VYBERTE SI REGION

Dnešní mládež se neumí bavit, říká nestor pelhřimovských diskoték Václav Háva

Pelhřimovsko – Jako malý svátek brala většina mladých lidí před rokem 1989 návštěvu diskotéky.

13.11.2014 2
SDÍLEJ:

Nestor diskoték na Pelhřimovsku odehrál svoji první diskotéku 25. prosince 1974 v Hříběcí. Foto: Archiv Václava Hávy

„Tehdy byla diskotéka velká událost, ne jako dnes," říká Václav Háva, nestor diskoték na Pelhřimovsku, který svoji první diskotéku odehrál 25. prosince 1974 v Hříběcí.

S uznávaným diskžokejem, který za mixážním pultem stojí takřka každý víkend, jsme hovořili i o takzvaných přehrávkách, v rámci kterých se museli tehdejší zájemci o uvádění diskotékových pořadů, jak se tehdy diskžokejům říkalo, předvést teoreticky i prakticky před komisí a následně museli počkat na verdikt, zda mohou veřejně vystupovat.

Kam se vlastně v Pelhřimově, potažmo na Pelhřimovsku, chodila mládež před rokem 1989 bavit?
Diskotéky se na Pelhřimovsku začaly probouzet někdy okolo roku 1980. Já jsem se tehdy vrátil ze zahraničí, přivezl jsem si nějaké gramofonové desky, a tak jsem byl mezi mladými tak trochu king. Zahraniční muzika se u nás tehdy těžko sháněla. Pořídil jsem si solidní aparát a začal dělat první diskotéky po malých sálech, protože aparát nebyl tak silný, aby ozvučil velký sál. V té době se tu objevili další dýdžejové jako Vláďa Ježek s Pepíkem Rodem, Jirka Kváš nebo Kubiska s Příhodou. A právě ti odstartovali v restauraci v Sadech první diskotéky. Zhruba v polovině osmdesátých let se začalo hrát ve vinárně „Žába" v Růžové ulici nebo v Rekreře. Jako dýdžejové jsme jezdili do Horní Cerekve, Veselé, Strměch nebo Sedlišť, no prostě po celém okrese.

Sály asi tehdy praskaly ve švech…
Ano. Vyrazit tehdy na diskotéku byla velká událost, ne jako dnes. Mladí přijdou na diskotéku a z jejich výrazu je vidět: dýdžeji, bav mě. Dřív to takhle vůbec nebylo. V 80. letech jsme pod hlavičkou Klubu mládeže pořádali každé pondělí v Máji učňovské diskotéky, na kterých se nesměl pít alkohol a kouřit, a přesto chodilo mnoho lidí, kteří se chtěli bavit.

Vraťme se ještě k vám. Kdy vás napadlo, že byste mohl být diskžokejem?
K hudbě jsem měl vždycky blízko, můj dědeček coby kapelník ze mě chtěl mít původně muzikanta, a tak mě učil hrát na trumpetu. Pár let jsem se tomuto nástroji věnoval, ale jak jsem později zjistil, nebylo to pravé ořechové. V roce 1972 jsme si v Hříběcí postavili pod SSM (Socialistický svaz mládeže, pozn. redakce) klubovnu. Měli jsme tam vyřazenou rozhlasovou ústřednu a já se staral o muziku. Hudbu jsme nahrávali přes mikrofon z rádia. Scházeli jsme se zde každý víkend. Pak jsem v roce 1975 odešel na vojnu, poté jsem strávil rok v Libyi, kde jsem měl možnost poznat i cizí muziku, protože u nás tehdy nic takového nebylo. Občas se sice něco objevilo v Supraphonu, třeba deska Smokie, ta ale byla třeba čtyři roky stará.

Kdy a kde jste odehrál svoji první diskotéku?
První diskotéku jsem měl v Hříběcí 25. prosince roku 1974. Původně tam měli přijet hrát nějací kluci z Pelhřimova, ale ti nedorazili. Proto jsme vymysleli náhradní řešení. Tehdy jsem vlastnil kazetový magnetofon Tesla, a tak jedinej problém byl, jak dostat z klubovny SSM vyřazenou rozhlasovou ústřednu do sálu místního pohostinství, kde se produkce měla konat. Tehdy jsme ji tam dovezli na káře ještě se dvěma repráky, které se dávají na sloupy, a to byl celý zvukový aparát. S tím jsme hráli. Dokonce jsme připojili i mikrofon. Problém byl v tom, že když jsem potřeboval přehodit kazetu třeba na ploužáky, bylo ticho, tak jeden místní srandista vypravoval do mikrofonu anekdoty. To byla moje první diskotéka. Dodneška na ni velmi rád vzpomínám.

