Nařízení řádů, podle kterého se hráči a trenéři nesmějí v den zápasu veřejně vyjadřovat k výkonu rozhodčích, platí dlouho. A budeme-li upřímní, jistý smysl to má. Když totiž uřícený gladiátor sleze z ledu a hlavu má rozpálenou pocitem křivdy, nedá se čekat, že se před kamerami a diktafony rázem přepodstatní v objektivního a kultivovaného glosátora. Spíš zařve pár sprosťáren na adresu rozhodčích a vzteky překousne hokejku. Je lepší, když radši neřekne nic.

Den Ivana Hoffmana: Víra v kořeny

Jenže vše má své meze. Minulý týden se po čtvrtém čtvrtfinále s Chomutovem na rozhodčí hněvali borci z Třince. Dodejme, že právem. Věděli ale o výše zmíněném zákazu a pokutě. „Nic hodnotit nebudu, protože bych se nedoplatil," řekl trenér Kýhos. Podobně mluvil i útočník Marosz. Žádné nadávky.

„Tak oni si myslí, že nás takhle přečurají? Na nás si ti plantážníci nepřijdou," řekli si zřejmě na vedení ligy. Střelhbitě napařili Třinci pokutu. 10 tisíc za Kýhose, 10 tisíc za Marosze. Je vymalováno. V českém hokeji se zkrátka nesmí ani naznačovat.

Zvláštní. Rozhodčí mají značnou moc. Když chtějí, mohou v play-off v jediném zápase zničit roční práci spousty lidí. Klub i hráče připravit o příjmy (Třinec už je ostatně ze hry venku, částečně právě kvůli zmíněnému zápasu). A dotyční se k tomu nesmějí vyjádřit? Ani náznakem? Svoboda slova v sobě sice nese riziko, že nejvíc budou slyšet sprosťáci a notoričtí stěžovatelé, je ale chyba ji kvůli tomu paušálně omezovat.

Mimochodem – ve florbale platí podobné pravidlo. Předloni trenér jistého týmu z nižší soutěže veřejně pochválil rozhodčí za dobrý výkon. Uznale, neironicky. Dostal za to pokutu.

Pohledem Kateřiny Perknerové: Studený obklad pro politiky