VYBERTE SI REGION

Petr Píša: Nejsem žádný umělec, jenom kovář

Třešť - Petr Píša má spoustu různorodých zájmů. Skvěle si rozumí s kovadlinou, stejně tak jako s trumpetou. Zvládá se předvádět i před kamerami.

9.7.2014
SDÍLEJ:

Petr Píša hraje také v Národním divadle (na snímku) s kolegyní Terezou Hálovou.Foto: archiv Petra Píši

Třešťský rodák Petr Píša je snad jedním z nejvšestrannějších lidí z Vysočiny. Mimo jiné je to dirigent, muzikant, herec, zpěvák, kapelník, dramaturg a kovář. Prosadil se i na jeviště v Praze, a to rovnou v Národním divadle. Vyrazil také na evropskou šňůru s Divadlem bratří Formanů. V současné době má plné ruce s přípravami na vystoupení mechanického divadla Orchestrijon. To se představí tuto sobotu na vlakovém nádraží v Třešti. Spolu se Zatrestbandem zahrají také Laura a její tygři.

Hodně času vám teď zabírají zkoušky na vystoupení Orchestrijonu v Třešti. Jak vypadají přípravy?
Snažíme se všechna zařízení, která při vystoupení používáme, připravit tak, aby byly přípravy co nejjednodušší. Teď pracujeme na zdokonalování komponentů, což nám v budoucnu usnadní život.

Co si od tohoto představení slibujete?
Já bych hlavně chtěl, aby to bylo zábavné a aby si to lidé užili a pochopili, proč jsme se do pořádání takovéto akce kdysi pustili. Naším cílem je, aby lidem na světě bylo zábavněji, proto jsme s tím začali. Hlavní je, že i nás to baví, vymýšlíme pořád nové technické věci.

Na co se mohou návštěvníci těšit?
Na trochu divadla, hodně muziky a nějaké to kouzlo. Jedná se o mechanický teátr, celé zařízení se obejde bez elektřiny. Pohyb jednotlivých částí totiž zajišťuje speciální tým klikařů, kteří s pomocí velkých klik vším hýbou. Jde o projekt, který je nejspíš i v evropském měřítku naprosto ojedinělý.

Kde vás mohou lidé tento rok s Orchestrijonem ještě vidět?
V nejbližší době budeme vystupovat v Brně a v Jindřichově Hradci.

Původním povoláním jste mechanik a seřizovač textilních strojů. Jak jste se dostal od této práce ke kultuře, třeba konkrétně k muzice?
Náhodou. Když jsem byl dítě, rodiče mě nutili chodit do základní umělecké školy na hudební výchovu. Vůbec mě to nebavilo, chodil jsem za školu. Pak jsem ale začal hrát v mládežnické dechovce, a tam jsem pochopil, o čem ta muzika je. Být ve sdružení lidí, kteří se tím baví, a hrát lidem, to je na tom to krásné.

V té době jste se tedy rozhodl, že se budete živit hudbou?
Já jsem nikdy nechtěl dělat muziku. I teď je to pouze můj velký koníček. V mém životě nenastal žádný zlom, kdy bych si řekl, tak a teď ze mě bude umělec. Ani se umělcem být necítím. Velká radost je, že dělám, co mě baví.

Jste mimo jiné také umělecký kovář, i toto povolání je vaším koníčkem?
Toto povolání mě živí, před chvílí jsem právě přijel z montáže. Všichni si myslí, že odjedu do Prahy, zahraji tam a mám vystaráno. Tak to ale není, hudbou se neživím, já jsem prostě kovář, i toto řemeslo mi je koníčkem. A ani v tomto řemesle se za žádného umělce nepovažuji.

Objevil jste se po boku Karla Gotta na filmovém plátně v televizním cyklu Škoda lásky, jak jste se k tomu dostal?
Všechno to bylo opět dílem náhody. Režisér Jan Hřebejk prostě potřeboval někoho koho je objemově víc, kdo má vousy a zpíval by. To všechno splňuji. Vzhledem k tomu, že se známe, tak si na mě vzpomněl. Původně to měla být povídka, pak se ale objevil Karel Gott a my dostali více prostoru a vznikl televizní cyklus.

Na filmovém plátně jste se objevil ještě jednou. Taky náhoda?
Dobře placená procházka byl filmový záznam opery z Národního divadla, kde jsem hrál. Ani tady jsem neměl v plánu objevit se v televizi.

Spolupracujete s Divadlem bratří Formanů, jaké máte v nejbližší době plány?
Nedávno jsem se vrátil z Plzně, která bude v roce 2015 hlavním evropským městem kultury. Lidé tam rozhodně uvidí světové věci. Dominantou rozhodně bude, že většina věcí nebude uvnitř, ale bude se odehrávat přímo na ulici. Některé věci jsou tajné, aby měli návštěvníci překvapení.

S tímto divadlem jste projezdil Evropu, kde se vám nejvíce líbilo?
Mně se nejvíc líbí tady v Třešti. Pokud mám jmenovat nějaký stát mimo Českou republiku, tak je to Španělsko a Itálie. Z Itálie mám na mysli část od Neapole jižněji. Turisté už tam moc nejezdí, a je tam krásně.

Stala se vám během cest nějaká příhoda, na kterou s úsměvem vzpomínáte?
Nejzábavnější byla asi úplně první jízda, kdy jsme jeli do Bretaně a jako dárek jsme tam vezli becherovku. Po cestě se mi rozbil alternátor. Takže jsem se otočil a jel zpátky do České republiky do autoservisu. Karavan jsem nechal na místě na parkovišti, v něm byla becherovka a moji dva kolegové. Když jsem se vrátil, dárek už jsme neměli a rozbité auto už také nikdo neřešil.

Objevil jste se také v představení Obludárium, které vzniklo v Divadle bratří Formanů. Stále s nimi hrajete?
S Obludáriem jsem jezdil od roku 2007, ale teď už jsem za sebe sehnal alternanta z francouzského Lyonu. Snažím se o to, aby hrál víc on a já mohl trávit čas doma.

Založil jste dechový orchestr Tutti, jak to s ním vypadá teď?
Vznikl v Třešti a fungoval mnoho let. Pak jsem ale zjistil, že už mu nemohu věnovat tolik času, kolik bych chtěl. Po dohodě se všemi členy, kteří v orchestru působili, jsem ho nabídl Základní umělecké škole v Jihlavě. Nyní si vede výborně a já už v něm působím občasně jenom jako dirigent.

Pod vaší taktovkou se odehrávají také tančírny, jak vznikl tento projekt?
Jako většina věcí v mém životě, i tančírny vznikly náhodou. S nově vzniklou kapelou Zatrestband jsme nevěděli, kde hrát, tak jsme si sami zorganizovali svůj vlastní večer. Ten se nám moc líbil, a tak jsme mu dali určitý řád a udělali z něj tradici. Ze začátku to tedy záměr rozhodně nebyl.

Co se na tančírnách vlastně odehrává?
Nejde o koncert ani ples. Je to prostor, kde každý může na chvilku uniknout světu tam venku a vytvořit si svůj vlastní, je na každém jedinci, jaký bude. Večer je plný tance, muziky, zpívání a úsměvů. Pro každý se snažíme vymyslet jiné téma. Už jsme měli krajkovou, pánskou, nebo doktorskou. Nabízíme také spoustu zajímavých hostů. Hrál s námi Karel Gott, Felix Slováček, Dan Nekonečný, nebo Ivan Mládek.

Hrajete ve swingovém orchestru Zatrestband, co s ním zamýšlíte?
Všemu necháváme volný průběh. Netočíme žádné CD a podobně. Vždy se musím smát, když nám někdo zavolá a chce si nás objednat. Pak zjistí, kolik nás je, a počet se mu zdá vysoký. Myslí si, že stačí, když nás přijede třeba deset. Tolik přece jen něco stojí. Já jim to vždy vysvětluji na příkladu svého kamaráda, který hraje v divadle. Hráli Romea a Julii, a když se to lidem zdálo drahé, tak Julii nechávali doma, protože pak to bylo zásadně levnější, ale diváci si to moc neužili.

Kolik členů tedy Zatrestband má?
Je to dvacet pět lidí, kteří jsou odhodláni bavit posluchače kdekoli a za každých okolností. Pro mě ten počet hraje důležitou roli, není náhodný, je vyzkoušený a pro něj se píšou noty.

Kde si můžeme v nejbližší době Zatrestband poslechnout?
Tuto sobotu budeme tedy v Třešti. Letos, jako každé léto hrajeme na zámku Kratochvíle, tam je to nádherné. Na konci prázdnin vždy děláme venku takzvané zvací tančírny. Tentokrát se bude odehrávat v zahradě jihlavského pivovaru. Velkou radost mám z toho, že budeme hrát na zahájení zmiňovaného evropského města kultury v Plzni.

To všechno musí zabrat spoustu času. Navíc jste se pustil do rekonstrukce svého domu, dá se to vůbec všechno stihnout?
Jaké si člověk ukousne sousto, takové musí sníst. S rekonstrukcí domu, čímž jsem si splnil sen, už mám to nejhorší za sebou. Ten zbytek se stihnout dá, jen si musím vše víc plánovat.

MARKÉTA JELÍNKOVÁ

Autor: Redakce

9.7.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Inkluze je zločin na dětech, říká Václav Klaus mladší

Havlíčkův Brod /ROZHOVOR/ - Má všeobecní vzdělání budoucnost? Je inkluze krok tím správným směrem? To byla hlavní témata přednášky, kterou v Havlíčkově Brodě nedávno připravil Okrašlovací spolek Budoucnost.

Manželé ze Kdyně se snažili zachránit život mladému sportovci. Bohužel marně

Hluboká - Silák z Hluboké zemřel za jízdy na kole. Jeho otec děkuje manželům Homolkovým, kteří bojovali o jeho život.

AKTUALIZOVÁNO

Norský Barnevernet versus český dědeček. Jiří Pavelka podává v Norsku žalobu

Praha - Do boje s norským Barnevernetem se pustil dědeček dvou chlapců, které úřady v roce 2011 odebraly české matce Evě Michalákové a jejímu manželovi Josefovi. Důvodem mělo být údajné zanedbávání, fyzické týrání a sexuální zneužívání. Podle tamní policie a lékařů se podezření Barnevernu nepotvrdilo. Úřady a následně soudy ale považovaly zjištění za natolik vážná, že děti ponechaly u pěstounů. Dnes devítiletý David a jedenáctiletý Denis žijí odděleně, každý v jiné pěstounské rodině.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies