Čím se ve Studenci zabýváte?

Jsme detašované pracoviště Ústavu biologie obratlovců Akademie věd České republiky se sídlem v Brně. Řešíme vše, co se týká biologie volně žijících obratlovců, od ryb až po primáty. Přímo ve Studenci se z pětadevadesáti procent dělá základní výzkum nejrůznějších aspektů biologie obratlovců. Od životních strategií – jak žijí, jak se rozmnožují, jak si vybírají partnera, jak vznikají nové druhy, jak zvířata reagují na změny prostředí a klimatu – až po jejich parazity či patogeny. Studujeme například viry, které jsou přenositelné z hlodavců na člověka.

Zmínil jste, že děláte především základní výzkum. Co to znamená?

Snažíme se popsat, jak to v přírodě funguje. Vše probíhá v angličtině a naše výsledky se publikují v mezinárodních časopisech a prochází složitým recenzním řízením. Dostupné jsou poté všem po celém světě. Dále existují specializované ústavy, které dělají aplikovaný výzkum. Když my popíšeme například biodiverzitu hlodavců v Africe zjistíme, který druh přenáší jaký virus, tak může přijít firma zabývající se aplikovaným výzkumem a již ví, kde se daný virus vyskytuje a kde s ním bojovat.

Jak se pozná, že je někdo dobrý v základním výzkumu?

Existuje sofistikovaný systém, v němž se hodnotí, jaký dopad má základní výzkum na vědeckou komunitu. Pokud někdo bádá a výsledky opublikuje v časopise, ale nikdo jeho poznatky již znovu nevyužije, tak jde o výzkum, který se dělal zbytečně. Základní výzkum se hodnotí podle toho, kolikrát jsou jeho výsledky citované.

Je důležité, ve kterém časopise článek vyjde?

Snažíme se výsledky opublikovat v co nejkvalitnějším, kde je recenzní řízení náročné, protože článek v něm přitáhne mnohem větší pozornost ostatních vědců. Pokud přijdeme na něco převratného a v příštím roce nás ocituje sto dalších autorů, tak jde o skutečně významný výsledek.

Jak funguje financování základního výzkumu?

Akademie věd, pod kterou patříme, má peníze, aby mohla platit mzdy svým vědeckým pracovníkům. Ale nemá již většinou peníze na vlastní výzkum. Do základního výzkumu se u nás nehrne ani žádný podnikatel či firma. Pokud nějaká společnost podporuje výzkum, tak zásadně aplikovaný. V současné době se skoro sto procent financí na základní výzkum soutěží v grantových soutěžích. Každý rok píšeme grantové návrhy. Vyjde tak jeden ze čtyř.

Takže o kariéře vědce rozhoduje také úspěšnost v těchto grantových soutěžích.

Nás je ve Studenci kolem třiceti, ale pouze sedm má stálý plat. Ostatní zde dělají na základě grantových projektů. Za tři roky jim skončí projekt, a pokud nedostanou nový, musí hledat místo tam, kde někdo projekt dostal. V počátku vědecké kariéry lidé dost jezdí a mění místa, protože nemají nic jistého.

Jaký úspěšný článek jste publikovali u vás?

Kolegovi se například podařilo ve spolupráci s americkými a francouzskými vědci odhalit, jak vznikly laboratorní myši. Publikoval ho v jednom z nejprestižnějších časopisů v genetice a biologii vůbec Nature Genetics. Použitím nejmodernějších genomických metod se podařilo celou genetickou informaci myší zrekonstruovat. Což má velké důsledky pro biomedicinský výzkum. Když se nyní zjistí, že na laboratorních myších něco funguje, tak můžeme ověřit, zda to platí u savců obecně, nebo je to specifické pouze pro danou populaci myší, ze které laboratorní myš vznikla.

Co na myších zkoumáte ve Studenci?

Konkrétně je používáme, ke studiu procesů spojených se vznikem druhů. U nás se vyskytují dva poddruhy myší, které se oddělily někdy před půlmilionem let v Asii a poté začaly kolonizovat Evropu. Jeden přes Středozemí do západní Evropy a druhý přes Rusko. Potkaly se ve střední Evropě v zóně, která má na šířku asi 40 kilometrů. V ní se mohou křížit, ale jejich potomci mají hendikep, a proto se nikdy nedostanou z toho úzkého pásu, který u nás prochází přes Ašský výběžek. Poddruhy se udržují stále geneticky odlišné a nás zajímá, co za to může. Když se naleznou geny, které mohou za to, že se u nich vyskytla reprodukční bariéra, tak budeme moci pochopit, co způsobuje, že je druh druhem. Proč se člověk nemůže křížit s gorilou nebo se šimpanzem, což je jeho nejbližší příbuzný. Nebo třeba co způsobuje u lidí neplodnost.

Jaký další úspěšný výzkum ve Studenci probíhal?

Jiní kolegové zjistili, jaká je role karotenoidů u ptáků. Jde o barviva, která způsobují červené zbarvení. U ptáků slouží na podporu imunitní odpovědi. Samci, kteří jsou na tom zdravotně dobře, mohou karotenoidy ukládat do zbarvení a tím zvyšují svoji reprodukční úspěšnost. Rozmnoží se lépe nejen se svojí partnerkou, ale jsou daleko úspěšnější i v mimopárových rozmnožováních.

Tím příroda zajišťuje, aby bylo více potomků s lepší imunitou. Je to tak?

Samec, který má správné geny umožňující lepší imunitu, to ukazuje svým zbarvením. Samice si ho přednostně vybere podle zbarvení, ale zároveň nevědomky si vybírá i lepší geny pro svoje potomky.

Co zkoumáte přímo na Třebíčsku či v okolí?

Kolegové se zabývají teplotní fyziologií u obojživelníků. Využívají k tomu populace i z Třebíčska. Studují jaký vliv má na zvířata a jejich ekologické vazby změna teploty. Dalo by se předpokládat, že studenokrevná zvířata se budou mít při vyšší teplotě lépe. Nemusí díky tomu investovat energii do zahřívání těla.

Ale nebude to tak jednoduché, že?

Trochu jim to opravdu prospívá. Jenže v rybníku jsou s nimi i predátoři. Například larvy vážek žerou larvy čolků. A když je teplota vyšší, tak se larvy vážek mohou pohybovat daleko rychleji. Přestože oběma by jim to mělo pomáhat, tak se změní ekologické vazby v přírodě a larva vážky vyžere larvy čolků, kteří se tak nerozmnoží. Jde o věci, které se často zanedbávají, když se sleduje vliv klimatických změn. Ty mění nejen fyziologii a přizpůsobení se organizmů, ale také vztahy v přírodě.

Mluvil jste i o tom, že zkoumáte patogeny a parazity, které mohou přecházet ze zvířat na člověka.

Děláme hodně výzkum na afrických hlodavcích ve východní Africe. Popsali jsme nové druhy virů patřících do stejné skupiny jako Lassa virus. Ten se sice vyskytuje v západní Africe, ale my jsme ve východní Africe objevili jeho sesterské viry. Lassa virus každý rok zabije pět až deset tisíc lidí, což je stejně jako Ebola. Nemluví se o něm tolik, protože se nepřenáší z člověka na člověka, pouze přímým kontaktem s hlodavci či jejich výměšky. Nicméně v západní Africe je to velký zdravotní problém.

V čem jsou ty východoafrické jiné a jak váš výzkum může pomoci?

My jsme ve východní Africe popsali nové viry, které nejsou patogenní pro člověka, díky čemuž se dají použít jako model pro studium viru Lassa. Dá se zjistit, které faktory v přírodě ovlivňují šíření viru v ohniscích nákazy mezi divokými hlodavci a případně jak zabránit šíření epidemie. V které chvíli například naplánovat nejúčinnější deratizaci. Důležité je také, jak se oba viry liší a které jejich geny umožňují, že může přeskočit na člověka.

Jak je náročná expedice do Afriky? V jednom dokumentu jsem viděl, že západní vědci si sebou brali například i kuchaře. Co vy?

To by nám u Grantové agentury neprošlo. Těžko bychom jim vysvětlovali, že potřebujeme peníze na kuchaře nebo číšníka. Je to spíš tramping. Protože si sebou musíme brát polní laboratoř, tak nemůžeme jet stopem. Pronajmeme si auto od místní instituce, se kterou spolupracujeme. V něm máme přenosnou laboratoř, věci na pspaní a vyrazíme do lesa. Výhodu má třeba entomologický výzkum, který studuje hmyz. Entomologům stačí síťka a jedou. Pokud, ale potřebujete nachytat hlodavce, tak musíte vzít pasti a spoustu dalšího vybavení, což zabere nejvíce místa. Je to často logisticky náročné. Ale když je už člověk v terénu, tak je to hrozně záživná práce. Člověk se těší, co najde ráno v pastech.

Jaké to bylo, když jste jel do pralesa poprvé?

Udivovalo mě úplně všechno. Afrika obecně je úplně jiný svět. Turisté, kteří jezdí na safari, jsou z ní také vykulení. Vidí zvířata v národních parcích, ale většinou se nedostanou se mezi normální lidi někde na vesnici. Ale jet do pralesa s místními je pro Evropana velký kulturní rozdíl. Když už tam jezdím deset let, tak jsem si už trochu zvykl. Loni s námi ale byla kolegyně poprvé a mě udivovalo, co všechno ji udivuje.

Co vás na práci vědce nejvíce baví?

Není jednotvárná. Cílem je vždy zjistit něco nového, napsat vědeckou práci a publikovat ji v co nejlepším časopise. Zároveň, ale nemáme cíl, který když dosáhneme, tak je konec. Každý nový objev otevře další možnosti, co dělat dál. Nikdy nebudeme vědět všechno. Vědec musí být zvědavý a může být pořád, protože zvědavost nikdy neukojí. Ve vědě potkávám také stále studenty. Neopotřebované mozky, které přináší nové nápady. Na studentech a mladých vědeckých pracovnících to hodně stojí. Pomáhají mi samotnému se udržovat mladým.

Co vy zkoumáte?

Mě nejvíce baví procesy vzniku druhů a vzniku biologické rozmanitosti především na genetické úrovni. Hodně se zabývám studiem prostorové genetické variability. Jak spolu jednotlivé genetické populace komunikují. Kdy dojde k tomu, že se oddělí a vzniknou nové druhy. Jaký to má například vliv na jejich parazity, zda po oddělení mohou přeskakovat mezi oběma druhy.

Je nějaký objev, na který jste obzvláště hrdý?

Každá práce, která se podaří opublikovat, je dobrá. Něčeho si pochopitelně vážím více. Nyní máme článek, který nám snad přijmou brzy v kvalitním časopise. Vzali jsme genetická data z celé Afriky jedné skupiny tamních hlodavců a zmapovali jsme, jak se tento rod vyvíjel za posledních osm milionů let. Je to jedna z prvních prací, která potvrzuje paleoklimatologické hypotézy o tom, jak se zde tropické lesy mohly vyvíjet. My jsme tak studiem hlodavců zjistili, co mohlo probíhat tak, jak paleontologové naznačují, a co naopak ne.

To se dá poznat ze zkoumání hlodavců?

My víme, že zástupci tohoto rodu jsou vázáni na lesy. Z genetických dat se dá poznat, jestli populace jsou staré nebo mladé. Když máme dvě populace hlodavců, tak se dá zjistit, zda se od sebe oddělily před deseti tisíci lety nebo třemi miliony let. U hlodavců lesní druh nikdy nebude žít v savaně. Pokud víme, že druh žije na daném území tři miliony let, tak můžeme říct, že tam stejnou dobu byl les.

A co vás v nejbližší době čeká?

Nyní chystáme expedici do jedné neprozkoumané oblasti v jihozápadní Etiopii. Dostaly se nám do laboratoře sběry ruských vědců, kteří etiopskou přírodu dlouhodobě studují. V získaném materiálu jsme objevili pravděpodobně zcela nový rod hlodavce, což se běžně neděje. Jde o místo s izolovanými lesy, které kdysi asi byly propojeny s konžským pralesem, ale nyní se vyvíjejí několik milionů let izolovaně. Jde velmi pravděpodobně o centrum biodiverzity, které není nijak chráněné, ale je naprosto unikátní. Je to místo vyvíjející se izolovaně po několik milionů let.

Popsat zajímavé místo, které stojí zato chránit, je také jeden z výsledků vaší práce.

Věříme, že naše práce alespoň trochu přispěje k ochraně biologické rozmanitosti na Zemi. Největším kritickým faktorem je v současnosti člověk, který původní přírodu ničí ve velkém. Populace v Etiopii se za posledních dvacet let zdvojnásobila a stále rychle roste. Něco, co se vyvíjelo tři miliony let, tak během jednoho století lidské činnosti může nenávratně zmizet.