VYBERTE SI REGION

Janet Wingate: Líbí se mi, že Češi říkají, co si opravdu myslí

Bohdalec - Už třiadvacet let žije v Česku čtyřiapadesátiletá Janet Wingate, která pochází z Bermud. V roce 1997 se se svojí rodinou přestěhovala do Bohdalce na Žďársku. Je vdaná, má čtyři dospělé děti, pracuje jako lektorka angličtiny a s oblibou maluje obrazy na hedvábí. Její autobiografická kniha Nonsuch Summer z roku 2005 loni vyšla i v dvoujazyčné česko-anglické verzi s názvem Nebývalé-to léto.

10.1.2016
SDÍLEJ:

„V Bohdalci žijeme od roku 1997, je tu hezky, klid a krásná krajina. Také se mi moc líbí, že se dá v přírodě volně chodit, třeba i tam, kde nevedou turistické značky. To v Anglii prakticky není možné, tam je skoro všechno soukromé,“ říká Janet Wingate.Foto: Deník/Lenka Mašová

Jak jste se vlastně do České republiky dostala?

Na Bermudách jsem žila do svých 16 let, pak jsem odjela studovat do Anglie. Tam jsem se seznámila se svým budoucím manželem, který byl původem Čech. Jeho rodina odešla z tehdejšího Československa v roce 1969, to bylo manželovi deset let. U nich doma mezi sebou vždycky mluvili česky a já se začala učit základy češtiny, abych rozuměla, o čem spolu hovoří. Svatbu jsme měli v Anglii, kde se nám postupně narodily dvě dcery, a pak ještě přišel na svět syn. Po revoluci v roce 1989 manžel toužil po tom, abychom se vrátili do Čech. Hovořil o krásné zemi, kde jsou lesy, louky a rybníky. Anglie mně blíže k srdci nikdy nepřirostla, necítila jsem se tam doma, to jsem byla na Bermudách, takže jsem se stěhováním souhlasila.

Přijela jste do manželova rodiště se třemi dětmi, tušila jste alespoň vzdáleně, co vás v neznámé zemi čeká?

Tak trochu. Poprvé jsem v Čechách byla v roce 1985, pak jsme tady byli na návštěvě s celou manželovou rodinou v roce 1990. Zaujala mě Praha, kde jsem se hned cítila jako doma, bylo to úplně něco jiného než Londýn. Nevím proč tomu tak bylo, v Londýně to bylo fajn, ale nedokázala jsem ho vnímat jako svůj domov. Do Čech jsem se těšila, možná jsem to viděla i jako vítanou změnu, že všechno bude jinak, bylo to tak trochu dobrodružství. Na druhou stranu jsem se samozřejmě bála, protože jsme měli tři malé děti.

Kolik jim tehdy bylo let?

Jedné dcerce bylo šest let, druhé čtyři a nejmladšímu synovi rok, takže největší obavu jsem měla hlavně z toho, jak to v Čechách bude se zdravotním systémem. Musím ale říct, že jsem byla v tomto ohledu velice příjemně překvapena, protože ve srovnání s Anglií tady byla úroveň i dostupnost zdravotnictví lepší. Tady se například více dbá na prevenci, v Anglii ne, a také se tam na objednané vyšetření hodně dlouho čeká. Náš nejmladší syn se narodil už v Čechách a s úrovní zdravotnictví jsem byla spokojená.

Říkáte, že jste uměla trošku česky, ale i tak, nepřipadala jste si v Čechách ztracená? A jak to vnímaly děti?

Domluvila jsem se, i když zpočátku ne moc dobře. Dcerky na tom byly hůř, ty nemluvily česky vůbec, ale musím říct, že se zorientovaly velice rychle, hlavně ta mladší ve školce. Starší šla do školy, ta to měla horší, protože, i když jí čeština šla poměrně rychle, někdy neuměla všechno česky vysvětlit, najít to správné slovo a učitelka jí třeba anglicky nerozuměla. Bydleli jsme nejdříve ve Zvoli u Prahy, takže dcery chodily do vesnické školy, což pro ně bylo určitě lepší než velká škola v Praze, a ony tam byly spokojené.

