VYBERTE SI REGION

Lékařka z třebíčské nemocnice běžela maraton v Bostonu

Třebíč - Desítky doktorů zaměstnává třebíčská nemocnice, ale jenom jeden umí maraton pod tři hodiny. Vlastně jedna. Patrícia Gánovská pochází ze Slovenska a v třebíčské nemocnici pracuje přes dva roky. Letos v dubnu si odskočila na malý výlet a v Bostonu se zúčastnila nejstaršího maratonu světa.

8.8.2014
SDÍLEJ:
Fotogalerie
5 fotografií
BOSTONSKÝ MARATON. Patrícia Gánovská (uprostřed) se do cíle nejstaršího světového maratonu dostala v čase 3:08:24 a mezi ženami obsadila třístou příčku.

BOSTONSKÝ MARATON. Patrícia Gánovská (uprostřed) se do cíle nejstaršího světového maratonu dostala v čase 3:08:24 a mezi ženami obsadila třístou příčku.Foto: Foto: archiv Patrície Gánovské

„Běžet v Bostonu byl můj sen. Dvě léta jsem strávila na brigádách na Cape Cod, takže jsem tam k tomu měla vztah. Vždycky jsem se tam chtěla vrátit," říká. Závodit chtěla už loni, to ji ještě účast na závodě, který tragicky poznamenaly bombové útoky, nevyšla. Do Spojených států se tak vypravila letos. „Loni jsem si v Košicích vylepšila osobní rekord na 2:54 a řekla si, že teď už má smysl v Bostonu běžet, že už to nebude jenom hobby běh, abych se zúčastnila, ale abych něco dokázala," vypráví Patrícia.

S jakým cílem jste do Bostonu odlétala?

Chtěla jsem si zlepšit osobák a běžet okolo 2:50. Známí mi říkali, že je to z kopce, a že by to mohlo být lehké.

A nebylo to z kopce?

Nebylo, bohužel (usmívá se). Nakonec se mi osobák zlepšit nepodařilo, běžela jsem za 3:08, ale myslím, že na podmínky, které tam byly, to není špatný čas.

Bylo teplo?

Den před závodem bylo okolo deseti stupňů, což by byly ideální podmínky. Ráno před odjezdem z Bostonu na start ale byla nula a v průběhu závodu se to zvrtlo až na dvacet stupňů. Navíc kvůli bezpečnostním pravidlům jsem věci, které jsme si na sebe vzali na start na zahřátí, musela nechat charitě. Dopadlo to tak, že se všichni oblékli do starých hadrů, lidi chodili v županech, pyžamech a podobně. A stejně jsme na startu vymrzli. Z Bostonu jsme odjížděli asi o půl sedmé, na start přijeli o půl osmé a čekali tam až do devíti, než závod odstartoval.

Jak vypadá trasa nejstaršího světového maratonu?

Cíl je sice položený níž než start, ale jsou tam kopce. Není to běh po rovině, pořád se vybíhá a sbíhá. Je to náročná trasa, na třicátém druhém kilometru je navíc obávaný Heartbreake hill, kde je na kilometru a půl stometrové převýšení. Když už se tam člověk dostane, vlastně se jenom plazí.

Jak probíhal závod? Startovala jste hodně vepředu.

Ale i tak trvalo skoro dvě minuty, než jsem protnula startovní čáru. První a druhou vlnu pustili najednou, a ta masa lidí běžce ze začátku táhne stále stejným tempem, nedá se tam běžet to svoje, musí se to rozběhnout.

Kdy přišla první krize?

Mně se běželo dobře asi až do patnáctého kilometru, to jsem si držela plánované tempo, ale potom to kleslo a už jsem věděla, že to na osobní rekord nebude.

Kdybyste byla na nějakém malém závodě doma a vlastně už na začátku věděla, že z toho plánovaný čas nebude, zabalila byste to?

Vždy chci doběhnout. Nedá mi to, když už jsem na závodě, tak i když to nejde, chci dokončit. Maraton je navíc hodně specifický závod, to není pětka nebo desítka, na kterou se nemusí psychicky připravovat. Maraton je pokaždé velký krok do neznáma. Záleží, jaký má člověk zrovna den, jak mu to sedne, jak se nají a podobně.

BOSTONSKÝ MARATON. Patrícia Gánovská se do cíle nejstaršího světového maratonu dostala v čase 3:08:24 a mezi ženami obsadila třístou příčku.

Byly na atmosféře závodu nějak poznat loňské bombové útoky?

Myslím, že byly. Duch závodu byl jiný než jinde, Američani jsou takoví srdcaři. Po celé trati, celých čtyřicet dva kilometrů, byli lidé, kteří fandili, všude byly nápisy Boston Strong. To se po bombovém útoku stalo jejich heslem, že jsou silní a překonají, co se stalo. Hodně to prožívali a byli rádi, že se závod uskutečnil, že se mohlo znovu běžet. Další bylo, že po dlouhé době vyhrál znovu Američan. Takové povzbuzování jsem asi nikde jinde nezažila.