Když chtěl někdo za minulého režimu dělat diskžokeje, co vše tomu předcházelo?
Vzpomínám, že to bylo kolem roku 1980, v té době se probudili odpovědní funkcionáři mající na starosti kulturu na okrese, zastříhali ušima a řekli si, že vzniká něco nového, něco, co motivuje mládež. To se přeci musí patřičně ideově usměrnit, to se nemůže nechat nějaké živelnosti, kam by to vedlo. Povinně jsme tedy začali dělat přehrávky, nikdo nemohl bez nich vystupovat veřejně.

Co byly takzvané přehrávky?
V té době jsme přehrávky dělali tak, že byla ustanovena Okresním kulturním střediskem odborná komise, které jsme museli odevzdat dvouhodinový scénář diskotéky, komise scénář posoudila a samozřejmě k němu měla výhrady. Jedním z požadavků bylo například i to, že se mělo hrát minimum zahraniční, západní muziky a minimálně ze sedmdesáti procent zase musela znít česká muzika. Scénář jsme samozřejmě nějak sestavili, ale realita pak byla úplně jiná. Tak to byla ta teoretická část, a pak následovala malá ukázka před komisí. Přehrávky se dělaly každý rok. Další věc byla ta, že diskžokej nemohl hrát sám za sebe, ale vždy pod zřizovatelem. Mým zřizovatelem bylo SSM Hříběcí, později Osvětová beseda Horní Cerekev a navíc jsem byl ještě sdružený pod Svazarmem. Pak jsem mohl na veřejnosti vystupovat jako dýdžej.

Tehdy jste ale nebyli dýdžejové, ale uvaděči diskotékových pořadů…
Bylo to komické, dneska když si na to vzpomenu, se směju jak názvu, tak samotným přehrávkám. Diskžokej znělo údajně přiliš zápaďácky, a tak nějaký soudruh vymyslel označení: uvaděč diskotékových pořadů. Když jsme přehrávky zvládli, dostali jsme povolení s tím, že nesmíme brát žádný honorář. Hráli jsme zadarmo, jednalo se o amatérskou činnost. Mohli jsme si účtovat pouze amortizaci aparatury a cestovné.

Co na váš koníček říkala rodina?
Když jsem se oženil, tak mi manželka řekla, že mi diskotéky bude tolerovat maximálně do třiceti let. A vidíte, jak to dopadlo (smích).

Existoval nějaký neoficiální seznam písniček, které se nesměly hrát?
To snad ani ne. Lidé v té době už ale chtěli hrát více cizí muziky. Nebyla jiná možnost, a tak jsem tehdy začal jezdit na černou burzu, která byla v Řevnici u Prahy. Bylo tam lesní divadlo nebo kino, už si to tak nepamatuji. Prodávali se tam hudební časopisy, malé i velké desky, čisté magnetofonové kazety, nechalo se tam nakoupit de facto cokoliv. Pamatuji, že malá deska, takzvaný singl, stála 150 korun, což tehdy byly velké peníze. Malá deska třeba Gotta, Vondráčkové nebo Zagorové se tehdy dala v Supraphonu koupit za dvanáct korun.

Jací interpreti byli tehdy in, na co se tedy vlastně tancovalo?
Tehdy vyšel film Horečka sobotní noci a s ním Bee Gees. V té době už se hrála ABBA a Boney M, což byly dva nosné pilíře, které se hrály. Po osmdesátém roce začaly vznikat další kapely podobného rázu. Vedle toho se hrála i rocková muzika – Nazareth, Deep Purple, Slade, Qeen atd. Na diskotékách jsme hráli všechno. Z československých interpretů frčel Katapult, Turbo, Olympic, Team, Elán, v polovině osmdesátých let byla v kurzu píseň Holky z naší školky. Kupodivu lidé moc nechtěli hrát písničky od Karla Gotta.

Vy jste prý i zpochybnil anketu Zlatý Slavík. Přiblížíte, o co šlo?
Ano, tehdy jsem napsal do Mladého světa, ve kterém vycházely hlasovací kupony do Zlatého Slavíka, s tím, že silně pochybuji o regulérnosti této soutěže. Napsal jsem jim, že pokud pouštím na diskotéce písně od Karla Gotta, tak že se vystavuji v nebezpečí z „upůllitrování". Připsal jsem, že si myslím, že Karla Gotta vyznávají „mladé" holky od padesáti let nahoru. Tehdy mi bylo třicet, pětatřicet let. To jsem si dovolil hodně. Odpověď mi přišla veřejně, protože ji v Mladém světě otiskli. Stálo tam něco v tomto smyslu: „Václave Hávo z Pelhřimova, nezobecňujte, existují diskotéky, kde pouštějí písničky Karla Gotta bez nebezpečí demolice."

V čem jsou hlavní rozdíly v chování těch, kdo na diskotéky chodili před revolucí a dnes?
Rozdíly jsou docela patrné. Například uplynulý víkend jsem hrál v Novém Rychnově. Pod podiem seděly mladé slečny – odhadem jim mohlo být šestnáct, sedmnáct let. Začal jsem hrát starou muziku. Pořadatelky, které byly o něco starší šly, hned tancovat, bylo na nich vidět, že se chtějí bavit. Pak někdo přiběhl a řekl mi, ať zahraju něco novějšího. Vyhověl jsem, ale mladé holky seděly otráveně dál. Dříve se přišli lidé na diskotéky bavit a také tancovat. Dneska je mladá generace zhýčkaná. Oni přijdou na diskotéku nebo zábavu a sedí a jenom otráveně pokukují po okolí. Dnešní mládež se neumí bavit.

Jak na dobu před rokem 1989 vzpomínáte, nestýská se vám?
Ani ne, už bych se k té době nevracel. Vyhovuje mi práce v dnešní době. Protože si mne objednávají lidé, kteří mě znají a chtějí dýdžeje, který umí zahrát všechno. Jsem schopný zahrát vše, od Beatles až po Pitbulla. Člověk se musí neustále vzdělávat, vědět, co se dnes hraje, mít přehled, protože i když jsem nyní hrál pro třicátníky, čtyřicátníky, tak si přáli hrát to, co se hraje v rádiu. Jak mi bylo minulý víkend v Rychnově řečeno od jedné z účastnic: „ Jsme sice možná staré věkem, ale mladé duchem, tak chceme i novou muziku." Dneska vidím, že někteří rádoby dýdžejové, kteří vystupují, nevědí o muzice vůbec nic, stáhnou si muziku z internetu a v žalostné kvalitě to potom veřejně prezentují. Je to ostuda. Kdysi jsem někde četl, že každý dýdžej by měl umět hrát na nějaký hudební nástroj, to aby cítil muziku. Něco pravdy na tom bude.

Máte nějaký sen, a jak dlouho byste se chtěl dýdžejování věnovat?
Pokud to budu stíhat, pokud mne lidé budou chtít a pokud mi bude zdraví sloužit, tak budu hrát stále. Je fakt, že lidé i firmy mi volají a chtějí mne jako dýdžeje, což mě těší. Hudba mě baví, je to můj koníček snad od narození. Říkám to i do mikrofonu, že tuhle komedii dělám už čtyřicet let a stále mě baví (smích).

Autor: Alexandra Knapová

13.11.2014 VSTUP DO DISKUSE 2
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Starosta Příbrami: Krampuslauf? Žádná akce nevyvolala tolik diskuzí

Příbram - Žádná společenská akce v historii Příbrami nevyvolala tolik diskuzí, a to před jejím konáním, i po jejím skončení. Ať už si lidé o ní myslí cokoli, byla bezesporu vyvrcholením letošních oslav 800. výročí založení města. Jaké je ohlédnutí starosty Příbrami Jindřicha Vařeky po Krampuslaufu?

Brusel schválil Česku miliardy na velké infrastrukturní projekty

Brusel - Tři velké projekty obnovy české silniční a železniční sítě v celkové hodnotě 161 milionů eur (asi 4,35 miliardy Kč) z evropských fondů schválila Evropská komise, která to dnes uvedla v tiskové zprávě.

EET padá na zákazníky, restaurace zdražují

Berounsko - V jaké míře zasahuje nová povinnost elektronické evidence tržeb hospodským do provozu restaurací? Je jim na obtíž, nebo se s ní po sedmi dnech už sžili? Na Berounsku převažují zastánci prvního názoru.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies