Jak jste se dostal z rovinatého Polabí na kopcovitou Vysočinu?

Narodil jsem se sice v Nymburce, ale všechny prázdniny jsem strávil v Martínkově, odkud pocházel můj otec. Obec i okolí jsem si velmi zamiloval. Možná i proto, že mi tatínek ve slabé chvilce řekl, že jsem zde byl počat, takže i proto sem zcela určitě patřím.

Kdy jste se zde natrvalo usadil?

Na přelomu tisíciletí, v roce 2000, kdy jsme sem přišli s manželkou z Prahy na důchod. A jsme zde naprosto spokojení.

Mohl byste nastínit své životní milníky? Jak jste se dostal ke své profesi?

Jak to tak obyčejně bývá, velký vliv na to má vždy nějaký oblíbený kantor. I já měl to štěstí, že jsem na obecné škole v Poděbradech, kam jsme se přestěhovali, měl na přírodopis pana učitele Bláhu. Pod jeho vedením jsem se naučil milovat přírodu. Stejně výraznou osobností pro mě byl ředitel Střední zemědělsko-technické školy v Poděbradech Karel Vaněček. Škola měla pod jeho vedením vynikající pověst. Byl to on, kdo mě připravil na život i na vysokoškolské studium.

Už na této škole se začala vaše profesní orientace přiklánět k rostlinám tropů a subtropů?

Ano, ovlivnilo mě tam zvláště mičurinské hnutí. To považuji za významný mezník svého života, protože tam jsem objevil bavlník. A to byla pro mě osudová záležitost. Zde jsem přilnul k teplomilným rostlinám. Na pozemcích jsme pěstovali rýži, arašídy nebo třeba bavlník. To bylo něco pro mě!

A co bylo dál?

Dalším mezníkem byl rok 1968, kdy jsem nastoupil na Katedru světového zemědělství a lesnictví na Vysoké škole zemědělské v Praze jako technik. Takže jsem začínal od píky. Později jsem se stal na Institutu tropického a subtropického zemědělství, jak se instituce přejmenovala, pedagogem, pak jsem se habilitoval a na bavlníku udělal doktorskou práci v Taškentu.

Takže jste se k bavlníku zase vrátil?

Ano, já vděčím bavlníku za svou vědeckou kariéru. Všechny moje práce kandidátská, habilitační i doktorská se věnovaly bavlníku. Na institutu jsem měl po Američanech druhou největší sbírku planě rostoucích bavlníků na světě. Doktorát jsem obhájil v roce 1980 v ruštině a dva roky nato jsem byl jmenován vysokoškolským profesorem.

A co vaše cesty? Které země jste navštívil?

První má cesta vedla do tehdejšího Sovětského svazu. Pravidelně jsem navštěvoval Gruzii, kde existovala vysoká škola, která se zabývala subtropickými rostlinami, a pak také Uzbekistán, kam jsem jezdil do Taškentu na konzultace před obhajobou své práce. Další mé cesty směřovaly od roku 1979 do Vietnamu. Jako člen stálé pracovní skupiny pro vědeckotechnickou a hospodářskou spolupráci mezi tehdejší Československou socialistickou republikou a Vietnamem jsem tam jezdil každoročně. Někdy i dvakrát nebo třikrát za rok.

Vaše publikační činnost je rozsáhlá. Kolik jste napsal knih?

Asi dvaadvacet, mimo četných skript a příruček. Prvním titulem, který se dostal na knižní pulty, byly Užitkové rostliny tropů a subtropů. Následovala Vůně čaje, Čokoláda, pokrm bohů, kolektivní dílo Rostlinné omamné drogy, Léčivé houby, Léčivé rostliny třetího tisíciletí a další.

A co ještě máte před sebou?

Ne, ne, psát už teď nic nebudu. Chtěl jsem ještě, aby vyšel třetí díl Léčivých rostlin Číny a Vietnamu, ale rukopis už dva roky leží u nakladatele, protože na jeho vydání nejsou peníze.

Co říkáte na to, že současný knižní trh je doslova zahlcen tituly o bylinkách překladovými i od českých autorů? Je to snad proto, že lidé se ve svých zdravotních problémech stále více utíkají k léčivým bylinám?

Přesně to vystihuje to, co jste řekl. A proč tomu tak je? Protože lidské zdraví je v dnešní uspěchané době hodnota nejcennější. V minulosti tady tato literatura zcela chyběla. Z našich autorů to načal Pavel Váňa, pak se objevily Věčně zelené obzory Jonáše a Zentricha a ve vydávání obdobných knih pokračovali další autoři.

Na několika místech ve svých knihách jste zdůraznil, že rostlinami budoucnosti jsou rakytník a konopí. Jak tomu máme rozumět?

O rakytníku se toho čtenář hodně dozví v mé knize Rakytník rostlina budoucnosti. Tento keř obsahuje tak významné látky prospěšné našemu zdraví, že skutečně jemu podobná rostlina u nás není. Opravdu včetně ženšenu nemá konkurenci. Poslední výzkumy dokonce zjistily, že účinné látky jsou daleko více než v plodech obsaženy v listech. Přitom pěstování, a tudíž i využití rakytníku u nás se objevilo poměrně pozdě. Dávno předtím zpracovávaly sovchozy na Sibiři jeho plody na šťávu a olej. Také největší počet vyšlechtěných odrůd pocházel z bývalého Sovětského svazu.

Kdo byl tedy oním průkopníkem rakytníku u nás?

Byl to především inženýr Jiří Bajer z Velkého Oseka, který se rakytníku věnuje dodnes. Loni například letěl do Ruska, aby tam nakoupil nové odrůdy. Má ve svém zahradnictví dokonce rakytník s černými plody, zcela novou odrůdu Krasavica, Sluníčko a další. To, co se tady dnes šlechtí, třeba odrůda Leikora tu já považuji za jednu z nejlepších ta má krásné velké plody a poměrně dlouhou stopku, takže i ruční sběr není tak náročný jako u jiných druhů.

A co někým tolik obávané a skloňované konopí?

Ano, to je u nás velký problém. Je to téma, kolem kterého se chodí po špičkách. I když se to mnohým takyodborníkům nelíbí, tak zkrátka a dobře konopí je léčivé! Na druhé straně ovšem patří do omamných drog. Naše společnost to však řeší příliš jednoduchým způsobem, ona pěstování konopí zakáže. Pro mě je omamnou drogou i alkohol nebo tabák to ale naší společnosti nevadí. Já si dokonce myslím, že opatření, která se proti pěstování konopí u nás zavedla, jsou proti duchu Listiny základních práv a svobod, protože každý člověk má právo na zdraví. A tady státní moc upírá lidem onu možnost, aby se léčili. Konopí například perfektně zabírá na zelený zákal, na Parkinsonovu nemoc, na roztroušenou sklerózu a na řadu dalších chorob.

Co se z konopí pro léčbu používá?

Všechno. Především se z něho dělají čaje. Léčivá jsou ovšem i semena. Těch využívá především čínská tradiční medicína. My, když si doma pečeme chléb, tak manželka do něho přidává konopná semena koupená v prodejně zdravé výživy. Při léčbě se však spíše používá zelená část. Z nati se vyrábějí vynikající masti. Perfektně zabírají na řadu dermatologických potíží.

Je ovšem i konopí technické, ve velkém rozsahu ho pěstují v Rakousku.

Jistě, konopí je přadná rostlina s velkým využitím. Dělají se z něho látky, koudel, provazy a mnoho jiného. Je to i významná plodina energetická, v Rakousku se ve velkém používá jako biomasa. U nás se ovšem nepěstuje ani průmyslové konopí, což je velká škoda, vždyť je to stará rostlina, kterou pěstovali už naši předci. Čili tento problém, jakým konopí bezesporu je, se nedá vyřešit pouze příkazy a zákazy. Co má dělat člověk, který je postavený před závažný zdravotní problém? Má se nechat zavřít proto, že pěstuje pro své zdraví více rostlin, než je povoleno? To není normální.

Několik rostlin se ale pěstovat smí…

No jo, ale konopí je rostlina dvoudomá, takže není jisté, co nakonec ze sazenic vyroste. Třeba to budou samí samci, kteří jsou naprosto k ničemu.

Ačkoliv nejste lékař, obracejí se na vás lidé, abyste jim coby odborník poradil s jejich problémy?

Samozřejmě. Prosí mne o to řada lidí. Já jim ovšem řeknu, že neléčím, ale pokud můžu poradit nebo doporučit nějakou bylinu, tak jim rád vyhovím.

A co vy sám? Používáte chemické preparáty, myslím třeba antibiotika?

Snažím se je nebrat vůbec, maximálně se jim vyhýbám. Antibiotika jsem užíval snad jen jednou v životě, asi před třiceti lety. Kdo žije v souladu s přírodou, tak je nepotřebuje. Třeba taková tinktura z echinacei třapatky antibiotika plně nahrazuje. Na jaře je potřeba, aby se člověk vyčistil. K tomu je výborná kopřiva nebo pampeliška a černý bez. Ke mně si jezdila po čtyři roky čínská velvyslankyně pro sušenou pampelišku. S manželkou pijeme každé ráno čaj ze směsi bylin, ve které je také zastoupena.

Jste spolutvůrcem dvou bylinkových zahrad na Sádku a v Třebíči u baziliky svatého Prokopa. Kdy vznikly a proč?

Když jsem odcházel do důchodu, tak jsem si část materiálu vzal do Martínkova a bylo potřeba vyhledat jeho uplatnění. Něco mám na vlastní zahradě, kde ovšem svádím boj s manželkou, protože ona by tam raději měla zeleninu. Byl jsem proto rád, že mohu bylinky někde uplatnit. Převážně asijské léčivky tak zdobí zahrady v Třebíči a na Sádku. U baziliky to bylo docela náročné, protože je to památka UNESCO, ale nakonec vše bylo schváleno a povoleno. A myslím, že obě zahrady se těší pozornosti návštěvníků a mají jim co říci.

Které rostliny by si měli čtenáři ve svém okolí zasázet? Co byste jim především doporučil?

Takových bylin je celá řada. Určitě kustovnici čínskou, rakytník, konopí zatím bohužel doporučit nemohu, ale mátu, meduňku a řepík na záněty ano. Vynikající léčivkou téměř proti všem nemocem je bazalka posvátná, tak zvané tulsí. Další výbornou bylinou je kotvičník, kterou například preferuje v boji s rakovinou boskovický zahradník Lepiš. Z hub je třeba léčivá hlíva ústřičná nebo klasický hřib smrkový, a dokonce i tak zvaný hořčák, do něhož každý druhý houbař kopne. Na zahradě bych všem doporučoval i kousek trávníku s pampeliškami, koutek s kopřivami a bezem černým, který je vynikající zejména pro diabetiky. Posledně jmenované byliny ovšem není úplně nutné ani sázet, jsou téměř všude.

A co byste si vy sám přál do budoucna?

Zdraví, nic jiného nepotřebuji.

A co je nového v Martínkově? Slyšel jsem, že bez vás se žádná akce neobejde, že se skoro na všem podílíte…

No, já jsem normální člověk, tak chodím taky do hospody, a dvakrát do týdne tady máme senát to jsou důchodci, co stále něco řeší, připravují akce, snaží se být prospěšní.

PAVEL KRYŠTOF NOVÁK