Zajímavé jsou i pasáže z prostředí slavné NHL. Hokejoví fanoušci po jejich přečtení budou mít o zámořské soutěži zase o něco přesnější obrázek. I tady si myslím, že například angažmá v Torontu mohlo být vylíčeno obsáhleji. Reichel prošpikoval svou biografii i několika humornými příběhy, čímž sebe i celou knihu polidštil a dal jí ještě zajímavější rozměr. Určitě by neměla chybět v žádné knihovničce sportovního příznivce, tím spíš toho severočeského.

FRANTIŠEK BÍLEK

Jak „Alby“ pozoroval hvězdy /UKÁZKA Z KNIHY/

Vždycky, když jsme s tátou projížděli kolem litvínovského zimáku, uháněl jsem ho: „A kdy zase půjdeme na Chezu?“ Naši měli hokej rádi, při zápasech reprezentace se před televizí scházela celá rodina. Takže táta nedělal žádné drahoty. Jakmile to šlo, vyrazili jsme i s bráchou na ligu. Na stadionu bývalo často vyprodáno, na místech na stání doslova narváno. Hrálo se jenom jednou týdně, pro město to znamenalo svátek. Nic jiného se v něm nedělo.

Začínalo se stejně jako dneska – v půl šesté. Měli jsme oblíbené místečko na Severní tribuně, vlevo nahoře, u zábradlí. Z něj jsme dobře viděli, měli jsme to kousek na záchod, i k východu. Scházeli jsme se na něm s Růčou a jinýma klukama ze třídy skoro hodinu předem, abyc nám ho nikdo nezabral.

Odjakživa se mi strašně líbily naše dresy a pořád si myslím, že je máme nejhezčí na světě. Kombinace černé, žluté a bílé mi připadá prostě dokonalá. Dominik Hašek vyprávěl, že jako malý v Pardubicích po hokeji brečel, když Tesla prohrála. Mě samozřejmě porážky Chezy štvaly, ale zas tak emotivně jsem to neprožíval. Jasně, mače se Spartou byly nejvyhecovanější. Taky utkání s Kladnem a Plzní měla náboj. Nejvíc mě ale bavilo pozorovat nejlepší hráče. A že se jich v lize pohybovalo! Do ciziny smělo odejít jen pár veteránů po třicítce, ještě míň hokejistů se odvážilo emigrovat. Proto zůstávala absolutní špička doma.

Milan Nový v Kladně. Jirka Lála v Budějovicích. Skvělou sestavu měla Dukla Jihlava – první dvě lajny patřily do nároďáku. Líbil se mi Slovan Bratislava, hlavně jeho útočník Dušan Pašek. Nebo Vincent Lukáč z VSŽ Košice, který báječně ujížděl do brejků a pálil golfákem pod víko. V každém mužstvu se našlo pár machrů. Koukal jsem na jejich kličky, přihrávky, zpracování, bruslení.

Z našich jsem samozřejmě obdivoval Ivana Hlinku s Jiřím Bublou, pak Jindřicha Kokrmenta, Arnolda Kadlece, Jordana Karagavrilidise, Jaroslava Hübla. S některými jsme později hrál, s Jardou Hüblem dokonce v jedné lajně.

(Úryvek z knihy Robert Reichel, Kapitán zlaté generace, autor Karel Knap)

Autor: František Bílek

16.11.2010
SDÍLEJ:

Hlavní třídy se zcela promění, Praha dá na jejich obnovu miliardu

Praha /INFOGRAFIKA/ - Během dvou let se velké třídy v metropoli zcela promění. Začnou rekonstrukce čtyř ulic, které dostanou úplně novou podobu. Vše vyjde na více než miliardu korun.

AKTUALIZOVÁNO

V kauze Key Investments soud uložil tři až pět let vězení

Praha - Bývalí členové představenstva společnosti Key Investments (KI) mají jít na tři až pět let do vězení za pochybné spravování peněz klientů firmy, při němž vznikla škoda nejméně 873,7 milionu korun. Rozhodl o tom dnes pražský městský soud. Rozsudek není pravomocný, lze se proti němu odvolat.

Agresivní pes v Zábřehu napadl už čtvrté zvíře, skončil v útulku

Zábřeh – Policisté se zabývají případem nebezpečného křížence stafordšírského teriéra, který v Zábřehu napadl několik psů i lidí. Poslední incident se stal zkraje týdne poblíž husitského kostela u areálu bývalých kasáren, kde staford zaútočil na dalšího psa. Toho majitelka právě venčila.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies