Velký spisovatel, ten z dnešních největších, který našim životům dával opodstatnění i v jejich malosti, nicotnosti, prostě proto, že je v úchvatném stvořitelském gestu zapsal a tím, právě tím, jim ten smysl dal. Tvořivost poráží smrt. Vždycky.

Ještě v úterý v poledne jsme seděli v hospodě na ostravském náměstí s Petrem Minaříkem a Pavlem Řehoříkem z nakladatelství Větrné mlýny a tak trochu sdělovali těm dvěma Brňákům zkušenost ostravských studentských koksárenských brigádníků (Honza na Vítězném únoru, já na enháčku).

Honza, jako brilantní vypravěč, i v těchto situacích byl schopen v ostré skice načrtnout charaktery lidí, které tam, v tom zakouřeném, smradlavém pekle potkal. Jako třeba chlápka, který svůj byt a postel svého psa Tarzana v něm, v blízkosti továrny za pajcku pronajímal k setkáním s montérkovou láskou.

Když jsem po necelé hodině odcházel, dávali si s Větřákama další pivo a pokračovali v ostravské archeologii. Uvědomoval jsem si nezapomenutelnou dikci Honzovy řeči, důraz na každém slovu, jeho artikulaci se silným ostravským akcentem, důraz na význam slov.

Naléhal na Větřáky, aby chystaným Měsícem autorského čtení, největším literárním festivalem u nás, trochu probudili Ostravu ze spánku. Kdyby došlo jen k několika málo setkáním autora, jeho textu a posluchačů, má to cenu, zdůrazňoval Honza.

Jeho hlas uslyším ještě dlouho. Jsem rád, že jsem jej mohl v dobách svého působení v rozhlase zaznamenat v několika nahrávkách. Už ale neuvidím jeho zkoumavý pohled, kterého jsem se trochu ostýchal, kterým ale „jen“ ostře obzíral svět kolem sebe.

Mám rád a zároveň se bojím několika jeho povídek, uměl jako málokdo (a málokdo si toho všiml) napsat ženské postavy, ve kterých se my muži můžeme krutě poznat.

Dílo je uzavřeno. Brzo, Tarzane, k… do p…, brzo…

MIROSLAV ZELINSKÝ