A proč padla nakonec volba právě na Bohdalec?

Ve Zvoli jsme bydleli pět let. Měli jsme velkou zahradu a bylo to u lesa, ale když se pak kolem začaly stavět novostavby, už tam nebyl takový klid. Pak se nám naskytla možnost získat domek v Bohdalci. Oblast jsme si vybrali, protože manželův dědeček pocházel z Radešínské Svratky a líbilo se nám na Vysočině. Museli jsme ale domek opravit, no vlastně prakticky celý přestavět, avšak zachovali jsme jeho původní vzhled. V Bohdalci žijeme od roku 1997, je tu hezky, klid a krásná krajina. Také se mi moc líbí, že se dá v přírodě volně chodit, třeba i tam, kde nevedou turistické značky. To v Anglii není prakticky možné, tam je skoro všechno soukromé a oplocené.

Češi jsou jiná mentalita než Angličané i obyvatelé Bermud. Jak jste si zvykala na tyto rozdíly?

Rozdíly tady samozřejmě jsou. Češi například nejsou zvyklí na cizí lidi, na soužití s různými kulturami, takže se nedivím, že se třeba právě teď více obávají migrantů než třeba lidé v Anglii. To není rasismus, ale prostě to neznají. Já osobně jsem na to třeba zvyklá už od dětství, protože na Bermudách byly dvě třetiny obyvatel černoši. A také mám dojem, že Češi se na lidi ze Západu často dívají, jako že jsou lepší, a že je na Západě vůbec všechno lepší, což často není pravda. Myslím si, že to je ještě přežitek z dob komunismu, kdy Češi nikam nesměli, moc si nevěřili a mysleli si, že všechno to, co je jim zakazováno, musí být skvělé.

Co se vám na české mentalitě líbí?

Líbí se mi, že Češi jsou upřímní a říkají, co si myslí. V Anglii to tak není, tam nikdo neví, co si ten druhý doopravdy myslí. Každý se snaží být za všech okolností vůči druhým zdvořilý, aby je třeba neurazil, ale to, co si doopravdy myslí, si nechává pro sebe. Snaží se být korektní za každou cenu, což je dost unavující, takže česká upřímnost mi přišla jako takový závan čerstvého vzduchu. Mně se líbí, když lidé říkají, co si skutečně myslí, je to i pro všechny srozumitelnější, protože se nemusí nic domýšlet.

No vidíte, já bych naopak řekla, že v Čechách člověk obvykle neřekne, co si myslí, v případě, že se se obává, aby ho někdo neudal a on pak neměl problémy. Třeba v práci. I to je pozůstatek z let minulých…

V Anglii to neudělá proto, že je to nekorektní, tedy neslušné. A v Americe je to ještě horší. Když byl syn malý, byli jsme v Americe, a on začal vykládat nějaký vtip o Židech. Švagrová ho ale hned brzdila, aby přestal, protože se to nehodí.

Trvalo vám dlouho, než jste si na českou „nekorektnost" zvykla?

Ani ne. Je ale pravda, že když jsem přišla poprvé k doktorovi a sestřička na mě mezi dveřmi houkla, jak to, že jsem se nepřezula, nejdříve mě to vyděsilo. Pak jsem zjistila, že to nemyslela zle, že je to tady normální a Čechům to nepřijde divné. Tak jsem se obrnila hroší kůží, jak se tady říká, a už se mě pak takové věci nedotýkaly.

A co typický český humor a smysl pro nadsázku?