Takže plánujete jezdit do Bostonu každý rok?

Určitě ne (usmívá se). Je to náročné finančně i časově.

Když to porovnáte závod v Bostonu třeba s Košicemi, které za sebou taky mají pořádný kus historie, jaké to srovnání bude?

Košice jsou specifický závod, ale také velmi pěkný. Běží se na dvě kola, takže lidé se tam najdou. Živá hudba a hodně fanoušků tam je v centru města, ale na okraje trati se lidé nedostanou. Košice mám ráda, ale Boston tím, jak to všichni prožívali, i množstvím běžců, byl výjimečný. V Americe mají celkově závody zvládnuté profesionálně. Sice nás občas obtěžovalo velké množství policistů a kontrol, ztěžovalo to přípravu před během, ale zase v každém městě hrála hudba, tancovali tam i běžci! Je to dobré zažít.

Jak je to vlastně s limity? Dostat se do Bostonu od nás vyžaduje mít hodně kvalitní osobák, přitom loňský útok přišel někdy v době, kdy dobíhali běžci někdy okolo čtyř hodin. Mají Američani limity mírnější?

Běžci z Evropy limit potřebují splnit, Američané mohou běžet i bez něj, dokonce nemusejí mít zaběhnutý vůbec žádný závod. Všichni ještě mohou běžet za charitu, když na ni přispějí určitou částku, dostanou číslo.

Potkala jste na závodě další Čechy nebo Slováky?

Věděla jsem, že tam jede známý z Brna, Vít Ryška. Potkali jsme se ráno před startem, on byl v první vlně a první řadě, já v první vlně a třetí řadě, takže jsme měli společným nástup na start. Potom jsme si už jenom psali, on měl nějaké zdravotní potíže, takže doběhl asi o deset minut později než já. Už jsem ho jenom viděla na trati, jak se tam trápí a dostává křeče.

A někoho dalšího?

V cíli jsem se potkala se Slováky žijícími v Americe. Po cíli se musí projít takovým asi kilometr a půl dlouhým koridorem, a až na konci se mohou běžci potkat s rodinami a kamarády. Na stromě tam visela slovenská vlajka, myslela jsem, že ji tam pověsila moje rodina, abychom se našli, protože je tam opravdu hodně lidí. Nakonec se ukázalo, že ji tam dal Slovák z Košic, který žije ve Státech třicet let. Bavili jsme se tam normálně slovensky a další lidé se tam zastavovali, byli tam další dva Slováci a jeden Čech.

Nějak si nedovedu představit po maratonu jít ještě kilometr a půl, než si můžu odpočinout…

Bylo to hlavně kvůli bezpečnostním opatřením. Celou hlavní ulici pro běžné lidi zavřeli, nedalo se tam ani fandit. Pro fanoušky bylo přístupných asi dvě stě metrů a dál už se nedostali. Za cílovou páskou už mohli jenom organizátoři a běžci, se známými se člověk mohl setkat na dvou místech docela daleko. Tím, že bylo teplo, jsem si v cíli potřebovala sednout, ale oni mě hned posadili na vozík (usmívá se). Zdravotní péči měli zajištěnou dobře, odvezli mě ke stanu s infuzemi a ptali se, jak mi je, ale už to bylo lepší, takže jsem odešla po svých.

Jak jste na maraton trénovala?

Před loňskými Košicemi jsem běhala hodně na dráze, protože jsem za brněnskou Moravskou Slávii závodila v první české lize. Trénovala jsem kratší tratě a tempo na pětku, maximálně desítku. Měsíc a půl před maratonem jsem potom zařazovala dlouhé běhy a fartlek nebo jsem běhala třeba dvanáct kilometrů v tempu čtyři minuty na kilometr. V maratonu je to tak, že pokud má člověk první půlku za nějaký čas, tak ta druhá bude pomalejší, ale měla by být maximálně o deset minut. Pokud člověk zpomalí víc, tak to nezvládl.

BOSTONSKÝ MARATON. Patrícia Gánovská se do cíle nejstaršího světového maratonu dostala v čase 3:08:24 a mezi ženami obsadila třístou příčku.

Spousta běžců dráhu nemá ráda a vůbec na ni neběhá. V čem byla dobrá pro vás?

Hlavně na psychiku a zlepšila jsem se v rychlosti. Na dráze jsem běhala dlouhé štreky, takže pětku, kterou jsem si skoro vždycky odtahala sama. V české lize je to postavené tak, že se nejde na čas, ale na body. Pokud jsem chtěla mít dobrý čas, musela jsem to odtahat a ještě poslední čtyřstovku sprintovat, protože ostatní holky se mě držely a zaútočily až v posledním kole.

Letos už ligu neběháte?

Chtěla jsem, ale slovanský svaz bohužel pozdě poslal přihlášku a bylo to zamítnuté. Mohla bych běhat na Slovensku za Banskou Bystrici, ale to je daleko.

Kromě maratonů nebo ligy chodíte občas i na místní Třebíčský běžecký pohár, kde je konkurence menší. Jaké máte tam ambice?

Ráda se tam potkávám s lidmi a ty závody jsou pěkné. Konají se v prostředí, kde trénuji, takže když mám čas a chuť, tak ráda přijdu. Někdy to vyjde, jindy ne.

Jak dlouho žijete v Třebíči?

Dva a půl roku.

Co vás přivedlo zrovna tam?

Když jsem končila školu, jela jsem do Ameriky pracovat na Cape Cod a státnice jsem si nechala na září, takže jsem fakultu dokončila až na podzim. Chtěla jsem dělat anesteziologii a na pohovorech byla v Havlíčkově Brodě a Brně. V Brně bohužel chtěli, abych nastoupila už v červnu, což nešlo, a Brod jsem měla jako takovou pojistku. Po návratu a státnicích se objevilo místo v Třebíči, tak jsem přijela na pohovor a vzali mě. A jsem ráda, nechtěla jsem do fakultní nemocnice, protože si myslím, že pro absolventa je lepší nastoupit na okres.

V čem?

V praxi. Je to sice hození do vody, ale člověk se tu zase víc dostane k pacientům a po škole na sobě zapracuje. V Brně je doktorů hodně a nemají takovou možnost vidět všechno.

Jste v Třebíči spokojená?

Líbí se mi tu. Je to takové specifické město, hezká příroda a je to tu nahoru dolů (usmívá se). Naše oddělení v nemocnici taky, myslím, funguje dobře.

Třebíčská nemocnice neprožívá úplně nejlepší období, je zadlužená, měnilo se vedení. Jak to vnímáte vy z pozice lékařky?

Dějí se velké změny, na druhou stranu změna je život a může být k lepšímu. Nemocnice na tom byla špatně a asi to nešlo dál. My to pociťujeme zvýšeným tlakem na nás, ale jako lékaři se musíme řídit podle našeho nejlepšího svědomí a léčit pacienty podle nejnovějších poznatků moderní medicíny. Nemůžeme brát ohledy na to, že je nemocnice v dluzích. Ano, šetří se na materiálu, ale my musíme pacientům poskytovat tu nejlepší službu.

Jak se dají skloubit služby v nemocnici s tréninkem?

Se službami to máme celkem náročné, máme šest dvacetičtyřhodinových služeb do měsíce, kdy začínáme v sedm ráno. Další den končíme okolo osmé, ale když je potřeba, zůstávám ještě déle. Většinou trénuji šestkrát nebo sedmkrát týdně, takže před službou vstávám v pět, doběhnu do nemocnice, tady se osprchuji a jdu pracovat.

Když zrovna neběháte po oválu, máte tu nějaké oblíbené trasy?

Dříve jsem bydlela v Horce-Domcích, to jsem ráda běhala na Slavice a okolo Pekelného kopce. Teď bydlím u hotelu Atom a dost často chodím po cyklostezce okolo řeky. Tam je sice nebezpečná cesta od Kuchyňky dolů, ale celkově je to pěkné. No a na dlouhé běhy jsem si našla trasu přes Ptáčovský žleb, Trnavu, Budíkovice a Benetice. Ale hodně to střídám.

Kam se chystáte na další maratonský výlet?

Teď bych chtěla běhat doma, ale uvidím, jak to bude s rodinou. Mám chvíli po svatbě, takže bych chtěla nějak naplánovat rodinný život, a uvidím, jak dlouho ještě budu běhat. Na podzim je ale Košický maraton, kde bude i mistrovství Slovenska. Tam mi to většinou vyšlo, vždycky jsem takhle na podzim měla nejlepší vytrvalost. Na závody ven bych příště možná zkusila něco v Evropě. Ale Amerika byl velký zážitek.

Tadeáš Mahel

Autor: Redakce

8.8.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Inkluze je zločin na dětech, říká Václav Klaus mladší

Havlíčkův Brod /ROZHOVOR/ - Má všeobecní vzdělání budoucnost? Je inkluze krok tím správným směrem? To byla hlavní témata přednášky, kterou v Havlíčkově Brodě nedávno připravil Okrašlovací spolek Budoucnost.

Manželé ze Kdyně se snažili zachránit život mladému sportovci. Bohužel marně

Hluboká - Silák z Hluboké zemřel za jízdy na kole. Jeho otec děkuje manželům Homolkovým, kteří bojovali o jeho život.

Nezvládnutý staford napadl na ulici dalšího psa, skončil v útulku

Olomoucký kraj – Policisté se zabývají případem nebezpečného křížence stafordšírského teriéra, který v Zábřehu napadl několik psů i lidí. Poslední incident se stal zkraje týdne poblíž husitského kostela u areálu bývalých kasáren, kde staford zaútočil na dalšího psa. Toho majitelka právě venčila.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies