Petr, ostatně jako každý správný chlap, vždy obdivoval krásná auta. Postupem času však začaly mít jeho automobilové touhy jeden jasný směr. Začal pošilhávat po pohodlí amerických aut. Jeho prvním nesmělým pokusem seznámit se s americkou technikou bylo zakoupení nejprodávanějšího minivanu na světě, Chryslera Voyagera. Bohužel, jako neznalý věci se rozhodl pro verzi s dieselovým motorem. Nevěděl totiž, že s legendárním a nejoblíbenějším minivanem mají naftové Voyagery společnou v podstatě pouze karoserii. Pro evropský trh byl do jeho Chryslera namontován dieselový motor italského výrobce. Tento motor u nás díky své vysoké poruchovosti a nákladným opravám dobré jméno Chryslerům rozhodně neudělal. To byl také případ Petra, který po velice náročných opravách italského dieselového agregátu svého Chryslera raději prodal.
Červený „Olds"
Mohlo by se zdát, že je to konec příběhu. Naštěstí Petr při setkáních s jinými fanoušky a majiteli amerických aut zjistil, jak se věci mají a opět v něm vysvitla naděje ke splnění jeho snu. A tak se stalo, že jednoho dne rozbil prasátko, zapřáhl vlek a vydal se pro amerického veterána se jménem Ford Mustang Fox. Ale jak už to bývá, při obhlídce Mustanga si Petr všiml u prodejce v garáži ještě něčeho jiného a to v koutě stojícího zaprášeného sedanu. Byl to Oldsmobile Omega, který byl jeho srdci blíž než legendární sporťák. Bylo rozhodnuto. Místo na vleku tedy zaujal vínově červený „Olds" se stejně vínově červeným interiérem.
Oldsmobil Omega z roku 1980, kterého Petr přivítal jako člena rodiny, je svědkem časů, kdy v Americe začala doba zmenšování rozměrů karoserií i motorů jako reakce na dovoz levných japonských vozů. I když tvary tohoto Oldsmobilu stále připomínají klasické americké křižníky, jeho rozměry se rapidně zmenšily. Pod kapotou najdeme „malý" šestiválcový motor o objemu 2.8 litru, který pohání přední kola, samozřejmě za pomoci automatické převodovky, která se v USA běžně používá již od 50. let minulého století. Tento „malý" Oldsmobil byl součástí projektu „X-CAR". U General Motors se tak o stejnou podvozkovou plošinu dělily ještě jeho koncernoví bratři Chevrolet Citation, Buick Skylark a Pontiac Phoenix. Tyto vozy jsou velice zajímavou ukázkou toho, jak odlišným směrem se ubíral automobilový průmysl na opačných stranách oceánu. V USA byl vždy v první řadě kladen důraz na pohodlí řidiče a posádky vozidla. A tak můžeme obdivovat, jakým způsobem se podařilo návrhářům od GM zkonstruovat na americké poměry kompaktní vůz, aniž by jakkoliv utrpělo pohodlí cestujících. Ti mají k dispozici takové prvky výbavy, které se na starém kontinentě začaly objevovat u běžných vozů až teprve nedávno. Řeč je například o nastavitelném volantu, elektricky seřiditelných sedadlech, tempomatu či klimatizaci.
Kdo jednou okusí, už nechce jinak
Á propos, dnes je také módou poukazovat na nízkou bezpečnost a neekologičnost amerických vozů. Proto dodejme, že v USA jsou bezpečnostní pásy povinné již od poloviny 60. let dnes již minulého století. Od počátku let 70. musí být všechna vozidla prodávána v USA vybavena tzv. bezpečnostními nárazníky, které zaručují nepoškození vozidla při nárazu do rychlosti 8 km/h. V důsledku emisních limitů jsou také již od 70. let montována do všech automobilů prodaných v USA katalyzátory výfukových plynů atd. Náš Oldsmobil proto také samozřejmě všemi těmito v USA povinnými prvky disponuje.
Petr se tedy stal šťastným majitelem zajímavého amerického veterána jehož jízdu si užívá, kdykoli je k tomu příležitost. Tímto bychom mohli jeho příběh zakončit. Ovšem, kdyby… Jak my zasvěcení už známe ze zkušenosti, kdo okusí jízdu v „americe", má problém se vrátit k „obyčejným" autům. A tak v Petrově autoparku zanedlouho přibyl „daily driver" Chrysler New Yorker a zanedlouho další velice krásný veterán Chrysler Valiant ze sedmdesátých let. Příběhy těchto vozů, hlavně posledně jmenovaného, jsou ještě zajímavější. Už proto, že Valiant měl skončit rozřezán jako výzdoba jedné restaurace a jen díky Petrovi se tak nestalo. Ale to už je příběh na který se můžete těšit zase někdy příště.
JAN KOTLÍK