Troufám si říct, že na tom nejsem tak špatně a dost z českého humoru po těch letech chápu. Vím, že hodně věcí se tady bere s nadsázkou, kterou třeba Angličané neznají. Čechům asi nezbylo nic jiného, než aby si z toho, v čem za komunistů žili, dělali legraci, a ten styl humoru už tady zůstal. Spíše mě ale překvapilo, že někteří Češi nechápou anglický humor. Když jsem jako lektorka angličtiny do výuky zařadila anglický humor a některé vtipy studentům vykládala, většinou na mě koukali a nechápali, co je na tom vtipného. Ale možná jsem vybrala špatné vtipy. (smích)

Jak na vás Češi zapůsobili, když jste mezi nimi začala žít?

Češi jsou zpočátku spíše uzavření, to byl rozdíl. Kdybych se přestěhovala do anglické vesnice, místní by mě pozvali na kafe, chtěli by se seznámit s novým člověkem. V Čechách je to jinak, lidé si hned každého k sobě nepustí, chrání si své soukromí. Spíše vyčkávají, zda se s nimi bude chtít nový člověk, a ještě navíc cizinec, spřátelit. Berou to podle sebe, nechtějí se vnucovat, prostě čekají, co bude. Takže to nechali na mně. Jenže já zase nevěděla, jaké jsou tady zvyky, a jestli se vůbec hodí, abych třeba obešla domy a každému se představila. Jsem introvert, takže i to mě drželo zpátky.

Nakonec jste se ale se sousedy seznámila i bez oficialit…

To ano, ale nebylo to hned, spíše postupně. Češi jsou milí lidé, mluvíme spolu, když se třeba potkáme na ulici nebo v obchodě, na vesnici se všichni navzájem znají. Vzpomínám si, jak mě kdysi jedna sousedka pozvala na kafe, jenže součástí byla i ochutnávka domácí slivovice. Já ale alkohol nepiji, nechutná mi a je mi po něm rychle špatně. Odmítnout jsem ale nechtěla, abych ji neurazila. Když jsme vypily jeden kalíšek, okamžitě mi nalila další, a to jsem nečekala. Dopadlo to naštěstí dobře. Jinak i přes různé rozdíly jsem si mezi Čechy našla kamarády, tedy spíš kamarádky.

Co vás v Česku ještě překvapilo?

Třeba to, že lidé taky stále nepracují jako v Anglii. To se mi líbí. Oddělují prostě práci a soukromí, tedy alespoň na vesnici. Ráno chodí do práce brzy, a když pak přijdou domů, věnují se rodině, domu, zahradě a koníčkům. V Anglii byla na prvním místě práce, a hlavně vydělat hodně peněz. A když ty peníze lidé měli, tak rychle s nimi pospíchali na nákup, aby si pořídili všechno, co by podle svého postavení mít měli. Třeba nové auto, dům nebo bazén. I když třeba pak vůbec neměli čas si to všechno užít, protože zase museli pracovat a vydělávat. Tady je to takové pohodovější.

Vás to typicky české kutilství a práce kolem domu a zahrady nepohltilo?

Obdivovala jsem, jak tady lidé pěstují ovoce a zeleninu, zavařují, nakládají a suší. Něco jsem také vyzkoušela, ale jen v malém množství. Třeba jsem sušila jablka anebo jsem se naučila sbírat houby. V Anglii se nesbírají, tedy rozhodně ne tak masově jako tady. Když do Anglie přijel na návštěvu dědeček z Česka, chodili po lese a sbírali houby. Potkali Angličany, a ti když viděli, co dělají, zděsili se, že se otráví. Češi se jen smáli. Je ale pravda, že když jsem do Česka přijela a navštívili nás příbuzní od Žďáru, kteří nosili z lesa bedny hub, také jsem zprvu koukala nedůvěřivě, že něco takového bych měla jíst. Pak jsem ale zjistila, že houby chutnají dobře a naučila se je rozeznávat. Sbírám ale jen ty nejznámější.

Jak jste přijala některé tradiční české zvyky? I Vánoce se u nás slaví trochu jinak než v Anglii…

Tak třeba míváme adventní věnec se svíčkami na stole, to se v Anglii nedělá, tam se věnec věší na dveře. Kapra na Štědrý večer nevečeřím od té doby, co jsem si do krku zapíchla kost, takže jsme ho vyměnili za lososa, ale jinak máme od všeho trochu. Něco po česku, něco po anglicku. Stromeček zdobíme ještě před Štědrým dnem jako v Anglii, ale dárky pod něj nedáváme postupně, to až o Štědrém večeru jako v Čechách, kde je nosí Ježíšek. Na Santu Clause jsme 25. prosince ráno nechali jen to, co se vešlo do punčoch. A teď už tam budeme dávat jen dárky pro vnuka, který se loni narodil. O Vánocích se schází celá rodina, takže nás bývá opravdu hodně.

A do pečení českého vánočního cukroví jste se také pustila?

Když byly dcery malé, tak jsem s nimi dělala linecké cukroví, vanilkové rohlíčky nebo medvědí tlapičky, ale hlavně proto, že je to bavilo. Abych pravdu řekla, asi nejsem tak šikovná jako některé české ženy, protože jsem nikdy nedokázala udělat maličké a krásné cukroví, jak bych si ho představovala. Moje tlapičky byly spíše pořádné tlapy a rohlíčky zase rohlíky. Navíc všichni nám vždycky navezou tolik cukroví, že české už nedělám vůbec. Spíš jen tradiční anglický vánoční koláč nebo mince pie, to jsou křehké malé koláčky s náplní, a na Štědrý večer peču jako zákusek po večeři štrúdl.

Zmiňovala jste, že nový domov jste našla v České republice, ale jako svůj původní stále vnímáte Bermudy. Stýská se vám někdy?

Kdybych mohla na Bermudy cestovat každý rok, bylo by to ideální. Bohužel, tak často to většinou nejde, i když poslední čtyři roky se mi to podařilo. Je to hodně daleko a není to levné. Na Bermudách jsem prožila dětství, mám tam rodinu, takže je samozřejmé, že se mi někdy zasteskne. Ale v Česku jsem si už zvykla, jsou tu naše děti a teď už i náš vnouček, je tady krásná příroda a příjemní lidé. Myslím, že si nemůžeme stěžovat, že jsme se rozhodli žít tady.

Autor: Lenka Mašová

10.1.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Babiš: Jsem manažer obyvatel této země a mám co nabídnout

Spuštění první fáze EET i snahy o zavedení různých výjimek udaly tón veřejné debatě končícího týdne. Kromě toho byl přijat zákon o střetu zájmů, který bude mít pro Andreje Babiše dalekosáhlé důsledky. Není divu, že během rozhovoru občas křičel, odbíhal pro různé materiály a maily od občanů, kroutil hlavou, ale také se srdečně smál. I když tvrdí, že je naštvaný, hlavně na Bohuslava Sobotku, evidentně je odhodlaný poprat se o vítězství ve volbách a další čtyři roky vést zemi.  

Martin Svoboda: Za jedovatý alkohol má být potrestán výrobce, ne prodejce

/ROZHOVOR/ Když v září 2012 pacient havířovské nemocnice řekl lékařům, že oslepl po vypití alkoholu, který koupil jeho bratr ve stánku pod náměstím TGM v Havířově-Šumbarku, byl to stánek, kde byl provozní Martin Svoboda a kde šťárou policie, hygieniků a celníků začala metylová kauza, která zasáhla celou republiku a dokonce překročila její hranice.

Muž, který postupně přestává ovládat své nohy a ruce: Chci žít naplno

Pracuje jako právník a každý den několik hodin cvičí, aby kvůli své nemoci neskončil nehybný na lůžku. Bojuje, a přes všechny obtíže s postupující ztrátou hybnosti rukou a nohou, které mu způsobuje nemoc nazvaná Charcot-Marie-Tooth (C-M-T), považuje svůj život za šťastný.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies